Hlavní obsah
Začátek osmdesátých let v Leningradu ve filmu Kirilla Serebrennikova Léto (2018) Foto: Aerofilms

Rokenrol na kostech. Eva Klíčová o Jurčakově portrétu „poslední sovětské generace“

V roce 2006 spatřila světlo světa studie Alexeje Jurčaka, antropologa z Kalifornské univerzity v Berkeley, nazvaná Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace. Jurčak svým textem, který vyšel loni v nakladatelství Karolinum v českém překladu Veroniky Bránišové a Přemysla Houdy, výrazně zasáhl do soudobé sovětologie, jejíž dominantní pohled na život v éře sovětského socialismu byl silně traktován v binárních opozicích.

Začátek osmdesátých let v Leningradu ve filmu Kirilla Serebrennikova Léto (2018) Foto: Aerofilms
Rokenrol na kostech. Eva Klíčová o Jurčakově portrétu „poslední sovětské generace“

Sovětská společnost byla schematicky vnímána jako rozdělená na oficiální a neoficiální platformy, na dva vzdálené světy, které v malém kopírovaly bipolární sféry vlivu mezinárodní politiky Západu – Východu, demokracie – totality, rozkvětu – úpadku, „života ve lži“ – a snad v pravdě. Jurčak se tohle pokusil změnit.

Už v úvodu upozorňuje, že pozdější vzpomínky na éru před perestrojkou jsou daleko vyhroceněji antikomunistické – v souladu právě s postsovětským narativem – než dobové paměťové dokumenty a že většina prací vztahujících se k pozdnímu socialismu v SSSR vznikla mimo region a s jistým časovým odstupem. Na tom by snad nebylo nic zvláštního, co ale zřejmě způsobilo jisté zkreslení obrazu zkoumané doby, je ona silně emotivní představa definitivního vítězství tím pádem nekritizovatelného ekonomického liberalismu vedoucí až k iluzi o „konci dějin“. Pozdní socialismus se nejen v představách Západu, ale i někdejšího východního bloku smrsknul na konflikt propagandy sovětské gerontokracie s opozičními lágrovými svědectvími a samizdatovými či exilovými dokumenty.

Jurčak, který v SSSR vyrostl a vystudoval v Leningradě univerzitu, měl s realitou pozdního socialismu jinou zkušenost. Mezi dvěma vzdálenými světy vládnoucích nejvyšších straníků na jedné straně a disentu na straně druhé viděl obrovský prostor vyplněný životy většiny obyvatel.

Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.

Foto: Libor Galia

Jádrem Jurčakovy studie je antropologická analýza funkce oficiálního jazyka, který zdaleka nefungoval jako přímočarý brainwashingový nástroj, jak by se mohlo zpoza železné opony zdát. Autor rozlišuje dvojí funkci jazyka, který nejen pojmenovává a konstatuje, ale má i silnou funkci performativní a rituální. Toto rozlišování tvoří základ jednoho z ústředních pojmů studie – hypernormalizace. Stavu, v němž se pozdní socialistické elity podílely na zbytnělé praxi socialistických rituálů a diskurzů.

Touha po imaginárním Západu

Jurčak si všímá nejen paradoxních tvrzení, do nichž byli mocní vháněni lpěním na kodifikované rétorice (která už nepřiléhala například k ekonomicky reformnímu úsilí), ale především skutečnosti, že většina obyvatel, kterou ne úplně vhodně označuje jako „normální“, chápala tuto všudypřítomnou balastní propagandu se značným odstupem a chladem, případně se k ní stavěla zcela bez zájmu.

Autor navíc trochu škodolibě upozorňuje, že disidenti naopak vnímali autoritativní diskurz stejně doslovně jako agilní straníci. Jenže disidentů podobně jako fanaticky poslušných komunistů byla ve společnosti výrazná menšina. A právě v té většině mezi těmito společenskými póly vznikala neformální uskupení, jež se vnímala jako „naši lidé“, jako ti, kdo dokážou pragmaticky najít v hypernormalizovaném systému prostor (i v rámci komsomolu) pro svobodné aktivity, diskuse, distribuci oficiálně nedostupných knih, hudebních nosičů – a nakonec také těch západních džín.

Skrze dobovou korespondenci intelektuálně založené mládeže i vlastní vzpomínky Jurčak popisuje onu poslední sovětskou generaci: societu, která se zajímala o fyziku i poezii v duchu představy o ideálním sovětském člověku všestranného rozhledu, ale stejně tak byla fascinována západní pop kulturou, především rockovou hudbou – v níž byli mnozí schopni vidět avantgardu ne nepodobnou té z dvacátých let. Společenství, kde studenti techniky šířili rokenrolové desky zprvu „vypalované“ na rentgenové snímky, kde vzkvétalo kavárenské povalečství nekonečných debat a kde prosperovala mimo jiné nekroestetika, ultimátní nihilismus a různé apolitické groteskní akce „sťobů“.

Kromě kreativního využívání nezměrného množství času, které poskytovaly nekvalifikované pracovní pozice skomírající ekonomiky, to tedy byla i každodennost, kterou sžírala touha po „imaginárním Západu“. Ten se projevoval nejen ambivalentně přijímanou a adaptovanou popkulturou, ale i ryze protokonzumně: například sběratelstvím obalů západních potravin nebo hladovou sháňkou po čemkoliv s „lejblem“, i kdyby to byla jen igelitka s polonahou krasavicí.

Srdečně zveme na diskusní večer Salonu nazvaný Co na nás ví normalizační próza?, který se uskuteční ve středu 23. ledna od 18 hodin v Domu čtení (Městská knihovna v Praze, Ruská 192). Jaký svět zachycovali ve svých románech Jiří Švejda nebo Vladimír Páral? Lišil se jimi zobrazovaný konzum pozdního socialismu tolik od divokých devadesátých let? Literární kritička Eva Klíčová vystoupí s úvodní přednáškou vycházející z její studie Lopaty, inženýři, inkousti a ostatní. Transformace hodnot v normalizační pracovní próze. O tématu následně bude diskutovat s filosofem Václavem Bělohradským a historikem Michalem Pullmannem; debatu bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Všichni čtyři zároveň představí sborník Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva, který loni vydalo nakladatelství Druhé město. Vstup je zdarma.

Jurčakova analýza nepopírá jistý vzpomínkový sentiment upřený k životu intelektuální mládeže v době před sovětskou perestrojkou – čase charakterizovaném intelektuální svobodomyslnou energií v materiálně velmi skromném, nicméně v zásadě existenčně bezstarostném přežívání. Nutno ale říci, že popsané fenomény lze v nějaké variantě nalézt i v československé normalizační realitě, jejíž zpětné líčení také postrádá jistou soudnost v rozvržení sil mezi významem disentu, komunistických papalášů a většiny „našich lidí“, jejichž životní praxe se adaptovala na podvojnou realitu hypernormalizované ideologické krusty a relativně svobodné životní praxe – převážně ovšem odsunuté do soukromé sféry.

Je to právě ta (poslední socialistická) generace, jejíž za normalizace ekonomicky a intelektuálně nevyužitý potenciál vyústil v devadesátých letech do podnikatelského boomu. Zároveň je to generace, která si trochu naivně zakládá na své apolitičnosti – a i díky Jurčakovi vidíme proč.

Pro českého čtenáře představuje jeho kniha nejen možnost propíchnout bublinu dramaticky moralistního pojímání předrevoluční reality, ale sama hypernormalizace se navíc ukazuje coby univerzální mechanismus mocenských narativů.

Působivě to ukazuje například na Jurčaka se odvolávající dokumentarista Adam Curtis ve své silně kritické filmové eseji HyperNormalisation (2016), když dokládá, jak nás zbytnělé ideologické mustry vzájemných globálních antipodů i dnes stále drží v klinči – a hlavně daleko od skutečných hrozeb.

Alexej Jurčak
Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace

Přeložili Veronika Bránišová a Přemysl Houda.
Karolinum

Alexej Jurčak: Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace

Foto: archív nakladatelství Karolinum

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků