Hlavní obsah
Marie Stryjová Foto: archív nakladatelství EMAN

Strohá řeč Marie Stryjové. Alena Zemančíková nad knížkami neprávem zapomenuté spisovatelky

V minulém roce jsem četla dvě knížky, jejichž tématem je pocit bezdomovectví. Jedna je ze současnosti – Ve skříni Terezy Semotamové. Druhá byla dokončena v roce 1967 a odehrává se v padesátých letech v Praze – Pokojík Marie Stryjové. Jazykem, stylem a reáliemi se obě knížky liší, společné je jim existenciální zoufalství mladé ženy, která nemá kde bydlet.

Marie Stryjová Foto: archív nakladatelství EMAN
Strohá řeč Marie Stryjové. Alena Zemančíková nad knížkami neprávem zapomenuté spisovatelky

Marie Stryjová se narodila roku 1931 na ukrajinské Volyni. Po válce přišla s rodiči do Božanova na Broumovsku dosídlit české pohraničí. V Broumově chodila na tamější známé gymnázium, na pražské filozofické fakultě studovala ruštinu a polštinu. Jakkoli pocházela z venkovských poměrů, cítila se jako intelektuálka, studium brala velice odpovědně a chtěla pracovat v oboru. Neměla žádný kádrový problém, přesto se jí nepodařilo odpovídající kariéru nastoupit. Možná právě proto, že vše brala odpovědně, takže se ani nedokázala oddat stalinismu, ani neuměla zaujmout cynický postoj k funkcionářskému pokrytectví. Provdala se za historika Bedřicha Löwensteina, měli spolu dvě dcery.

Stryjová v sobě chovala těžkou melancholii, která ji tělesně trápila krutými bolestmi žaludku, a nakonec ji v roce 1977 dohnala k sebevraždě. Cítila se spisovatelkou, publikovala však velice málo, nakladateli byla odmítána, což její pocit zoufalství jistě prohlubovalo.

Marie Stryjová v padesátých letech

Foto: archív nakladatelství EMAN

Stryjová píše jednoduše, zachycuje všední situace, využívá hovorové řeči s příměsí polonismů a volyňských výrazů, tu a tam uplatní i dobovou komunistickou partajní hantýrku. Je to strohé psaní, které bylo zřejmě v době, kdy usilovala o vydání, považováno za nedostatečně literárně vypracované.

V její pozůstalosti se našel i dopis Josefu Škvoreckému. Není divu, Škvorecký pocházel ze stejného kraje, do kterého Stryjovi v roce 1947 přišli. A zvlášť jeho prózy o padesátých letech prožívaných v Praze mají podobné protagonisty, jaké najdeme i u Stryjové. Zatímco ale angloamerickou literaturou inspirovaný Škvorecký využívá k zobrazení stalinistických let veškerého arzenálu literárních prostředků, „šperkuje“ povídky dobovou módou, společenským životem a jazzem, Stryjová vidí Prahu i svůj kraj bez sféry „lepší společnosti“.

Její příběhy se odehrávají na nehostinných nevytopených kolejích, v podnájmech v proletářských bytech bez koupelen a se záchodem na pavlači. Vše u ní prostupuje pocit chladu i hladu, všude je přítomen nedostatek tepla, pohodlí, lidského porozumění, smysluplného zaměstnání, peněz. Nedostatek lásky je základním paradigmatem všech jejích textů. Její zobrazení sociálních poměrů v Československu padesátých let je otřesnou kritikou té doby.

Drobnější prózy z knih Mlč a Za Hvězdou mají často nepominutelnou informační hodnotu sociologickou. Gymnaziální povídky například dosvědčují naprostou prázdnotu ve vztahu ke kraji, do kterého spolužáci nejspíš také přišli jako dosídlenci. Marně se jim profesor v povídce Hvězda snaží přiblížit barokní architekturu Dientzenhoferovy kaple, nikdo ze studentů o tom nic neví, ani se o to nezajímá. A v povídce Mlčíme podávají rodiče vypravěčce bilanci poměrů své obce v dosídleném pohraničí; obraz, jaký u jiného autora v české literatuře nenajdeme: Stydím se s nadšením obdivovat malebnou krásu zdejší přírody teď, když se na ni nikdo nedívá, když odtud všichni utíkají. Žádný ji nepotřebuje. Připadá mi, že i pro ni je jaksi ponižující, že přece jen existuje, pro nikoho.

Stryjové nejde o odkaz odsunutých, k německému obyvatelstvu předválečného Československa ne má žádný vztah, její rodina tu nežila, teprve po válce sem přišla hospodařit. A skutečnost, že se hospodaření nedaří, je důsledkem politických a hospodářských změn, které dosídlenci nepředpokládali – a nezvládají.

Ženskýma očima

Při četbě jsem se nemohla ubránit zjištění, jak výrazně mužskou perspektivou byla psána literatura šedesátých let. Jak se žádná z jejích hvězd – Vaculík, Kundera, Škvorecký, dokonce ani nejcitlivější z nich Ivan Klíma – nezabývala svými spolužačkami, kolegyněmi a láskami jako bytostmi stejně silně pociťujícími tíhu doby. Jako lidmi, kteří chtějí v životě něco dokázat, milovat podle vlastních představ, být užiteční autonomním způsobem. Vyrovnat se s odkazem původní rodiny. Najít vztah k rodnému i přijatému bydlišti. Stryjová těmto ženám dává hlas.

Je to ovšem hlas nelíbivý, člověk z něj cítí, jak si vypravěčka za své problémy může sama, jak je nepřizpůsobivá, nekomunikativní, zatvrzelá, nezábavná, nepřitažlivá. O textech Stryjové ani nemůžeme říct, že by byly sociálně citlivé: zoufalá nájemnice s věčným bolením žaludku nemá soucit se svými chudobnými bytnými, oškliví si je, nemá je ráda. Ale zároveň je nesoudí, sama nezná řešení. Je to divný svět poválečného desetiletí, svět, nemající nic společného s veřejně proklamovaným budováním a socialistickým optimismem. Svět, ve kterém se kouří jedna cigareta za druhou.

Marie Stryjová

Foto: archív nakladatelství EMAN

Novela Pokojík je jednou z mála českých existenciálních próz. Dobou svého vzniku se řadí k deníkům Pavla Juráčka. Ale i u Juráčka, hvězdy filmové nové vlny, je cítit nereflektovaná perspektiva mužského vidění a konzumování světa. Stryjová téměř nic nekonzumuje, obrazem jejího bytí je duchovní marnost na pozadí hmotného nedostatku ve společnosti, která se zaklíná blahobytem. Vypravěčka není rebelující intelektuální hvězda, jen pilná studentka a potenciální humanitní vědkyně, která netuší, jak se pozvednout ze zatuchlého pachu existence bez domova.

Nakladatelství EMAN vydalo během několika posledních let triptych autorčiných textů – povídkové sbírky Mlč a Za Hvězdou a novelu Pokojík. Edičně je připravily její dcery Šimona a Miriam Löwensteinovy. V současné době je „in“ obdivovat broumovské barokní kostely a kulturní centrum v klášteře, stojí však za to si přečíst i Stryjovou, která ve svých prózách nedbá na kulisy, ale vypráví o lidech, kteří v nich žili.

Na závěr ještě co mají společného Pokojík Marie Stryjové a Ve skříni Terezy Semotamové: je to zatvrzelost vypravěčky, která by nutně nemusela bydlet ve skříni nebo každý týden na jiném kanapi v pavlačovém bytě. Musela by se ale vzdát představy o životním naplnění a vrátit se tam, odkud vyšla. Za cenu sebezničení to jedna ani druhá nechce udělat.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků