Hlavní obsah
Andrés Barba: Město světla Foto: Paseka

Za městem svět nekončí. Klára Vlasáková nad knihou Andrése Barby Město světla

To, čemu říkáme „dětství“, a naše představa „ideálního dětství“ se v průběhu dějin podobně jako například přístup k mateřství poměrně silně proměňovaly.

Andrés Barba: Město světla Foto: Paseka
Za městem svět nekončí. Klára Vlasáková nad knihou Andrése Barby Město světla

V české současnosti, kdy ty nejmenší úpěnlivě chráníme před zmínkami o tělesnosti a sexualitě ve škole i jinde (a kdy bychom jim to, že jim „něco“ roste taky pod hlavou, nejraději prozradili až v osmnácti), nicméně působí myšlenka kulturně podmíněné konstruovanosti dětství skoro nepatřičně. Dětský svět byl přece vždy stejný: nevinný a idylický, a takový by měl i zůstat, takový dětský svět je třeba hájit. Respektive nepřipouštět si nic, co by mohlo tenhle obraz narušit.

V literatuře se na štěstí mýtus pohádkového dětství a dětí jako něžných bytostí narušuje celkem často. Klasická díla Pán much či Plechový bubínek, případně psychologické thrillery typu Pokoj od Emmy Donoghueové ukazují, že děti nejsou jednoduchým protikladem ke „zkaženým“ dospělým, ale jsou s nimi součástí jednoho a téhož světa.

Andrés Barba

Foto: Profimedia.cz

Otázku, nakolik vidíme děti hlavně jako obraz svých vlastních hodnot, a kde tedy začínají jejich skutečné projevy, řeší i úspěšný román španělského spisovatele Andrése Barby Město světla (přeložila Anežka Charvátová, Paseka 2020).

Vypravěč, bývalý úředník na odboru sociálních věcí, vzpomíná na dvaatřicet dětí, které se zničehonic objevily ve městě San Cristóbal. Skupina má svou vlastní dynamiku: nepanují v ní vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Děti se zprvu uchylují jen k malým přestupkům, ale obyvatelé jsou z nich přesto čím dál nervóznější.

Republika světla

Pro děj románu je klíčové jeho místní vymezení – město sousedí s pralesem, odkud děti přišly a kam se na noc vrací. Představují tak cosi cizího, potenciálně ohrožujícího a „necivilizovaného“; ostatně mají i vlastní jazyk, kterému zprvu nikdo nerozumí. Před místními tak vyvstává otázka: Jak se k těmto zvláštním bytostem postavit? Děti nevypadají, že by se chtěly začlenit do stávajících struktur.

Zde se vyjevuje téma, které je na knize nejzajímavější. Hranice my a oni, civilizace a divočina (nebo třeba Západ a Východ, muži a ženy), není nikdy jasně daná – záleží na tom, kdo, a především proč ji určuje, co tím sleduje. Je asi zřejmé, že nejčastěji jde o gesto síly: vymezení území, které je výsostně svrchované, nadřazené, a které má tak nárok zasahovat do světa „těch druhých“.

Jak píše Edward Said, například orientalismus představuje hlavně určitý styl ontologického a epistemologického rozlišování mezi „námi“ a „jimi“: Orient je prostorem, do nějž si lze promítnout naše vlastní představy, aniž by musely jakkoli korespondovat s realitou. A podobně je to ve Městě světla s civilizací a divočinou. Pro obyvatele a obyvatelky San Cristóbalu se děti a prales, odkud přišly, mění v kategorii, která je nejen v zásadě druhořadá, ale do jejíhož uspořádání mají nárok (a dokonce jakousi morální povinnost) zasáhnout.

Název Barbovy knihy v originálu zní República luminosa – Republika světla. A právě spojení republiky a světla přitahuje pozornost ke způsobu kolektivního uspořádání skupiny dětí. Čtenář se tak nutně ptá: Dráždí obyvatele San Cristóbalu víc výtržnosti skupiny, které získávají čím dál násilnější podobu, nebo to, že děti nezapadají do jejich kulturou podmíněných představ, jak by se mělo chovat „normální dítě“, a že navíc ani nestojí o to, aby je někdo „zachránil“? Mají vlastní funkční pravidla, která jim vyhovují. Za městskou civilizací svět překvapivě nekončí – naopak začíná nový, neprozkoumaný, nezávislý, a tím děsivý.

Klára Vlasáková (1990) je dramaturgyně a spisovatelka.

Foto: Ondřej Lipár

Rozhořčení městských obyvatel nad „nezvladatelností“ dětí nakonec dostoupí maximální míry a dojde k tragédii.

Soucit převlečený za štědrost a zdánlivé milosrdenství, které tolik lidí vůči dětem projevovalo, dokud jen žebraly na ulici, se náhle proměnily v pohoršení a posléze v zášť. Rodiny obětí se utábořily před radnicí, požadovaly hlavy (včetně té mojí) a vynutily si šílené obecní zasedání, na němž se domluvilo něco, co by se prostě a jednoduše dalo nazvat „hon“, ale jelikož se jednalo o děti, rozhodli jsme se tomu říkat „pátrání“.

Poté, co je místní společnost opět „znormalizovaná“, nadvláda civilizace obnovená, a mohl by se tedy vrátit starý pořádek a klid, zůstávají v lidech otázky i výčitky, které – jak se ukazuje na samotném vypravěči – nezahladí čas ani pečlivé zkoumání, co se vlastně stalo. Jediné, co zbývá, je přijmout, že dějiny žádné rozhřešení a odpuštění neposkytují a člověk je tváří v tvář svým selháním nucen hledět do jejich temných hlubin. Nakonec je možná právě to hledění do propasti, ke kterému se vypravěč postupně odhodlává, samo o sobě statečným a nezastupitelným aktem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků