Festival ve Varech není pro Karimi zdaleka její první zkušeností s porotou: „Berlín, Cannes, Locarno, Thessaloniki, Damašek, Rennes, La Rochelle, nyní Karlovy Vary a ještě mnoho dalších. „Nikdy jsem ale nebyla v téhle části Evropy,“ vypočítává matadorka.

Niki Karimi hodlá letos režírovat svůj třetí snímek, ale proslavila se spíše jako herečka. Spolupracovala s velkými režiséry Abbasem Kiarostamim, Dariushem Mehrjuim a dalšími, posbírala řadu cen.

Popularitu nebere moc vážně, důležité je pro ni prý především psaní vlastních příběhů. Obě role se už jednou pokusila spojit, ale dnes to s úsměvem odmítá: „Jednou jsem ve filmu, který jsem režírovala, také hrála. Bylo to nesmírně náročné, obojí najednou už nikdy dělat nechci.“ I tak se ale hraní nadále věnuje, objevila se ve více než třiceti filmech.

Promítáme v knihovnách

„O politice se bavit vůbec nechci, kvůli tomu jsem přece na festival nepřijela,“ prohlásila v úvodu rozhovoru mile, ale neoblomně perská dáma.

Niki Karimi zasedá v hlavní porotě letošního festivalu. Na snímku s kolegy dole vpravo. Složení poroty: Ivan Zachariáš, Sergej Dvorcevoj, Rodrigo Plá, Kenneth Turan, Claudie Ossard, Maria Bonnevie, Niki Karimi.

.: Niki Karimi zasedá v hlavní porotě letošního festivalu. Na snímku s kolegy dole vpravo. Složení poroty: Ivan Zachariáš, Sergej Dvorcevoj, Rodrigo Plá, Kenneth Turan, Claudie Ossard, Maria Bonnevie, Niki Karimi.

FOTO: KVIFF

V rámci Master Class však nakonec velmi opatrně potvrdila, že v íránském prostředí je pochopitelně velmi obtížné natáčet nezávislé filmy: „Nezávislé umění u nás existuje, ale nemáme je kde prezentovat. Pokud si to vláda nepřeje, film se do kin nedostane. Tak je vozíme do zahraničí. Doma můžeme promítat v knihovnách a muzeích,“ říká s tím, že s oficiální podporou vlády ročně vzniká přes sedmdesát snímků.

Těžkým poměrům je odhodlaná čelit, lidská práva a silné charaktery jsou častým motivem jejích prací.

Přestože jsou jejími hrdinkami vesměs ženy, za feministku se nepovažuje: „Nesnáším -ismy. V Iránu je třeba bojovat za lidská práva obecně, nejen za ženská. A o to se samozřejmě snažím.“ Na otázku, jak je možné si proti vůli úřadů prosadit svůj projekt, odpovídá jednoduše: „Nikdy vám neřeknou důvod zamítnutí. Moje strategie je odevzdávat stále stejný scénář. Však oni jednou povolí.“

 

Nezávislé umění u nás existuje, ale nemáme je kde prezentovat. Pokud si to vláda nepřeje, film se do kin nedostane. Tak je vozíme do zahraničí. Doma můžeme promítat v knihovnách a muzeích.

 

V její situaci se nabízí několik možností. Řada filmařů pod podobným tlakem buď volí nekonfliktní témata, nebo se za lepší podporou odstěhovala do zahraničí.

Karimi však žádnou z kompromisních cest nekráčí a ani to nemá v blízké budoucnosti v plánu: „Odstěhovat se? Proč ne, klidně bych to udělala. Ale v tuto chvíli chci hovořit o tématech, která znám ze své země, ze svého domova. Jak bych mohla přesvědčivě pracovat na tématech, která neznám? Jedině že bych se věnovala nadnárodním problémům.“

Kontakt s jinými obory i zeměmi

Kontakt se zahraničím ale Karimi neztrácí. Jednak navštěvuje se svými filmy řadu světových festivalů, navíc část její rodiny žije v Londýně, kam pravidelně jezdí.

Styků s profesionály ze světa si velmi považuje a zároveň důsledně vybírá, s jakými projekty své jméno spojí. „Členství v porotě je velká zkušenost a především skvělá příležitost poznat schopné lidi z branže. V porotě je se mnou producent, herečka, kritik... Každý z jiné země. To jsou nesmírně cenné kontakty.“

Režisérka a herečka cestuje i napříč profesemi; jednou z nich je také psaní scénářů. A vzhledem k tomu, že prý již od dětství inklinovala kromě filmu také k literatuře, je pro ni i občasný výlet do oboru překladatelství, třeba životopisu Marlona Branda nebo zenové poezie, oblíbeným koníčkem.