Článek
Před rokem 2003 se o porozumění starali tlumočníci. „Simultánní tlumočníky moc obdivuju,“ přiznává Petr Alexander (majitel titulů Ing. a CSc.) z firmy Port Lingua, která titulky zajišťuje.
„V titulcích je ale dost času na to, aby se dal promyslet každý vtip nebo slovní hříčka. Přechod k titulkům obrovsky potěšil i zvukaře. Říkali nám: Snažili jsme se tu o dolby, ale lidi měli na uších sluchátka!“
Za těch deset let se díky nástupu digitálních technologií celý proces zrychlil. Čtyřicet až padesát překladatelů dostává dialogové listiny nebo filmy ideálně dva měsíce před festivalem, aby byl čas jak na překlad, tak na synchronizaci titulků s obrazem a zvukem. Hektický kolotoč ale začne až ve Varech.
Film Země bez zákona například letos dorazil až den před projekcí, a tak se titulky musely „zakládat“ (titulkářský slang!) přes noc. „Nejhorší je, když režisér přijede s jinou verzí filmu, než jakou jsme dostali my,“ vysvětluje Vratislav Javůrek, který se stará o technickou stránku věci.
V roce 2005 například dorazila tříhodinová kopie filmu Kristina Vavřincova, ale režisérka Liv Ullman přiletěla s vlastním, o padesát minut kratším sestřihem.
Na vlně filmu
Původní tým už se obměnil. „Někteří kolegové zestárli a už se tu nechtějí honit, některé překladatelky porodily...“
Do staré crew přichází nová krev. Kristýna Gavriněvová (t. č. studentka bez titulu) je ve Varech letos poprvé.
Coby titulkářka sedává nedaleko promítače (s nímž musí být jedna ruka) a zpomaluje a zrychluje titulky tak, aby si správně sedly: „Je to velká zodpovědnost – sama vím, jak nepříjemné to je, když jsou rozhozené. Srovnává se to docela často. Nejsložitější to je při výměně dílů u filmů na pásech.“
Překladatelé a titulkáři (mnohdy v jedné osobě) jsou k filmovým postavám a příběhům hned po filmařích nejblíž. Musejí dávat pozor na každé jejich slovo.
Karlovarská odysea
Petr Alexander zůstává zřejmě jediným člověkem, který se dívá prakticky na všechny filmy, které toho roku na festivalu běží: „Dostal jsem se do stádia takové zenové vyprázdněnosti. Jen se nechávám unést tou vlnou krásných věcí.“ Jak se oněch deset let podepsalo na něm?
„Když jsme zpracovávali ten patnáctihodinový dokument Příběh filmu: Odysea, uvědomil jsem si, že jsem tady na festivalu viděl každý druhý film, o kterém se tam mluvilo. Připadal jsem si trochu jako režisér Odysey Mark Cousins – taky jsem s filmem strávil kus života. Ono se to člověka zmocní a fyziologicky ho to změní. Někdy už zapomínám jména filmů a filmařů. Můj harddisk už nenahrává – to je daň za to množství informací, které mnou protekly," shrnul Alexander.