Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Petr Horník, Právo

Sloupek Apoleny Rychlíkové: Soukromé obavy o budoucnost

Když jsem v médiích poprvé uviděla fotku lidí s rouškami na obličeji, uzavřených v čínském městě Wu-chan, rychle mi problesklo hlavou: tak tohle může být ještě zdrcující. Když dnes čelíme restriktivním opatřením i u nás, je jasné, že to zdrcující je.

Ilustrační foto Foto: Petr Horník, Právo
Sloupek Apoleny Rychlíkové: Soukromé obavy o budoucnost

Krize spojená s pandemií koronaviru má tisíce drobných, ale i větších kontextů. Najednou vidíme, co jsme si předtím ani nedokázali představit.

Například že naše společnost stojí na špatně placené a vyčerpávající práci pečujících povolání, vykonávaných převážně ženami. Těm ale zároveň takřka neustále říkáme, že se mají hlavně starat o své děti. A když nastane krize, čelí ženy třeba ve zdravotnictví dilematu: zůstat doma, nebo jít do práce?

Taky se před námi objevily nové obzory v oblasti přebujelého turismu. Vylidněná města. Praha bez turistů. Klid v domech, které ještě před pár dny sloužily jako Airbnb hotely. Legislativa volající po omezení takovýchto provozoven. Frustrace těch, kteří na overturismus upozorňovali a argumentovali „pouze“ právem na normální život. Město, které ale kvůli viru nemůže fungovat tak, jak bychom si my místní přáli. Ambivalence na každém rohu.

Vidíme rovněž, co všechno může znamenat pracovat jako OSVČ. V takzvaném „švarcsystému“ dnes fungují i lidé, kteří prostě a jednoduše nepředstavují žádné podnikatele, co dělají na sebe. Vidíme, že řada z nich v tomto typu pracovního uspořádání skončila nedobrovolně, jenom proto, že jejich zaměstnavatelé chtějí ušetřit. Jenže pak když jsou zavřené školy, nemá jim kdo vyplatit ošetřovné. A co tito lidé zažívají, když najednou není práce a oni mají kvůli nízkým odvodům na sociální a zdravotní pojištění problémy s nemocenskou i jinými typy státních podpor?

Jasně tu před námi stojí široké prekarizované třídy, jejichž každodenní fungování je smluvně na úrovni studentských brigád, jejichž práce je ztělesněnou nejistotou, jejichž život se uzavírá do spirály vyčerpání a obav z budoucnosti.

Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.

Foto: Jan Handrejch, Právo

V globálním měřítku se pak budeme jistě potýkat se zásadním prohlubováním nerovností. Všechny ty kritické hlasy o propastech mezi třídami, o nerovnosti sociálních a kulturních kapitálů, o tom, jak se krize propisují do různých skupin naprosto odlišným způsobem, se najednou stávají realitou.

Spolu s tím narůstá krom paniky i nutnost organizovat svůj život podle jiných hodnot: solidárně, vzájemně, ohleduplně, nerůstově. Mysleli jsme si, že tuhle lekci nám udělí až klimatický rozvrat. Přišla ale mnohem dřív. Zvládneme se z ní poučit a přetavit ji v lepší zkušenost? Nebo je na místě strach z nástupu autoritářů, kteří krizi využijí hlavně k tomu, aby na vykořisťování slabších nic nezměnili a třeba nám všem ty řetězy i utáhli? To v tuto chvíli ještě nikdo neví.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků