Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Jaroslav Soukup, Novinky

Sloupek Apoleny Rychlíkové: Radši zemřít mladá

Sto deset korun denně. Přesně tolik zbude průměrnému českému seniorovi či seniorce na jídlo. Před časem to na základě nejnovějších dat ČSÚ spočítal Radiožurnál. Jde o čtvrtinu penze (průměrný důchod je 13 500 korun). Sto deset korun – jakou pak asi může mít to stravování kvalitu?

Ilustrační foto Foto: Jaroslav Soukup, Novinky
Sloupek Apoleny Rychlíkové: Radši zemřít mladá

Do důchodu se u nás odchází zhruba v 63 letech, ta hranice se ale brzy znovu zvýší (zatím je zastropovaná na 65 letech). V tomto ohledu nejsme nijak výjimeční: věk odchodu do penze postupně posouvá většina zemí Evropy. Společnosti stárnou a důchodový systém je nutné z něčeho financovat. I tak je ale při pohledu na to naše české stárnutí přítomno dost hořkosti.

Drtivá většina společnosti stráví tu nejdelší část života v práci. Často je to práce únavná, ubíjející a špatně placená. Po desítkách let dřiny ale žádné vysvobození nepřichází, jen další koloběh úzkosti, strachu a stresu způsobený ekonomickou deprivací.

Sto deset korun na jídlo; pokud nebydlíte ve svém, tak drahé nájmy; pocit, že jste na okraji společenského zájmu. Jistě, dá se namítnout, že musíte být skromní a nerozhazovat a že jste si měli na stáří našetřit. Ale z čeho? Z těch v Česku tak nízkých mezd? Navíc když jako ekonomicky aktivní spoříme svým dětem, aby mohly normálně žít, a nezřídka podporujeme i své rodiče, aby konec života neměli tak depresivní? Co všechno vlastně člověk ve svém produktivním věku má a musí zvládat, aby panovala obecná spokojenost? A co z toho můžou zvládnout ti, kteří pracují v těch nejhůře placených zaměstnáních nebo v prekariátu?

Běžné vyobrazení „podzimu života“ bývá až romantické. Staří lidé na zasloužilém odpočinku, kdy si konečně můžou dělat, co chtějí. Hodné babičky a dědečkové, kteří mají nepřeberně času, a tak klidně zvládnou třeba i kurz angličtiny. Ať žije stáří!

Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka, loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jenže realita je tomu obrazu až moc často na hony vzdálená. Je úplně běžné, že důchodci a důchodkyně (ty především, patří k nejohroženějším ve společnosti) nemají třeba na léky. Kde by pak vzali na kulturu a další seberozvoj? A proč vůbec, když jim i průměrnou výší důchodu dáváme tak silně najevo, že si jejich uplynulých aktivních let vlastně nevážíme?

Kdykoliv si uvědomím tíživou realitu českého stáří, objeví se v mé hlavě jedna kacířská myšlenka, posílená i tím, jaké typy prací vykonávám a v jaké době žiju. Je mi totiž jasné, že třeba budoucí vývoj klimatu problémy, které zažívají dnešní důchodci, jen prohloubí. Už dnes to přitom není dobré a ne, nebude líp. Ačkoliv o tom kdejaký politik před volbami mluví, důstojné stáří obyvatel není ničí prioritou. A tak se skoro chce nad vším mávnout rukou a říct si: radši zemřít mladá než poníženě přežívat a obcházet akční slevy v supermarketu. Takhle ten život vypadat nemá. Ani na konci.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků