Hlavní obsah
Saša Uhlová ve filmu Hranice práce (režie Apolena Rychlíková, 2017) Foto: Česká televize

U příležitosti třicátého výročí pádu minulého režimu se s nejrůznějšími reflexemi roztrhl pytel. Už několik týdnů se téma objevuje v novinách, časopisech a line se i z rozhlasu či televize. Do Česka jezdí dokonce novináři ze zahraničí a chtějí si o tom povídat.

Saša Uhlová ve filmu Hranice práce (režie Apolena Rychlíková, 2017) Foto: Česká televize
Sloupek Saši Uhlové: Díky, že můžem

Když se jim v rozhovorech snažím popsat některá specifika českého polistopadového vývoje, musím být zvlášť důrazná a určité věci opakovat, protože znějí dost neuvěřitelně. Vysvětlit někomu, kdo nezná český kontext, že se tu dlouho po roce 1989 směšovalo levicové a komunistické, přičemž komunistické odkazovalo ke gulagům, nebo že se svého času před každými volbami mobilizovalo proti možné levicové vládě do té míry, že bylo v některých kruzích obtížné přiznat i volbu sociální demokracie, je skoro nemožné.

U toho vzpomínání na posledních třicet let jsem si ale taky uvědomila, jak moc jsem ráda, že se v tomto ohledu tolik věcí změnilo. S plnou vahou mi to došlo, když jsem nedávno před svým nejstarším synem zmínila klip Přemluv bábu!, který zarezonoval před volbami v roce 2010. Neznal ho, a tak jsem mu ho pustila a při nevěřícném zírání na obrazovku počítače jsem si uvědomila, že jsme jako společnost už opravdu někde jinde.

Dá se možná říct, že se ono příslovečné dědictví komunismu už pomalu rozplývá.

Ukazatelů, že se se svou minulostí začínáme vyrovnávat, je celá řada, byť situaci trochu znepřehledňuje fakt, že stojíme před novými výzvami – ať už jde o klimatickou krizi, anebo o případný nástup autoritářských režimů v Evropě. Přesto nemohu potlačit radost, že je konečně možné svobodně mluvit o sociálních tématech a vést normální politickou debatu.

Ještě větší radost mi dělají různé mediální projekty, ať už se týkají exekucí, či sociální stratifikace společnosti. Přinášejí totiž kvalitní podklady pro veřejnou diskusi o palčivých tématech a posouvají českou mediální scénu tam, kde vidím její místo. Od moralizování, neustálého vzpomínání na doby minulé a urputného hlídání, aby náhodou nevítězila levice, k popisu a analýze současných problémů.

Stejně tak slova jako odbory nebo stávka, která tak dlouho měla bafuňářský nádech, znějí dnes jinak. Neznamená to, že každý souhlasí s tím, co odbory zrovna chtějí, ani že by stávky měly nutně silnou oporu v médiích, ale vytratil se implicitní předpoklad, že by bylo nejlepší, kdyby něco takového snad ani neexistovalo. Člověk klidně může veřejně říct, že se stávkou sympatizuje, a nečeká ho za to žádné ostouzení. Dá se říct, že v tomto ohledu panuje větší svoboda.

Po třiceti letech konečně svobodně dýchám.

Saša Uhlová (1977) je novinářka, romistka, redaktorka serveru A2larm. 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků