Na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem před spuštěním projektu Kino bez bariér vlastně nikdy nebyl. Možná kdysi dávno, ještě jako dětský herec.

V 90. letech jsem znovuzrození festivalu prožíval spíš díky vyprávění kamarádů, kteří sem jezdili, ale samotného mě to nenapadlo. Možná proto, že jsem moc dobře věděl, že je kvůli členitému terénu v Karlových Varech těžké dostat se na vozíku kamkoliv – natož do kina! Opravdovou účast na festivalu a radost z ní jsem si premiérově prožil až ve chvíli, kdy jsem před osmi lety přijel podpořit tehdy nový projekt Kino bez bariér.

Díky němu a týmu, který má tento projekt na starosti, je nejen moje účast, ale i účast všech kolegů-vozíčkářů nepředstavitelně jednodušší. Seženou nám vstupenky, na zavolání přistaví mikrobus s plošinou, který zvládne všechny ty příkré kopce a silnice dlážděné kočičími hlavami, a v sálech máme vyhrazená místa. V tu chvíli, než se setmí, tam sedím úplně šťastný.

Největší radost mám ale z toho, že se tento projekt stal samozřejmou součástí festivalu. Jako by samotná myšlenka Kina bez bariér nejen bourala schody a stavěla výtahy, ale i otevírala srdce. Najednou jsou vstřícní nejen profesionálové z Kina bez bariér, ale i všichni ostatní organizátoři, hosté, ochranka… Vždycky cítím i velkou podporu kolegů.

Čeho si jednoznačně všímám a pokaždé mi to vyrazí dech, je narůstající účast vozíčkářů na festivalu a jejich vlídné přijetí. Poprvé jsem se tu víceméně náhodně potkal s pár odvážlivci, ale jejich počet roste geometrickou řadou každý rok. Potkávám jich čím dál víc, všichni si na festivalu žijí, jak chtějí, a jsou úplně v pohodě. Teď už znám spoustu souputníků na vozíku, kteří si návštěvu festivalu plánují rok dopředu a nenechali by si ji ujít ani za nic.

Jestliže jsem před pár lety řekl, že si na Kině bez bariér cením nejvíc toho, že se zde cítím úplně normálně, přirozeně a svobodně, tak to pořád platí. Pořád se tu cítím normálně, přirozeně, svobodně – prostě skvěle!