Hlavní obsah
Francouzský spisovatel Michel Houellebecq na curyšské výstavě Je Michel Houellebecq v pořádku?, 2016 Foto: Profimedia.cz

Únik ze zajetí nudy a utrpení. Petr Drulák nad novým románem Michela Houellebecqa

Serotonin je látka, kterou produkuje naše tělo, souvisí například se sexem a její nedostatek způsobuje depresi. Serotonin se také jmenuje nový román Michela Houellebecqa (český překlad připravuje na červen nakladatelství Odeon). Ale mohl by se tak jmenovat i jeho první román, byť ho nakonec před pětadvaceti lety nazval Rozšíření bitevního pole a toto sousloví dnes ve Francii patří k ustáleným rčením.

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq na curyšské výstavě Je Michel Houellebecq v pořádku?, 2016 Foto: Profimedia.cz
Únik ze zajetí nudy a utrpení. Petr Drulák nad novým románem Michela Houellebecqa

Ačkoliv každý Houellebecqův román má svého vypravěče v deprimovaném muži, který trpí životem, cynicky prochází sexuálními vztahy či o nich alespoň sní, a přitom marně hledá tu pravou lásku, jsou si jeho první a nejnovější próza blíže než ty ostatní. Jsou intimnější. Jejich političnost nespočívá ani tak v přímé kritice konkrétních společenských poměrů, jakkoliv se jí autor nevyhýbá, jako spíše v analýze krize současného subjektu.

Liší se tím zejména od posledních dvou románů. V Podvolení se autor soustředil na společenskou dystopii, v níž se Francie ocitá v rukou islamistů, v románu Mapa a území, za nějž dostal Goncourtovu cenu, se trefuje do pařížských uměleckých a intelektuálních kruhů. Obě díla vyvolala velký ohlas především způsobem vyobrazení společenských poměrů. Přispěly k tomu i neliterární skutečnosti: v Mapě a území se dost lidí poznávalo, případně bylo do děje přímo jmenovitě zapojeno, včetně samotného autora; a Podvolení se objevilo na pultech ve stejný moment, kdy islamisté spáchali teroristický útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Jemná psychologická analýza hlavních hrdinů šla trochu stranou.

Ani Ježíš, ani Marx, ani Mohamed

Také Serotonin je zasazen do konkrétních společenských poměrů. Hlavní postava, agroinženýr Labrouste, je deprimován nejen vlastním životem, ale rovněž neutěšeným stavem francouzského zemědělství. Na příběhu Labroustova přítele, který navzdory všemu umu a energii prohospodařuje rozsáhlé pozemky svých šlechtických předků, podává autor v temných barvách dopady globalizace a společné zemědělské politiky Evropské unie.

Houellebecq se zde dotýká závažného problému, který je ve Francii pravidelně tematizován. Francouzští zemědělci patří k nejpostiženějším sociálním skupinám s nejvyšší mírou sebevražd a autor jim prostřednictvím analýz svého hlavního hrdiny nedává žádnou šanci ani do budoucna. Jejich úpadek dává za vinu elitě, konkrétně jejímu ideologickému nastavení, které ji vede k perverzní ochotě položit život za volný obchod. Sám Houellebecq je do té míry konzistentní, že svou románovou kritiku přenáší i do občanských postojů, kdy volá po vystoupení Francie z Evropské unie.

Hlavním tématem Serotoninu však není ani EU, ani francouzští zemědělci. To jsou jen kulisy, v nichž se odehrává Labroustův příběh, který je svou bezvýchodností ještě tragičtější. Pokud by skutečně šlo jen o zemědělce a EU, lze si představit východisko: radikální reformu směrem k větší ochraně venkova, překonání liberální ideologie či odchod z Unie. Ne že by to bylo v praxi snadno uskutečnitelné, ale na úrovni románu si to lze představit a popsat. Labroustův problém je ovšem jinde.

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq na curyšské výstavě Je Michel Houellebecq v pořádku?, 2016

Foto: Profimedia.cz

Na rozdíl od přítele farmáře ho nedrtí ekonomický tlak, naopak vede pohodlný život, v němž si nic neodpírá. V lecčems může připomínat hrdinu Rozšíření bitevního pole, ale na rozdíl od něj dokáže bez problémů získat partnerku a uspokojit své sexuální potřeby. Z vnějšího hlediska se Labroustova existence nejvíc podobá Françoisovi z Podvolení, kterého netrápí existenční potíže a hédonisticky se oddává polygamii, kterou v románové Francii zavedli islamisté. Labrouste je na tom zdánlivě stejně, i když neomezené polygamní možnosti, které mu dává liberální společnost, se rapidně zužují s tím, jak mu klesá libido v důsledku užívání antidepresiv. Zatímco François je vcelku spokojen, Labrouste se zoufale potácí mezi vraždou a sebevraždou. Je zřejmé, že ani reforma zemědělské politiky, ani vystoupení z EU s jeho bolem nic nezmůžou. A ta antidepresiva na to už také nestačí.

Labroustovi chybí láska. Ve svém životním bilancování zjišťuje, že se nedokáže odpoutat od ženy, kterou kdysi měl a o niž v důsledku své promiskuity přišel. Jak už bývá u Houellebecqa zvykem, tento čistý cit se ke čtenáři dostává popisem hrdinových chmur a kontrastem s jeho místy brutálně humornou oslavou konzumního hédonismu, sahajícího od nadšení nad rozsahem výběru v supermarketu až k pornografickým a nemilosrdně naturalistickým popisům těl i sexuálních výkonů jeho partnerek.

V konečném účtování autor kritizuje liberální iluzi individuální svobody, která zdánlivě dává člověku křídla, ale ve skutečnosti ho sesílá do pekel zatvrzelých srdcí; což čtenáře Rozšíření bitevního pole nepřekvapí. Nicméně zatímco kritika společnosti a kapitalismu v prvním románu vedla k otázkám po Houellebecqově vztahu k marxismu, poslední řádky Serotoninu, v nichž se sklání před Kristovou obětí, otevírají otázku jeho vztahu ke křesťanství.

Houellebecqovým mistrem však není ani Ježíš, ani Marx, a pro čtenáře znejistělého Podvolením dodáváme, že ani Mohamed. Filosoficky se svým dílem hlásí ke dvěma tak rozdílným postavám, jako jsou Auguste Comte a Arthur Schopenhauer.

Schopenhauerův pesimismus patrně stojí za bezvýchodností osudů autorových hrdinů, Comtovu pozitivismu lze přisoudit naturalistické rozbory situací i postav, ale také naději (téměř vždy nenaplněnou), kterou hrdinové přisuzují lásce. Tak trochu comtovský je možná i vlastní Houellebecqův vývoj: od brutálního a k náboženství nepřátelského materialismu raných románů (viz pasáže o islámu v Platformě) k rostoucímu respektu vůči náboženství jako takovému v jeho posledních dílech – Podvolení jistě není protiislámským pamfletem a Serotonin končí zmíněnou meditací nad Kristem.

Léčba Schopenhauerem

Houellebecq říká, že od nějaké doby dává před Schopenhauerem přednost Comtovi. Přesto německému filosofovi před nedávnem věnoval spisek překladů a drobných úvah (En présence de Schopenhauer), z nichž vidíme, jak moc je mu intelektuálně zavázán. Co ho nejvíce oslovuje? Především Schopenhauerova myšlenka, že lidské štěstí je trvale a nevyhnutelně narušováno dvěma protichůdnými silami – utrpením a nudou. Zatímco utrpení pochází z neuspokojených vnějších potřeb, nuda se dostavuje v okamžiku, kdy jsou tyto potřeby naplněny. Obě síly jsou manifestací vůle konstituující náš svět. Pokud unikneme jedné, zmocní se nás nevyhnutelně druhá.

Mezi utrpením a nudou se pohybuje většina Houellebecqových postav. Zatímco hrdinové Rozšíření bitevního pole trpí objektivním nedostatkem (absencí vztahů), Labrouste prochází dialektikou obou metel. V okamžiku, kdy má úplně všechno (postavení i lásku), pouští se z nudy do čistě erotických dobrodružství, které ho o lásku připraví. Je natolik znuděn, že o ni ani nebojuje, a v následujících letech hledá jen další povyražení. Děj románu Serotonin se odvíjí od chvíle, kdy si začíná uvědomovat, že takto žít nedokáže. I když se snaží odvrhnout veškeré atributy svého dosavadního života (perverzní a promiskuitní partnerku, byt v luxusní rezidenci), stále tíživěji je sužován nenaplněnou potřebou lásky. Bez východiska. Tuto bezvýchodnost metaforicky vyjadřují antidepresiva – snižováním libida prohlubují depresi, ale při jejich vysazení hrozí okamžitá sebevražda. Serotonin je společenskou kritikou ne pro to, co říká o globalizaci či zemědělské politice EU, ale popisem podílu společnosti, konkrétně liberálního hédonismu, na utváření chorobné a sebedestruktivní subjektivity hlavního hrdiny.

Schopenhauerův postřeh o nevyhnutelnosti životního bolu se však nevztahuje pouze na liberální společnost, postihuje lidský úděl jako takový. Tomu trvale uniknout nelze, a už vůbec ne něčím tak nicotným, jako je politická či společenská změna. Existují však alespoň cesty dočasného úniku z věčného puzení vůle. Houellebecq si ve své četbě německého mistra zatrhává myšlenku čisté estetické kontemplace. Jedná se o stav estetického vytržení oprošťující člověka od konkrétních potřeb a tužeb, spojený s konfrontací se vznešeným estetickým otřesem (skrze krásu či děsivost). V západní estetice se pro něj vyhrazuje termín sublimní. Jeho podnětem může být umělecké dílo, ale také přírodní jev vnímaný esteticky.

Petr Drulák (1972) je politolog, diplomat a český velvyslanec ve Francii.

Foto: Petr Horník, Právo

Houellebecq postavám svých románů tento únik nenabízí. Poskytuje ho však čtenářům, když do děje zasazuje sublimní výjevy: postapokalyptické obrazy v Možnosti ostrova či popis vlastní násilné smrti a rozkládajícího se těla v Mapě a území (připomínající buddhistickou meditaci nad mrtvolou). V Serotoninu je takovým sublimním výjevem například líčení ozbrojené akce zoufalých zemědělců ústící do masakru.

Krátce po vydání románu se objevují interpretace, které Houellebecqa pasují do role společenského proroka tím, že se pokoušejí scénu farmářské revolty propojit s probíhajícím hnutím žlutých vest. Jsou dvojnásob chybné. Mýlí se sociologicky, neboť protesty žlutých vest se svými motivy, aktéry i dynamikou zásadně liší od akcí francouzských zemědělců. Ale mýlí se i esteticky, když Houellebecqovo líčení nechápou jako sublimní, nýbrž jako analytické. Zmíněný výjev, a jakýkoliv jiný sublimní obraz, se však podle Schopenhauera (a s Houellebecqem) svou podstatou vzpírá pojmově-analytickému uchopení. Lze ho samozřejmě na pojmy převést, ale pak nám unikne jeho poselství, které spočívá právě v možnosti čisté kontemplace vytrhující čtenáře ze zajetí nudy a utrpení.

To lze vztáhnout na celého Houellebecqa. Můžeme ho číst jako subverzivního sociologa podvracejícího liberální „pravdy“. Takové redukované čtení nám asi nedá nic, co bychom se nemohli dozvědět jinde, ale i tak může být poučné; o současné společnosti nás zpraví lépe než mediální pseudorealita. Pokud se ale otevřeme i sublimní stránce jeho díla, můžeme se díky tomu dotknout neuchopitelných, a přesto základních pohybů duše jednotlivce i společnosti.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků