Hlavní obsah
Robert Misik Foto: archív Roberta Misika

V časech krysích závodů. Rozhovor s rakouským esejistou a publicistou Robertem Misikem

S Robertem Misikem (1966) jsme si povídali o politické situaci v Rakousku, perspektivách levice, problémech Evropské unie i o jeho poslední knize Láska v časech kapitalismu. Misik byl v Česku jako host Inspiračního fóra MFDF Ji.hlava.

Robert Misik Foto: archív Roberta Misika
V časech krysích závodů. Rozhovor s rakouským esejistou a publicistou Robertem Misikem

V Rakousku jsou již rok u moci lidovci Sebastiana Kurze (ÖVP) spolu s národovecky pravicovými Svobodnými (FPÖ). Jak se na jejich vládnutí díváte?

Tato vláda posouvá Rakousko politicky doprava, a to mnohem dramatičtěji, než se předpokládalo. Existovala určitá naděje, že Kurz vede tak radikální předvolební kampaň proto, aby zúžil prostor pro pravicový populismus, a že dá později ve vládě FPÖ jasně najevo, že Rakousko pod jeho vedením zůstane demokratickou zemí evropského mainstreamu, že se nebude vyvíjet směrem Orbánova Maďarska. Nic takového se ale nestalo. Vláda vyznává taktiku permanentní kampaně, jejímiž ústředními tématy jsou migrace a obecně nebezpečí, které pro Rakousko představují cizinci. Na ty se do třiceti sekund převede jakákoliv debata – a je jedno, zda se zrovna řeší sociální pojištění, důchody nebo výše mezd.

V důsledku se jedná o vládu silné ruky – například ministr vnitra je z radikálně pravicového křídla FPÖ a brutálním způsobem se pokouší úřad kolonizovat vlastními lidmi, vysocí úředníci ministerstva se o svém šéfovi sami vyjadřují jako o pučistovi. Stačilo pár měsíců ve funkci a už má na krku vyšetřovací komisi. Veselé to teď v Rakousku vskutku není.

Jak v tomto kontextu hodnotíte výsledky rakouských prezidentských voleb v roce 2016, v nichž ještě zelený liberál Van der Bellen v opakovaném druhém kole porazil kandidáta národovecké pravice Hofera, což bylo mnohými s úlevou interpretováno jako výhra liberalismu a otevřenosti vůči světu?

V podstatě v žádné zemi již dnes neexistují stabilní většiny. U posledního rakouského prezidentského klání se ukázalo, že při volbě mezi dvěma principiálními možnostmi politického směřování stále ještě mohou zvítězit i liberálové. Středolevý politický tábor nominoval důvěryhodného kandidáta a mnoho lidí se aktivizovalo a podílelo na jeho kampani.

Jenže při volbách do dolní komory parlamentu, které jsou volbami stranickými, při nichž se angažují pouze straníci a ostatní stojí mimo a nedělají nic, panují úplně jiné zákonitosti. Kurzovi se kromě toho podařilo stylizovat do pozice mládí ztělesňujícího obrodu systému, kterého mají všichni po krk. Spolu s FPÖ tak získal většinu.

Opoziční sociální demokracie (SPÖ), jíž se dlouhodobě zabýváte, má novou předsedkyni. Pamela Rendiová-Wagnerová je první ženou v této pozici za dobu existence strany. Je to z vašeho pohledu chytrý tah, umocnit snahu o obrodu strany symbolicky také volbou ženy do jejího čela?

Pamela Rendiová-Wagnerová nesymbolizuje obrodu jen tím, že je žena, ale také tím, že je členkou sociální demokracie teprve dva roky, a není tak poznamenaná kulturou aparátčíků, kterou se SPÖ coby tradiční strana vyznačuje. Zároveň je úspěšnou lékařkou, rozumí sociální politice a má odpovídající charisma.

Osoba, která stojí na špici, je ale jen část příběhu. Ta strana je totiž extrémně rozhádaná. Sociální demokraté sice tuší, že nemůžou dělat věci tak, jak se dělaly dosud, ale nedokážou se dohodnout co dál. Navíc v Rakousku máme systém spolkových zemí, kdy jsou ve straně opravdu mocní hlavně předsedové jednotlivých zemských organizací, a to zejména ti, kteří ve své spolkové zemi vládnou. To znamená, že předsednictvo strany je poměrně slabé, což platí o to víc, když předseda strany zrovna není předsedou centrální vlády.

Uvnitř SPÖ tak proti sobě bojuje mnoho mocenských bloků, často jde o lidi, kteří už za sebou mají nepočítaně kol všelijakých střetů, takže jim vůbec nedochází, o co přesně vlastně nyní jde. A i kdyby jim to došlo, stejně to ty po moci lačnící kohouty nedonutí táhnout za jeden provaz. To je ta tragédie. Máme vládu dvou pravicových stran a opozici, která selhává.

Jsou rakouští sociální demokraté coby tamní levicový hegemon schopni čelit pravicovému populismu alespoň z hlediska svých programových východisek?

Nejsou. Ani v tomhle není strana jednotná. Zápasí v ní spolu dvě různé strategie, jak na nástup národovecké pravice reagovat. První vidí problém v tom, že sociální demokracie už nezvládá zastupovat zájmy obyčejných lidí – dříve by se tyto vrstvy pojmenovaly jako proletariát, v angličtině se dodnes nazývají the working classes –, a proto by se prý měla obrátit výhradně k těmto voličským skupinám a rezignovat na všechny liberální hlouposti.

Nová předsedkyně rakouských sociálních demokratů Pamela Rendiová-Wagnerová

Foto: Profimedia.cz

Slabinou tohoto přístupu je, že nemá v rakouské sociální demokracii dost schopné reprezentanty. Jedná se právě jen o aparátčíky, které už nikdo z pracujících tříd za své zástupce nepovažuje.

Druhou možností by bylo si říct ano, tohoto deficitu důvěryhodnosti se musíme zbavit, ale moderní sociální demokracie je zároveň také reprezentantkou městské, liberální střední třídy, která si nepřeje autoritativní vládnutí a ostrý obrat doprava. Pak by se sociální demokracie musela stát svorníkem liberálních, k demokracii inklinujících městských středních vrstev – a těch neprivilegovaných.

Ani jedna z těchto strategií dnes nemá v rakouské sociální demokracii navrch.

V české sociální demokracii to, zdá se, vypadá dost podobně. Lze toto štěpení vůbec překonat?

Určitě ano. Vezměte si Corbyna v Británii – on a jeho labouristé čelili stejnému problému: polovina jejich voličů hlasovala pro brexit, druhá proti. Přesto nové vedení považují za důvěryhodné jak ti neprivilegovaní, pro které jsou klíčové sociální otázky, tak mladí městští liberálové, a dokonce i radikální rebelové. Tím se labouristé v průzkumech dostali na 40 procent.

Také Barack Obama za sebe dokázal i napodruhé sešikovat stejnou alianci – byť před prvními volbami mluvil jako idealista a po nich vládl jako pragmatik. Ale styl, jakým voliče oslovoval, mu propůjčil takovou důvěryhodnost, že se mu podařilo tuto alianci udržet pohromadě. Tím, že je sám Afroameričan, byl samozřejmě v první řadě reprezentantem liberálního konceptu diverzity a podobných věcí, ale bílou pracující třídu neztratil, tu ztratila až Hillary Clintonová.

Ve svém příspěvku do sborníku Velký regres radíte sociálnědemokratickým stranám postavit se tvrdě proti establishmentu. Jak to lze z vašeho pohledu skloubit s postupem českých či německých sociálních demokratů, kteří vstoupili do vlády, aby zabránili silně fragmentované koalici, případně nástupu radikálů k moci…

Nejen evropští sociální demokraté čelí v posledních dvaceti letech velkému problému: pro široké vrstvy společnosti se stali nedůvěryhodnými, lidé jim říkají: Už nebojujete za nás, ale za svůj vlastní vzestup, chcete jen být součástí vládnoucí supertřídy! Sociální demokracie tak potřebuje především takové osobnosti, u kterých nikoho ani nenapadne se ptát, jestli se opravdu zasazují o důležité věci, jestli jsou věrné svým postojům a hodnotám, osobnosti, u nichž je jasné, že se nebudou nikomu podbízet a nebudou komplici mocných.

Jiná věc je, že tito lidé, když budou v principu věrohodní, mohou také říct: ve prospěch celé země nemůžeme zajít příliš daleko, být příliš radikální, všechno je otázka postupných kroků. Vždyť existovali sociálnědemokratičtí státníci, kteří zvládli obojí – jako Willy Brandt! A že je občas nutné v extrémních situacích vstoupit do koalic, které zúčastněným stranám jednoznačně škodí? I to se stává.

Evropskou unii často popisujete coby neoliberální projekt. Česká společnost je velmi euroskeptická, ale málokdo to interpretuje jako možný důsledek nerovností a nespravedlností, jež produkuje evropský vnitřní trh či způsob fungování eurozóny.

Neřekl bych, že je EU ve svém celku neoliberálním projektem, i když byla jistě řada evropských institucí v minulosti nastavena tak, že neoliberálnímu režimu velmi prospívají. A v posledních letech se v Evropě skutečně dá hovořit o neoliberálním režimu.

Finanční krize vznikla v roce 2008 jako důsledek řádění zdivočelých finančních institucí. Poté přišla dluhová krize a země, které se do ní dostaly, byly donuceny tak masivně šetřit, že to depresi v Evropě jen přiostřilo, prodloužilo a že to některé země skutečně uvrhlo do regulérní sociální katastrofy: počínaje Řeckem, konče Irskem a Španělskem. Evropě trvalo sedm let, než hospodářsky dosáhla úrovně před krizí. To vše byl samozřejmě následek velmi fatální neoliberální politiky.

Šlo to přitom udělat úplně jinak: například s pomocí jednotné evropské podpory v nezaměstnanosti, která by v případě konjukturálních krizí stabilizovala příjmy, a tím i poptávku, jak je to zcela obvyklé v rámci národních států. Jenže na to by byla potřeba hlubší integrace jednotlivých zemí. V Evropě teď máme spíše procyklické nástroje, jež krize prohlubují, což souvisí také s chybnou architekturou eura. A nevypadá to, že by se v brzké době mohla najít politická většina, která by to změnila.

Co by měla dělat evropská levice? Je to pro ni složitá situace: na jednu stranu chce Evropskou unii jako politický projekt zachránit, na stranu druhou by ale měla k řadě jejích konstrukčních nedostatků zaujmout kritický postoj.

Levice je v tomto ohledu v o dost horší pozici než před nějakými třemi čtyřmi roky. Ani tehdy to nebylo růžové, ale ještě se dalo říct: v Rakousku je sociálnědemokratická vláda, v rámci velké koalice vládou sociální demokraté i v Německu, ve Španělsku a v Portugalsku se možná brzy dostanou k moci, ve Švédsku taky, v Řecku je nová levicová vláda – to už bývalo mohlo být jádro aliance, která mohla nabalit ještě rozumné křesťanské demokraty a započít s malými, postupnými změnami kurzu. Ty jsou dnes velmi nepravděpodobné, předpoklady jsou daleko nepříznivější.

Ve své knize Kaputtalismus tvrdíte, že je kapitalismus pomalu střídán postkapitalismem, jehož zárodky spatřujete například v určitých lokálních iniciativách. Optimisticky věříte, že se časem mohou propojit do podoby režimu, který přinese příznivější budoucnost.

Mezi lety 1945 a řekněme 1980 jsme tu měli stabilní, prosperitu přinášející kapitalistický vývoj. Poté se ale postupně začaly množit krize. Vrcholem byla ona hrozivá finanční z roku 2008, která měla svůj prvopočátek v tom, že se zadrhl dosavadní motor růstu, a proto se snaha dosáhnout velkých zisků přesunula na finanční trhy.

Robert Misik na jihlavském dokumentárním festivalu

Foto: MFDF Ji.hlava/Štefan Berec

Je tak důležité položit si otázku: Funguje ten stroj ještě, nebo jsou tu nějaké vnitřní systémové dynamiky, které zapříčiňují, že už neběží tak jako ve své nejlepší fázi?

Velké dilema budoucnosti kapitalismu zní: na jednu stranu zvyšujeme produktivitu, mimo jiné zapojením nových technologií, a mohli bychom si dovolit nechat práci dělat stroje, ale nakonec budeme stejně potřebovat odbytiště pro produkty, které strojově vyrobíme, někoho, kdo si je bude moci koupit. Nabízí se tedy, že kapitalistický systém bude muset být v určitém okamžiku nahrazen. Asi to neproběhne tak, jako když přijde architekt a navrhne úplně nový dům na místě toho starého, ke změně dojde organicky, pojmenovat ji budeme moci teprve s odstupem.

Jedním z prvků transformace do nového systému by přirozeně mohly být kooperativní družstevní modely produkce, jak je známe z mnoha dějinných okamžiků na mnoha různých místech. Obzvlášť v zemích postižených dluhovou krizí jich teď vzniklo mnoho, kvůli nedostatku alternativ se lidé spojili k družstevní práci. Družstevní hospodaření by v každém případě představovalo možnost etablovat formu hospodářské aktivity, jež by přinesla kvalitnější život. A také už se ukázalo, že družstva jsou v krizích o mnoho odolnější než soukromé firmy.

Vaše nejnovější kniha se jmenuje Láska v časech kapitalismu. To je velice zajímavé téma. Můžete představit několik stěžejních tezí?

Je to sborník mých velmi politických esejů o otázkách každodenního života: o konzumu, způsobu, jak pracujeme se vztahy a jak se prezentujeme na sociálních sítích, o kultuře úspěchu, která se do fungování našich společností vkradla, o současné společnosti singularit, kdy každý musí být něčím zvláštní a dávat to na odiv, kdy člověk neustále s někým soutěží. Na jednu stranu je hezké být něčím zvláštní, ale zároveň se to obrací v cosi strašného, totiž že je člověk permanentně účastníkem krysích závodů a sám se jejich pravidlům bez přestání přizpůsobuje.

To je možná centrální teze mé knihy: že existují určité problematické společenské okolnosti a dynamiky, které ve svých životech reprodukujeme, a stáváme se tak jinými lidmi, než bychom byli za normálních okolností nebo než jsme byli dříve.

Digitální kapitalismus kolonizuje mezilidské vztahy, pozorujeme svého druhu sociální nakažení mezi jednotlivými sférami lidské interakce – když jsem jako spotřebitel zvyklý, že existuje nekonečně velká nabídka zboží, že si mohu koupit cokoli, ale zároveň mi nic není dostatečně dobré, protože bych mohl zítra objevit něco lepšího, přenáší se tento emocionální postoj, který si člověk zvnitřní, nevyhnutelně také na vztahy s druhými. Navíc vztahový život vedeme s pomocí stejných technologických nástrojů – Tinder je pro vztahy koneckonců něco jako Amazon pro zboží.

Hlavní myšlenky mé knihy se tedy týkají toho, jaký má stávající podoba kapitalismu a modernity vliv na náš soukromý a emocionální život.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků