Ale pořád to na solidní film nestačí. Klíčový problém je tradičně ve scénáři, pod kterým je podepsaný jinak hlavně dokumentarista Ľubomír Slivka. Ten našel v archívech zajímavý příběh mladého radioamatéra, jenž uvízl v osidlech Státní bezpečnosti.

Jenže Slivka se nevyvaroval nebezpečí, jemuž ostatně velmi často podléhají také historici a historičky analyzující doby komunismu. Díky pohledu pod pokličku režimu, na skrytá pravidla jeho fungování zapomněl na život sám. Na to, co se dělo mimo temné budovy plné estébáků. Zapomněl, že existence obyčejných lidí ani dnes a ani za komunismu se rozhodně netočila jen kolem politiky a neodehrávala se jen v Bartolomějské ulici (či v její slovenské verzi). Ve filmu to však není znát. O politice se v něm baví dokonce i malé děti.

To by asi nevadilo, kdyby byly řeči o Husákovi a spol. vyváženy nějakou člověčinou. Jenže všechny životní peripetie hlavní postavy jsou tak odfláknuté, že si až člověk říká, proč je někdo ještě před natáčením ze scénáře nevyškrtl. Nepomáhají nám najít vztah k postavám ani nedodávají příběhu věrohodnost. Dokonce i vnitřní dilema radioamatéra, zda je pro něj výhodné podepsat spolupráci s StB, vyznívá nedořečeně a vlastně nadbytečně.

Kam se poděl život?

Podivný přístup byl tvůrci zvolen nejen v případě popisu obyčejného života většinové společnosti, ale i ve vykreslení disidentského prostředí. Lidé z jednoho z ostrůvků pozitivní deviace tu veškerý čas tráví v jabloňové aleji, pijí ve velkém alkohol a proti režimu se vymezují pouze nevinnými vtípky. Jestli takhle vypadaly „paralelní polis“, tak by se měly přepsat učebnice. Problematický je rovněž Jiří Mádl v hlavní roli. Nevím, jestli to je tím, že je příliš zaškatulkovaný v rolích –náctiletých, přece jen už pár dospělých hrál, ale do konfidenta, který na plátně zažívá vnitřní konflikt a následný přerod, ještě nedorostl.

V rolích estébáků se objevují Ondřej Vetchý a Jan Budař. Kromě otázky, proč hlavní záporné postavy hrají ve slovenském filmu Češi (aby to nebylo líto Polákům, jednoho z tajných ztvárnil i syn Jerzyho Stuhra Maciej), vyvolává jejich výkon pochybnosti o režijním vedení Juraje Nvoty. Pokud chtěl natočit seriózní drama, neměl by své herce pouštět do parodických poloh. A mohl bych pokračovat dál…

Když se tedy na Konfidenta podíváme jako na celek a kdybychom ho chtěli uměle vsadit do kontextu české kinematografie, zařadí se někde mezi Pouta a Občanský průkaz.

Na Pouta, drama Radima Špačka, ztrácí v charakterizaci postav, hereckých výkonech i výtvarném pojetí. Před Občanským průkazem naopak získává náskok tím, že se straní klasických klišé typu karafiáty, červené trenýrky nebo protivné učitelky. Ale jak už píšu v úvodu, na solidní film je to málo.

Celkové hodnocení: 55 %