Hlavní obsah
Zbyněk Vlasák s kritiky Jindřiškou Bláhovou a Kamilem Filou. Foto: Zuzana Lazarová

Zbyněk Vlasák napsal knihu o Věře Chytilové a řekl: Líbí se mi filmaři, kteří jsou solitéry

Dnes bude na karlovarském filmovém festivalu pokřtěna kniha o české režisérce Věře Chytilové s titulem Autorka neklidu. Je dílem našeho redakčního kolegy, editora čtvrtečního Salonu Zbyňka Vlasáka. „Věru Chytilovou uznávám jako výjimečnou osobnost naší kinematografie,“ říká v rozhovoru.

Zbyněk Vlasák s kritiky Jindřiškou Bláhovou a Kamilem Filou. Foto: Zuzana Lazarová
Zbyněk Vlasák napsal knihu o Věře Chytilové a řekl: Líbí se mi filmaři, kteří jsou solitéry

Jak jste přišel na nápad napsat knihu o Věře Chytilové?

Nápad není můj, vznikl na ministerstvu kultury. Mají totiž vlastní knižní edici (O)hlasy žen v české kultuře a já od nich dostal zprostředkovaně nabídku dát dohromady knihu o Věře Chytilové, ale s tím, že nikdo neměl představu, o čem přesně by měla být.

Shodou okolností jsem se nedávno dopodrobna zabýval jejím filmem Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Na karlovarském festivalu byla předloni sekce, která se ohlížela za československými filmy z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tenkrát jsem pro sebe Dědictví znovu objevil, přišlo mi, že byť je to žánrově lidová komedie, v mnoha směrech se překrývá s naším dnešním kritickým pohledem na období porevoluční transformace. Bylo to ale o to zajímavější, že Dědictví vzniklo přímo v té době, v roce 1992, bez našeho pohodlí odstupu.

Zároveň jsem věděl, že čeští filmoví kritici Dědictví tenkrát odmítli. Doslova mi teď jeden z nich zpětně říkal, že ho nenáviděli. A naopak, nyní, když kritici hlasovali v anketě o nejlepší český a československý film od roku 1989, skončilo Dědictví třetí za Koljou a Kouřem. Ten rozpor mezi tehdy a teď byl mou prvotní inspirací ke knize. K tomu, že jsem chtěl udělat sborník kritických textů o filmech Věry Chytilové.

Kniha má podtitul Věra Chytilová očima české filmové kritiky. Najde v ní čtenář dobové, nebo i současné pohledy?

Má dvě části. Ta větší je historickým sborníkem textů od roku 1962, to byla Věra Chytilová ještě na FAMU, do roku 2014, kdy zemřela. Obsahuje texty třeba A. J. Liehma, Ivana Klímy, Galiny Kopaněvy, Evy Zaoralové, Andreje Stankoviče nebo debatu mezi Václavem Havlem a Milanem Uhdem z disidentských let.

Ve druhé částí knihy pak vedu rozhovor se současnými kritiky Kamilem Filou a Jindřiškou Bláhovou a společně se pokoušíme reflektovat tvorbu Věry Chytilové dnešníma očima.

Znal jste ji osobně?

Zažil jsem ji jen jednou, shodou okolností na karlovarském festivalu. Šel jsem za ní s nějakou anketní otázkou, už si ani nepamatuju, na jaké téma. Dopadlo to tak, že jsme si sedli na schody před karlovarským divadlem, kolem normálně chodili diváci, a hrozně hezky si popovídali. Má osobní zkušenost s ní byla úplně opačná, než jak ji má často zafixovanou veřejnost, jako excentrickou paní, s níž to není vůbec jednoduché.

Uznávám ji jako výjimečnou osobnost české a československé kinematografie. Nikdy nikam nepatřila, do žádné pohodlné škatulky, ale zároveň dokázala být vždycky kriticky v kontaktu s dobou. Dokázala se vůči ní svým neklidným způsobem vymezit a zároveň svůj hlas prosadit, což se týká třeba i normalizace. Obecně se mi líbí filmaři, kteří jsou podobnými solitéry.

Kteří to jsou?

Vedle Věry Chytilové třeba Karel Vachek a Jan Švankmajer, z těch mladších Robert Sedláček. Tyhle osobnosti mě vždycky nějak přitahovaly.

Je některý film Věry Chytilové, který v průběhu času vnímáte pokaždé jinak?

U zmíněného Dědictví aneb Kurvahošigutntág platí, co říká v knize Jindřiška Bláhová. Člověk by čekal, že vzhledem k tomu, že je hodně zapuštěné ve své době, bude časem menší a menší. Že se nám bude víc a víc vzdalovat. Ale ten film kupodivu dělá úplný opak. Roste a v něčem je pořád aktuálnější. Díky talentu Věry Chytilové nestárne.

Jaký její film máte nejraději?

Generačně je mi nejblíž právě Dědictví. Z jejích starších filmů mám rád ty normalizační, například Kalamitu. A díky práci na knize jsem pro sebe objevil kouzlo i těch úplně nejstarších: třeba snímek O něčem jiném z roku 1963.

Jedná se o portrét dvou žen. Dokumentární části vévodí gymnastka Eva Bosáková, hrané části obyčejná žena v domácnosti. Film v něčem svádí k prvoplánovým pohledům, jako aktivní žena versus pasivní žena, ale ono se ukazuje, že je to mnohem složitější.

Jak dlouho práce na knize trvala?

Rok. Snažil jsem se hlavně přes knihovnu Národního filmového archivu dohledat co nejvíce relevantních textů. Do knihy jsem pak zařadil především ty ze specializovaných filmových periodik, jako je například Film a doba. Není tam mnoho recenzí z deníků, volil jsem spíše delší texty, které jdou více do hloubky.

Když už jsem sáhl ke článkům z deníků, pak k takovým, které jsou pro to, jak kritika vnímala Věru Chytilovou, nějak důležité. Například text Jana Klimenta z Rudého práva z roku 1980, jenž se velmi negativně otřel o film Panelstory, který byl následně nuceně stažen z pražských kin. Nebo třeba recenze Mirky Spáčilové na Pasti, pasti, pastičky, která v nejčistší formě ukazuje dobový odpor významné části kritické obce vůči Věře Chytilové v devadesátých letech.

Co pro vás bylo nejzajímavější?

Asi nejde říct jedna konkrétní věc. Ale velmi příjemný a inspirativní byl pro mě rozhovor se současnými kritiky. Protože žijících kritiků se člověk může doptat, staré texty vám nic dalšího neřeknou. Díky dialogu s Jindřiškou Bláhovou a Kamilem Filou pro mě Věra Chytilová získala zase další, nové obrysy a stala se v mých očích opět v uvozovkách živým tvůrcem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků