Hlavní obsah
Igor Malijevský (1970) je spisovatel a fotograf. Foto: David Konečný, ČTK

Povídky do karantény. Igor Malijevský: Měsíc nad řekou Tejo

Koronavirus nás stále drží v našich domovech, což s sebou paradoxně nese spíš nepohodlí než pohodlí. Ale když už hledat i nějaká pozitiva, je to taky příležitost číst. Proto jsme se rozhodli vytáhnout z našeho salonního archivu starší povídky a publikovat je online – pokoušíme se vám nabídnout každý všední den jednu. Ta dnešní se jmenuje Měsíc nad řekou Tejo, je z roku 2011 a napsal ji Igor Malijevský.

Igor Malijevský (1970) je spisovatel a fotograf. Foto: David Konečný, ČTK
Povídky do karantény. Igor Malijevský: Měsíc nad řekou Tejo

Šeří se a já jsem vysoko v nebi. Vzduch je studený, šedesát stupňů pod nulou, ale nedotýká se mě, je vedle mě, stejně tak jako ta vesnice dole, ten městys. Tam dole se to všechno děje, pohyby, metabolismy, zvažování, pomáhání a útočení, přibližování a vzdalování. Jsem si taky skoro jistý, že to tam dole právě v tuhle chvíli někdo balí, statistika má výšky ráda, možná by ten člověk ještě rád udělal nějaké to gesto, jak o tom dříve četl v knížkách a jak na to dříve koukal v blbých filmech, ale zároveň už je mu to taky tak trochu jedno, protože už má vypuštěný gumy, a jeho jediná starost je, aby mu nebylo moc blbě a ostatním z něho, aby to nějak důstojně zvládl, aby to ještě nakonec nějak nepopletl a neztrapnil se.

Určitě tam dole dneska taky nějaká ženská zahnula svýmu starýmu, tady už statistika ani nezaváhá, a teď je jí to tak trochu blbý, ale úplně nerada taky není, prostě si teď trochu rozšířila rodinu, svět, má teď federaci, tak smaží řízky. Za pár vteřin se to stejně celé schová do vaty, do lesíčka takových jako atomových hříbečků, co se tisknou jeden k druhému, aby jim nebyla zima, a pomaličku se posouvají jedním směrem, jako lidi ze stadiónu, když skončil zápas, jako smečka barbuch, těch chundelatých strašidel pro děti od pana Vančury, kterého zastřelili. Odněkud vytéká modrá a pomalu začíná v tom šeru zasychat a tmavnout, dole v těch chomáčcích páry … kdybys padal, nevěřil bys, že proletíš skrz … v úžlabinkách těch něžných pohoří jako by se držela modrošedivá špína, a na obzoru žlutá, oranžová přecházející v ostře červenou a ta přes bleděmodrou až do tmy s rozprášenou slídou.

Veronika Holcová: ilustrace k povídce Měsíc nad řekou Tejo

Foto: Veronika Holcová

Dívám se na ten film mládeži nepřístupný, na ten film s křížkem. Ale nedotýká se mě to, jako se to nedotýká Jeho, Velkého Promítače. A já teď sedím v promítací kabince na jeho místě, a i když mašinka běží, tak by to takhle být nemělo, to je jasné, ale ani tohle se tu člověka moc nedotýká. Tohle už vůbec ne. Objednal jsem si víno. A dole pořád ty bílý mraky, vážně, kdybys padal, nevěřil bys, že proletíš skrz. Nemusíš ovšem věřit, abys proletěl.

Jsem vysoko v nebi, které pomalu tmavne a houstne. Venku se trochu oteplilo, už jen padesát devět pod nulou, však taky letíme na jih, Maruško, vyměnit měsíčka za mladšího… Je jasné, že tenhle pohled není dělaný pro člověka, že už jsem zase v zóně, někde, kde nemám co dělat a za co dřív nebo později budu platit, zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku, v tom jsou karmické zákony vesmírné odplaty neoblomné.

Čím ale zaplatit pokutu za tuhle hybris, zpupnost, za tohle zdupané božské zelí? Za těch šedesát pod nulou, které už v nás někde zůstanou, protože tahle zkušenost se odoperovat nedá a je úplně jedno, že se přitom tváří jako běžná součást našeho života, stejně jako kartáček na zuby nebo rakovina. Neodčinitelné věci na sebe často berou kabát všednosti, sluší jim jistá nedbalost, vysmátá rutina. Však si také pánové přede mnou již notnou chvíli ukazují něco legračního v Powerpointu, zřejmě parodii na firemní prezentaci, a že jim to vystačí až do přistání, to je jasné už teď. Lze vůbec nějak odčinit, že se tu se svými notebooky jen tak pro nic za nic brodíme hustou nebeskou modří, dětinsky a s vlažným zájmem se cachtáme v tom nejcennějším, co dříve zdobilo jen roucha gotických madon?

Zapomeňte na to, že by se dal tenhle výlet jen tak odškrtnout s tím, že budeme hodní na chudé děti a ztrápená zvířátka. Že pomůžeme ekonomice, ekologii a Ekvádoru. Žádné třídění odpadu tady nezabere, žádné pokání cyklistikou. Nejde tu jen o bohorovnost, jde tu o pocit práva na ni, stejně jako tu nejde jen o statistiku, ale o to, že skrze ni ztrácíme schopnost prožitku. Jediná opravdová polehčující okolnost je tady nos přitisknutý k okýnku, otevřená huba, která už se do smrti nezavře, zkamení v grimase údivu, kterou považujeme za směšnou, protože žasnout umí nejlépe děti. Otevřená huba je naším spasitelem a vykupitelem, nikoli ovšem otevřená k výkřiku nebo k hryznutí, nýbrž bezradně, směšně, nevědomky a natrvalo otevřená v kosmickém úžasu. Tudy, snad, vede úzký, skoro neviditelný únikový východ… Bůh nás chce udivené.

Igore, jak trávíte čas v karanténě?

Svět se zastavil, ztichl. Díváme se, kde jsme. Slovo doma má znovu svůj význam. Slovo domov také, ucítil jsem ho, když jsem jedním z posledních letadel přistál na Ruzyni. Uklízím – to znamená znovu si srovnávám věci, v hlavě i kolem ní, zjišťuji, které jsou a které nejsou důležité. A občas se, stydlivě, mezi řídkými pochůzkami, projdu Prahou. Krásnou a nedostupnou – tak jako kdysi.

Objednal jsem si další víno. Letuška se už neusmívala, ale ještě se ani nedivila. Ze shora se spustily obrazovky se zábavným pořadem, hlavním protagonistou byl osmiletý chlapec, který si stále znovu a dokola utíral o kolemjdoucí holuba z nosu. Sopl byl ale umělý, a tak se tomu nakonec vždycky všichni společně zasmáli. A znovu ten samý trik, ten samý sopel, jen jiné místo, jiné tváře. Úplně jako tam dole. Jenže tohle si smí myslet promítač, ne divák v kině, ten má být právě pořád překvapený. Protože když jsi dostatečně blízko, když tvoje duše funguje jako mikroskop a ne jako obrácený dalekohled, jen málokdy se ti zdají dvě věci podobné. Zázrak je pohledem z blízka.

Na okýnku, mezi dvěma skly, na hranici mezi dvěma světy, se mezitím vytvořila křehká námraza, minimalistická kresba, snad velmi jemné japonské haiku, labutí šíje ve větru, keř růže v tanci. Cítím, jak ticho zvenku prosakuje sklem, teď je zřetelně slyšet na pozadí zvuku motorů a útržků lidské řeči. Co chvíli křižujeme trasy jiných strojů, v jednom případě dosti těsně, prolétli jsme nebeskou chodbou vytvořenou hustým dýmem a párou, jako by hořel celuloid, někdo za mnou dokonce zbytečně vykřikl, nic mimořádného se ovšem nestalo, to jen archanděl Michael se tu před chvílí popral s drakem.

Setmělo se. Jsem v nebi a kdesi hluboko v prostoru pode mnou poblikávají světla a kreslí do tmy siločáry života, mapy cest odkudsi kamsi. Pohyblivé světlušky vozů se loudají od jedné pavučiny ke druhé. Podivná polopravidelná podhoubí vykvetlá do tmy, mycélia zhušťujících se a zřeďujících světel, temné neúrodné hlubiny vodních hladin a rozzářený, neustále se opakující motiv dálničních pump a motorestů. Podle tvaru a barvy světla by se měly dát rozpoznat jednotlivé státy, tak jako zkušený mykolog určí podle pouhého podhoubí druh houby. Zdá se, že civilizační podhoubí se liší co do pravidelnosti, barvy i intenzity vyzařování, před chvílí jako by světla změkla, rozostřila se, zřejmě jiný druh pouličních luceren, zřejmě nějaká velmi blízká, příbuzná, ale ne zcela totožná forma existence. Dotýkám se dvojitého skla, přejíždím bříšky prstů po krystalcích ledu na druhé straně. Bojím se, že kdo jednou zažil pohled z výšky, a ten lze zažít i na zemi, už nikdy se nebude schopen dotýkat přirozeně. A oni, ti druzí, to ucítí, budou se odtahovat, ne nepřátelsky, budou se odtahovat se zájmem, protože v té nejistotě doteku, v tom podivném tichu, které jako by od nich něco chtělo, zahlédnou obrazy oranžové přecházející v ostře červenou a ta přes bleděmodrou až do tmy s rozprášenou slídou. Je to nakažlivé? Servírka mě začala ignorovat, možná jsem začal přemýšlet nahlas, tak jsem vstal a šel jsem si říct o další skleničku osobně. Zatvářila se udiveně, velmi udiveně, ale podala mi ji. „I did it for your soul,“ poděkoval jsem. „Posaďte se a zapněte si pás,“ odtušila.

Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).

Foto: archív, Právo

Letíme nízko, kolem domy s rozsvícenými okny, někdo tam smaží tresku, je to pohled jako na Žižkov z vlaku, vidím do domácností, ale necítím, nedosáhnu, vnímám jen nekonečně hladké dvojité, vlastně čtyřnásobné sklo, které nás dělí. Padesát metrů. Jak se ve skutečnosti jmenuje Velký Promítač? Světlonoš? Třicet metrů. Půjčte mi mikroskop, ať dohlédnu do nebe! Dvacet metrů. Vezměte dvě akvária kulatého tvaru a jedním mechanicky otáčejte okolo druhého. Které rybě se dřív zatočí hlava? Přistáváme. Za chvíli začnou stroje odčerpávat přebytečné ticho do nádrží. Za chvíli někomu ukážu pas a budu na světě. Všude kolem budou najednou žít Portugalci, kteří mi budou tak nějak sympaticky, povzbudivě ukradení. Jako já jim.

Nad řekou Tejo vyjde obrovský měsíc.

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Měsíc nad řekou Tejo, si můžete objednat zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků