Hlavní obsah

Rodina, jak má být. Alena Zemančíková o knize dvou židovských chlapců z roku 1938

Právo, Alena Zemančíková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Kniha, o které tu chci napsat, je součástí širšího pletiva kulturních akcí a událostí. Je to malá vánoční knížka a jmenuje se Sancta Familia. Jejími autory jsou bratři Tomáš a Martin Welsovi, co ji jako kluci (18 a 13 let) napsali a nakreslili pro své rodiče a babičku k Vánocům 1938. Byla by to milá vzpomínka z rodinného archivu, kdyby… Kdyby většina členů rodiny, v níž kluci vyrůstali, neskončila v nacistickém vyhlazovacím táboře.

Foto: archiv Davida Vaughana

Bratři Tomáš a Martin Welsovi, autoři knížky Sancta Familia

Článek

Otcem chlapců byl Rudolf Wels, architekt, kterého připomínají stavby v Praze, Karlových Varech i Sokolově: nejslavnější je jeho Hornický dům z roku 1924, kdysi dějiště Festivalu politické písně. Býval nám pro smích podobně jako celý festival socialistického optimismu. Jeho velkolepost i jistá těžkopádnost nicméně dosvědčují sociální uvažování první republiky (jejích převážně Němci osídlených průmyslových oblastí) i fakt, že ambiciózní začínající architekti takové zakázky (domky v hornické kolonii či zahradní město pro děti pracujících rodičů) považovali za profesní výzvu. Ve vestibulu budovy na jedné z dokumentárních fotografií vidíme dokonce vedle sebe busty Marxe a Masaryka.

V roce 1938 u Welsů

Příběh rodiny zveřejnil poprvé Zbyněk Hejda v roce 1987 samizdatovým vydáním vzpomínek Šimona Welse, dědečka Tomáše a Martina, obchodníka z Oseku u Rokycan, které se řízením osudu dostaly do Anglie a zase zpátky do Čech. Knížka U „Bernatů“ vřelým a co do názorů demokraticky pokrokovým způsobem evokovala dobu konce 19. století a pozici asimilované, česky hovořící židovské rodiny.

Foto: archiv Davida Vaughana

Welsův návrh Hornického domu v Sokolově

Další vhled do života Welsů ale musel počkat až na Angličana Davida Vaughana, který se v devadesátých letech jako mladý muž se zájmem o architekturu usadil v Praze, kde se seznámil se stavbami Rudolfa Welse a následně se dostal i k jednomu z potomků rodiny – Colinu Welsovi žijícímu v Oxfordu.

Z obou bratrů, autorů knížky Sancta Familia, byl totiž v roce 1939 starší Tomáš rodinou vypraven do Anglie, takže holocaustu unikl. Po válce vyzvedl krabici s pozůstalostí v Praze u rodiny evangelického pastora Štiftera, kam si ji Welsovi schovali (ze souvislostí vyplývá, že přijali evangelickou víru). Když potom definitivně zjistil, že z jeho příbuzných nikdo nepřežil, krabici odvezl do Anglie a strčil do skříně.

Teprve ve stáří se odhodlal něco o rodině vyprávět svému synovi Colinovi, ale jako by to měla dramaturgicky na starosti nějaká temná sudička, ranila ho mrtvice a ztratil řeč.

Colin si s pozůstalostí nevěděl rady, dokumenty byly psány většinou česky, případně německy, a on žádnou z těch řečí neovládal. Tehdy shodou skautských okolností vstoupil na scénu Gerald Turner, překladatel knihy U „Bernatů“, jenž pomohl Colinovi rodinné dokumenty přečíst.

Foto: archiv Davida Vaughana

Colin Wels s rodinným archivem

David Vaughan se k Welsovým dostal přes tuto knihu a přes architekturu: Rudolf Wels byl ve Vídni spolupracovníkem Adolfa Loose, a to se nedalo jen tak přehlédnout. A protože se David v Praze naučil výborně česky, mohl se stát zprostředkovatelem rodinného osudu. Napřed v rozhlase: pětidílný seriál Prohrabuji v kamnech oheň z konce roku 2018 propojil materiály z rodinné pozůstalosti s výpověďmi expertů i svědků. Zazněly v něm též úryvky knížek U „Bernatů“ a Sancta Familia.

V únoru 2019 se pak v Galerii Smečky v rámci výstavy Hugo Steiner-Prag: Golem objevila informace o soukromé výtvarné škole Officina Pragensis, kterou třináctiletý Martin Wels navštěvoval. Na výstavě byl k vidění rovněž kalendář, který pro svou rodinu nakreslil v roce 1941.

A loni v září byla slavnostně zahájena v pražské Winternitzově vile expozice Není noci tak tmavé, věnovaná přímo architektovi Rudolfu Welsovi a jeho rodině. Postaralo se o to sdružení Post Bellum a David Vaughan, který shromáždil materiály o Rudolfově životě, včetně jeho korespondence s Adolfem Loosem. Z rodinné krabice pak pocházejí i Welsovy kresby z protektorátu, kdy jako Žid nesměl vykonávat své povolání.

Krátce po vernisáži byla výstava kvůli covidu uzavřena a ve Winternitzově vile ji už nikdo neuvidí; snad se ji podaří představit jinde.

David Vaughan o rozhlase v době Mnichova: „Pravda vítězí“ – ano, ale čí?

SALON

O polistopadové vydání pamětí Šimona Welse U „Bernatů“ se po roce 1989 postarala nakladatelství Torst a Triáda. A Triáda také vydala na sklonku roku 2020 knížku Sancta Familia. Péčí Davida Vaughana vyšly texty drobných dramatických skečů z rodinného života, které kluci odpozorovali ze své každodennosti, souběžně v češtině, angličtině a němčině.

Knížka začíná okamžikem, kdy rodina vyprovází Tomáše na nádraží, odkud odjíždí do Ameriky. To má souvislost s faktem, že Welsovi roku 1938 požádali o americké vízum. Tato (fiktivní, skutečný Tomáš ještě nikam nejede) pasáž je napsána česky a mezi starostmi o tkaničky do bot v ní zazní i postesknutí „kéž bychom tam už byli za ním“.

Otec se poté rozloučí a jde do práce a matka s Martinem, když se přesvědčí, že ulice jsou prázdné, pokračují v hovoru německy. Ještě je veselo, jdou spolu do Koruny na něco dobrého (mluví zase česky), potkají německou sousedku, hovorem prostupuje neustálé připomínání, kde se v Praze může a kde se nehodí mluvit německy. V pozadí je stále přítomná emigrace do zámoří, týkají se jí nahodilé rozhovory.

Foto: archiv Davida Vaughana

Rudolf Wels se synem Martinem

Domácí výjevy jsou obrázkem rodinné pohody. Je zřejmé, že Martina s tátou spojuje kreslení, hádají se o ořezávátko, rozumují, jestli Tomáš v Americe kouří – a náhle čteme větu (otec, česky): Cigareta a politika, to je to nejhorší. Sakramentský židi!

Hovory Martina s tátou jsou řečí rovného s rovným, maminka chlapečka více rozmazluje a je i v dialozích naivnější, jednodušší, má měšťácké předsudky. Martin si utahuje z toho, jak ho pořád vychovává, kontroluje školní povinnosti, osobní hygienu i stav oblečení, čteme též satirický jednostranný záznam telefonátu s tetou.

Martin se učí anglicky, což dosvědčuje rodinná konverzace s Mr. Knoxem. Politika prosakuje v otcově kanceláři. Martin chodí cvičit a plavat do bazénu YMCA.

A to je všechno, jenom pár momentů šťastného života, jemuž v klukovských očích jako největší otrava dominuje povinnost učit se, mýt si ruce a chodit včas spát.

Ztracený svět

Sancta Familia je nejvěrnějším obrázkem středostavovství, s jakým jsem se kdy setkala. Dětská optika umožňuje jednoduchý pohled bez hlubších souvislostí, který ten život bere jako samozřejmost, již není třeba ani přikrášlovat, ani víc než dětsky kritizovat, ani nijak rozebírat. Nic zlého se tam nikomu nepřihodí. Je to pocta rodinnému stylu, v němž je všem dobře, byť už nejstaršího vypravili do ciziny. Najdeme v ní i dobový humor.

Foto: archiv Davida Vaughana

Chlapci a maminkou Idou

Rudolf Wels nepatřil k meziválečné pražské bohémě, jak o ní psali kolegové architekti Havlíček a Honzík či Milena Jesenská. Byl to rodinný typ a nejspíš introvert, jak můžeme vyčíst z jeho portrétu, vytvořeného v pamětech otcem Šimonem, i z jeho dopisů z Vídně. Rodina v Praze chodila do Osvobozeného divadla a Welsova kancelář spolupracovala také s filmem (Hej rup!), ale Rudolf Wels nebyl žádný dandy, bohém ani kavárenský typ. Za protektorátu ho z deprese vysvobodilo, že otcovy paměti U „Bernatů“ přepsal na naléhání své ženy z „malých hadříků“ a nechal svázat.

Sancta Familia podává rovněž spontánní svědectví, jak přirozeně vícejazyčná byla Praha první republiky, jak její obyvatelé přecházeli z jazyka do jazyka a znalost „řečí“ byla samozřejmou součástí výchovy. A také to, jak židovství nebylo v asimilovaných rodinách téma, a pokud, tak bylo předmětem vtipů na vlastní účet.

Jak Welsovi prožívali roky a měsíce od Vánoc 1938 do ledna 1942, kdy byli nuceni odjet transportem do Terezína, se už dozvídáme jen nepřímo. Byt v Dobrovského ulici museli opustit a v těch letech také zřejmě hledali duchovní útěchu u evangelíků.

David Vaughan ve všech rozhovorech i při práci na rozhlasovém seriálu a výstavě vždy zdůrazňoval, že mu nejde o to, ukázat výjimečnou pražskou rodinu. Naopak: chtěl ukázat, že to je rodina úplně normální. „Rodina, jak má být“ – píše Martin v závěru knihy. A já při četbě cítím, že s koncem světa, ve kterém vyrůstali Tomáš a Martin Welsovi, se ztratilo, co opravdu normální bylo: životní kultura československých vzdělaných středních vrstev, otevřených světu i jeho sociálním problémům, soustřeďujících své úsilí k obecnému užitku. K čemuž jim rodina dodávala sílu a lásku.

Foto: Český rozhlas/Khalil Baalbaki

Alena Zemančíková (1955) je publicistka.

Poslední stránka knížky Sancta Familia je psána francouzsky – Martin chodil do francouzského lycea, tak se na závěr blýsknul. Tomášův odjezd na začátku jen lehce tušeného příběhu je fiktivní, rodina se „románově“ těší, že za ním pojede do Ameriky. Vízum do USA však Welsovi nedostali. O jejich životě v Terezíně víme z útržků zachované korespondence.

Před domem v Dobrovského ulici jsou v dlažbě z iniciativy sokolovského historika Michaela Runda a Marty Holekové, vnučky pastora Josefa Štiftera, vloženy na upomínku Welsových „kameny zmizelých“. Ale svět, založený na přesvědčení o nutnosti demokratické sekularity, jištěný otcovskou vážností a sociálním cítěním a rozehrávaný talentem nastupující generace – ten je ztracen nenávratně.

Reklama

Související témata:

Související články

Fejeton Aleny Zemančíkové: Na Větrné hůrce

K cestě na Větrnou hůrku nás přiměl podivný autobus. Jel ze slovenských Michalovců přes Prešov a Prahu do Doveru, Londýna, Leicesteru a Bradfordu. Nikde jinde,...

Výběr článků

Načítám