Sedmnáctiletý Kurd Bilal se snaží dostat do Británie, kde už pobývá jeho dívka. Dokonce se učí plavat, aby dokázal přeplavat kanál La Manche. Vycházel jste ve filmu ze skutečných událostí?

Za filmem je šest měsíců pečlivého zkoumání problému, strávil jsem hodně času s lidmi, kteří pracují s běženci. Ale poznal jsem i skutečného imigranta, který se pokusil přeplavat kanál do Anglie. Naprosto zásadní je pro mě, abychom zůstali věrní skutečnosti. Když jsem byl na návštěvě u jedné dobrovolnice, byl tam i její manžel, který posloužil za předobraz postavy instruktora plavání Simona, na něhož se Bilal obrátí. Viděl jsem v jeho očí, že už takového života humanitárních pracovníků má - na rozdíl od své manželky - dost.

Podařilo se nějakému běženci přeplavat kanál Le Manche?

Ne, všichni se nakonec raději vrátili, anebo byli zadrženi hlídkou. Jeden člověk, co je známo, zmizel - a už se nikdy neobjevil.

Ve filmu také mluvíte o lhostejnosti Evropanů, kteří někdy přihlížejí drsným osudům kolem nás. Je tohle angažovaný film?

Netočil jsem jej jako přímo angažovaný film. Žijeme v době, kdy nás vážné filmy na závažná aktuální témata odrazují, pokud nejsou zahaleny do žánru například komedie. A tak i já jsem sáhnul k příběhu učitele plavání, který se snaží znovu získat svou ženu, jež ho opustila. Nakonec byl film promítnut i v Národním shromáždění a v novinách se o něm psalo nejen na stránkách kultury, ale také v domácí rubrice. Strhla se kolem toho diskuze ohledně úpravy zákona, který sankciuje ilegální běžence.

Jestli se dobře pamatuji, tak protiimigrantské nálady veřejnosti využil ve svém politickém vzestupu například Nicolas Sarkózy. Jaká je ve Francii situace dnes?

Mnoho lidí, když slyší slovo přistěhovalec, hned si asociují delikventy a nebezpečí na ulici. Sarkózy je politik, který rychle pochopil, že ve francouzské společnosti převažují spíše starší lidé, citlivější k otázce bezpečnosti. Neuvažoval v dlouhodobém horizontu, neřešil problém. Chtěl hlavně vyhrát volby.

Jak lze žít s druhým, který je zcela odlišný? Jak bychom měli imigranty podle vás přijmout? Vyjednávat s nimi? Asimilovat je? Má to nějaké řešení?

Vím jedno, represe není žádný řešením. Odborníci říkají, že v roce 2050 bude na cestě asi miliarda migrujících lidí, z nichž většina budou lidé utíkající z chudého Jihu na Sever - ať už z důvodů ekonomických, politických či kvůli válečným konfliktům. Příkladem mohou být války v Jugoslávii, v Iráku či genocida v Darfouru, které spustily velké migrační vlny. Ať chceme nebo ne, budeme se s tím muset nějak slušněji a důstojněji vypořádat. Z Evropy takhle utíkali ve třicátých letech Židé do Ameriky.

Jakým způsobem lze řešit konflikty většiny s přistěhovalci?

V každé společnosti najdete ostrovy míru, kde takové soužití je možné - a často se nacházejí v blízkosti kultury, umění. Když přijdete například do knihovny Centra Georgese Pompidou, vidíte tam tisíce lidí nejrůznějšího původu, jak sedí u stolu, čtou si knihu, studují. Je to až dojemné.