Hlavní obsah
Libor Rouček: Můj a náš příběh Foto: archív, Právo

Sloupek Jakuba Šofara: Když v příkopech chybí mrtvolky. Nad pamětmi Libora Roučka

„Politiku jsem vždy chápal jako naplňování a prosazování určitých hodnot a ideálů. Ideálů svobody, lidské důstojnosti a spravedlnosti pro člověka jako jedince i pro celou společnost.“

Libor Rouček: Můj a náš příběh Foto: archív, Právo
Sloupek Jakuba Šofara: Když v příkopech chybí mrtvolky. Nad pamětmi Libora Roučka

Na těchto dvou větách ze závěrečné kapitoly „pamětí“ Libora Roučka Můj a náš příběh (Academia 2019) není nic zvláštního. Podobné by asi použila většina končících a resumujících politiků, protože nejsou nic proti ničemu a napsané pěkně vypadají a poté ještě lépe znějí. Jenže…

Jenže pro autora tohoto knižního příběhu to rozhodně není klišé. Kluk z dělnické kladenské rodiny se během gymnázia rozhodl vystudovat politické vědy ve svobodném světě, nastoupil kvůli vojně na kladenskou šachtu a učil se při tom anglicky. V červnu 1977 emigroval na Západ a skončil v nejznámějším „přístavišti“ českých exulantů – v rakouském Traiskirchenu.

Už tahle část vzpomínek někdejšího redaktora Hlasu Ameriky, mluvčího české vlády (1998 až 2002) a místopředsedy Evropského parlamentu je jak z nějakého dobrodružného románu.

Rouček, který nám mohl často připadat (mně ano) jako dobromyslný medvídek, jako šplhoun a pravidelný čtenář Gutha-Jarkovského, jezdil v mládí motokros, nosil delší vlasy, měl rád bigbít, procestoval autostopem socialistické státy a spáchal „sebevraždu“, protože ho armáda povolala i přes hornickou epizodu.

Musím teď provést úkrok stranou a přiznat se, že se málokdy rád mýlím. V případě politiků či osob spojených s politikou se navíc nestává, že by se mé očekávání (či spíše neočekávání) nepotvrdilo, protože společenská smlouva holt není bezbolestná, slušně řečeno. Radostný omyl je spojen právě s Roučkem a ještě Petrem Pithartem, z něhož se stala, po epizodě s „dvojdomkem“, opravdová persona (nejen politická). Ostatně i on pochází z Kladna. Teď už zase zpět.

Jakub Šofar (1958) je spisovatel a literární publicista.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Své plány a představy na nejbližší léta ve Vídni jsem rozdělil do čtyř kategorií: univerzita, práce, politické aktivity a cestování. Rouček to vše plní měrou vrchovatou: studuje na Vídeňské univerzitě, seznamuje se s představiteli české emigrace, pracuje pro rakouské sociální demokraty a poznává svět. Jak řekl, tak udělal, i když je to pohádkové, a tomu se můj pesimistický duch vzpírá. Nicméně není pro nás v tuto chvíli snad nic potřebnějšího než dozvědět se něco pozitivního. Že podél něčí cesty nahoru neleží v příkopech špína, průšvihy či mrtvolky.

Nechci brát čtenářům radost ze čtení, navíc když se autorovi daří chůze podél mravkolevovy nálevky – co jiného je psaní životopisů, v nichž by mělo být to osobní a to společenské v rovnováze. Snad jednu potřebnou poznámku. Z kapitol, v nichž figuruje současný český prezident, jasně vyplývá, že jeho způsob nazírání na svět se nezměnil. Jen my jsme to zapomněli.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků