Článek
Mám ženu. Jsme spolu půl druhého roku. Máme hezký vztah, který nicméně vychládá. O emoce není nouze, o to nic. Emoce udržují napětí, dokud jsou překvapivé. Jenže pak se potenciál překvapivosti vyčerpá a vplíží se zvyk. Fáze, s jejímž nástupem jsem zatím pokaždé zklamal.
Betyna je trpělivá. Štíhlá. Extrémně okatá, bystrá, žádoucí. Ale hlavně trpělivá. Pochází z inženýrské vily v Košířích. Odkojená Solženicynem, Bergmanem, braníkem desítkou. Vystudovaná defektoložka. Stará se v ústavu o chudáky, co je život pokroutil na duchu.
„Nedlabeš na mě trochu?“ ptá se.
„Asi trochu jo, promiň.“
„A uděláš s tim něco?“
„Pokoušim se.“
„Pokoušej, nerada bych vo tebe přišla.“
Co s tím, říkáme si. Jet někam? K moři? Do hor? Na Pirin? Na Pirin a pak k moři, aťsi bulharskému. Tam si to vyříkáme, zopáknem, podrobíme testu, dál se uvidí. Přejdeme pohoří a pak se řádně vyčvachtáme ve vodě.
Objímáme se, jak jsme to pěkně vymysleli.
Bereme s sebou kamaráda Kolejku. Kolejka je příjmení, trvá však na tom, aby se mu tak říkalo. Spolužák z gymplu. Tam to byla u něj přímo mánie. Skládal sám proti sobě protestsongy a hrál nám je při kytaře. Kolejka / se potejká / bez bejka / natejká / mameluku, podej rum / život protejká.
Ten s sebou přivádí na nástupiště Hlavního nádraží jednoho medvěda s obrovským batohem a jednoho životem drápnutého neurotika s tvrdou skořápkou z Ostravska. Medvěd se jmenuje Vašek, druhý kluk si říká Vrháč.
Postáváme na zasviněném betonovém molu. Pod špinavým plexi kupole těkají holubí letky.
Seznamujeme se. Vrháč bude oříšek. Zkušený asociál s tváří kostlivce. Překotně rychlý, předjímavý. Aj – tohle znám. Můj bratr. Bleskem vybuchne, bleskem zhasne. Není bod, který trvá. Vše je v pohybu. Támhle, tohle, chachá. Krá, krá.
Hned nacházíme společná témata. S Betynou si udržujeme standardní odstup. Takový ten, co vládne mezi dvojicemi. Aby naši souputníci nevycítili, že se jim chceme cestou rozcházet, respektive dávat se dohromady.
Za jízdy se bavím hlavně s Vrháčem. Dá se říct, že nemám na vybranou. Vyhlédl si mě jako rezonanční desku.
Měl holku, ta má ségru, jednovaječný dvojčata. Byl s ní pět let. Občas mu zmizela, naháněl ji po čertech ďáblech, nic. Šest neděl ticho. Načež telegram z Paříže: PRIJED PRO ME PROSIM plus adresa. Jel pro ni mockrát, než dospěl k bodu, kdy zapochyboval. Řekl jí: Seš nejskvělejší ženská, ale dávám ti tejden na vodstěhování, dál nemůžu.
„Vodstěhovala se za dva dny,“ vrčí do mě, zatímco za oknem tečou kukuřičné lány. „Mě to málem šlehlo, tak to jdu zapít. Sedim U Štelcerů, bác, vletí tam její ségra s kudlou a na mě. Řízla dvakrát vodtuď sem, pak eště křížem, neměla dost, tak eště píchla sem, čepel minula vosrdečník vo pár milimošů. Chlapi mi to vyprávěli. Vodtrhli jí a zavřeli v kamrlíku, někdo řval, ať volaj policajty, jinej záchranku. Hospodskej kouká na mě a ptá se, co pro mě může udělat. Tak mu povídám, že chci dvojitýho panáka, jedno jakýho. Kudla ve mně furt byla, někdo řval, ať jí nevyndavaj, a von mi nalejval panáka.“
„Vypils ho?“
„Jasně že ne, to už mě strkali do sanity, tam doktor, infuze a já čumím na kudlu, jak mi trčí ze srdce. Doktor mě prosí, ať tam nekoukám. Kam mám teda koukat, já na to, když tady máte zamalovaný vokna?“
Vyhrnuje košili, triko. Ukazuje sporou šlachovitou hruď počmáranou křížem kráž zarudlými jizvami.
„Co ta holka?“ ptám se.
„Je v klidu.“
„Ta druhá.“
„Sedí za pokus vo vraždu. Vzkázala mi, že až jí pustěj za dobrý chování, pude a udělá to znova.“
Jeho historky mi dávají jenom tolik prostoru, abych zahlédl, že se Betyna nějak moc baví s Kolejkou.
„Jo – a taky ti musím říct, že mám s sebou akorát spacák, pytlík rejže a pár drobnejch, přišlo to narychlo,“ zahajuje Vrháč další kolo.
Pijeme bezprecedentně kyselé víno. Cesta ubíhá. Medvěd Vašek něco huhlá Betyně do ucha, Kolejka spí.
Jsem dál k dispozici Vrháčovu šílenství.
„Líznu fáro, co stojí za mnou. Lezu ven, mám to lehce promáčklý, ten druhej ani škrt. Vyleze tlustej mladej kluk, dá mi pěstí, nastartuje a jede pryč. Jdu spát, ráno postel plná krve. Koukám – z břicha. Jedu k doktorovi, von, že je to bodná rána a že volá policii. Vytáhnu vosum lupenů, víc nemám. Von je shrábne, ránu mi bez keců zašije.“
„Máš na kudly pech,“ já na to.
„Dyby jen na kudly, tuhle mi v kuchyni bouchly husí žaludky, katastrofa, strop nad sporákem plnej sraček, všude kouř. Jsem zadřímal, no. Nebo v Klatovech na nádraží – stojim, jsem rád, že stojim, přijde ke mně metr devadesát frajerka a povidá...“
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Miliónový časy
Vystupujeme nejistým krokem na perón Blagoevgradu. Jestli to je opravdu Blagoevgrad, ví s jistotou jen Betyna. Jsem na ni pyšný. Vlajeme ulicemi, motá se nám hlava ze smogu, jsme vyzváni k souboji na páku v rezavém baru, pákař šikovně podkopne stůl, z nitra se vyřine banda mastných buldoků, chtějí odškodné za sklo. Spoustu peněz. Všechno, co máme.
Z toho nás vytáhne místní dobrák. Pryč od nich, říká. Pojďte se mnou, se mnou je sranda.
Najednou jsme uprostřed hekticky opilé cikánské svatby. Na té vzbudíme, nevíme čím, nevoli. Uličkou divně horečnatých vyzáblých chlápků nás odvádí dvoumetrákový cikánský dobrák.
Steleme si v jakémsi lesíku. Ráno zjistíme, že nejde o les, ale o uprášený parčík uprostřed rušného náměstí. Vyplétáme Vaškovi z dlouhých vlasů a vousů prapodivně zamotané houfy velkých rezavých slimáků. Tvoří mu v hlavě celá hnízda.
Ze šlamastyky unikáme malým pohodlným vláčkem. Vstříc Pirinu. S přestupem. Ten zmeškáme, protože nás zajmou místní vesničané a bratrsky nás nutí s nimi pít, jíst a hovořit.
Dorozumíváme se pidgin ruštinou.
Místní silák – devatenáctiletá chlupatá gorila – se nás s úsměvem ptá, jestli nám připadá jako blbec. Jestli tajně nechováme myšlenku: Já jsem Čech a ty jenom blbej Bulhar. Říká, že jasně vidí, že ji chováme.
Do věci se vkládá hrbatý stařeček v kožichu, bere nás v ochranu, zaklíná je, odhání.
Zjišťujeme, že nám chybí Vašek. Voláme ho, hledáme.
Chlupatý obr nám pomáhá smýčit křoví. Nahlíží pod hromady panelů. Omlouvá se, že jsme ztratili kamaráda, prosí nás za odpuštění.
Vaška najdeme, jak se topí v potoce. Leží, blaženě opilý, nadzemsky se usmívající, s hlavou těsně pod vodou. Vousy mu vlají.
Pumpujeme z něj vodu.
Obr řve, že ho to mrzí, usedavě pláče.
Jakmile se z Vaška vyvalí šlem, čile vstane a hned se shání po něčem k pití. Místní žasnou nad takovým junákem.
Přesto nás v příhodné chvíli lifruje stařec v kožichu stranou. Prosí nás, ať jdeme spát k němu do domečku. Jsou to zločinci, zapřísahá nás, stáhnou vás z kůže, seberou manželku.
Nám s Betynou obřadně nabízí vlastní lože – temný výklenek vycpaný ovčími kožešinami. Uléháme do něj jako do hrobu. Ovčí rouno je žluklé, plné žmolků, čmelíků, pilin, zaschlých tvrdých hrudek.
„Jsem idiot, Betyno,“ říkám.
„To už to jako vzdáváš?“
„Ne, já jenom myslim, že jsme měli jet sami.“
„To asi měli.“
Příští den dospíváme do Predelu, což je mělké sedlo plné salaší, odkud se nasazuje na hřeben.
Další dobráček nás vede ke stezce, po které půjdeme nahoru. Míjíme čerstvým nátěrem svítící sloupy vysokého napětí. Dráty za jednu noc někdo ukradl, krčí rameny dobráček, máme po elektřině.
Cestou se zamiluje mladý ovčák do mých odrbaných džín. Popotahuje, nabízí rádio, peníze, vybízí mě, ať si vyberu jakoukoli ovci, že mi ji za ty gatě dá. Krvavě ho zklamu, když říkám, že jiné nemám a ty jeho plstěné jsou sice nádhernější, ale já v nich chodit nechci.
Po dni pocení a dýchání se doškrabeme nahoru. Všude skalní štíty. Kráčíme úzkou stezkou. Vlevo sráz kolmo dolů, vpravo mramorová plotna hladká jak ledovec. Spíme v maringotce přidrátované ocelovými lany k balvanu těsně pod štítem. Vítr s ní lomcuje, plech vrže.
„Máš mě eště rád?“ šeptá Betyna.
„Jejda, a jak.“
„No – jak?“
„Docela dost.“
Ráno pochodujeme čapí stezkou těsně nad mraky, pár desítek metrů pod námi zuří bouřka. Blesky praští brutálně blízko.
Betyna jde kus cesty sama, kus se mnou, kus s Kolejkou. Poctivě dělí svůj čas mezi nás tři. Působí to děsivě. Je jasné, že zraje ke zlomu.
Teď jde zrovna s ním. Snažím se na ně nečumět. Vrháč máchá rukou, ťuká si na čelo, ukazuje si na prsa, že to taky zažil, ať se na to vyseru.
Betyna se otočí, jde rovnou ke mně a s upřímností sobě vlastní říká: „Nevadí ti, že se tolik bavim s tim tvym Kolejkou? Von je takovej milej trouba, viď že jo? Jinak já se na něj můžu vykašlat a jít zase s tebou.“
„Betyno, nešil.“
„Šílim, viď.“
„Ale ne.“
„Já se snažim nešílet. To vůbec není, jak si myslíš. Chápeš aspoň malinko, co se ve mně děje?“
Kývu, že jasně. Ve skutečnosti mám naopak dojem, že mě chápání opustilo. Není to nepříjemné. Všechno je mi buřt. Je to tím vzduchem. Nezdravě čistý. Překysličený mozek pluje v růžové mlze a je se vším spokojen.
Míříme k jiskřící bílé homoli. Hora Vichren. Už pro to jméno se půl dne škrábeme po kamenech, hledáme, kam stoupnout, pod námi větrná propast. Nakonec se tam dohrabeme. Na podezdívce vrcholového kříže sedí spokojená německá rodina se zauzlenými kapesníky na hlavách. Loupou a jedí vejce natvrdo. Z druhé strany sem vede pohodlná cesta, navazující dole na parkoviště.
Abychom se opláchli, scházíme ke chladně modrému plesu kus pod sedlem. S křupajícími koleny klesáme kosodřevinou k jezírku. Zouváme se. Strkáme do něj nohy. Sám led.
Vrháč sklepává hadry, skáče tam jako štika. Plave k lesklé kovové tabulce, zasazené do černé skály naproti, kam vede cesta pouze vodou.
Doplave k ní, šlape vodu, drkotá zuby a hlasitě signalizuje:
„NA 20. JULI 1973 G. OZEROTO – mi todle jezero, krrr – GRABNA, sežralo, ty čuryn, EDINCTVENIJA MI SYN, VASIL TOMOV-UŠEV.“
| Honzo, jak trávíte čas v karanténě?Jak trávím čas v karanténě – podobně jako mimo ni; sedím u počítače. Pravda, nechodíme na guláš ke „Třem bojovníkům“, ale vaříme si doma sami. Tudíž jdu občas s náhubkem do Lidlu. Vidět projíždějící tramvaj, kde mají všichni náhubky včetně tramvajáka… zvláštní zážitek. |
Pak už jdeme jen dolů, na autobus a na vlak. K moři. Míříme do města Emona, které jsme namátkou vybrali. Zalíbil se nám název.
Cestou se mě Betyna znovu táže: „Fakt ti nevadí, že se spolu bavíme? S nim je taková ta jednoduchá prdel, tebe by srala, ale je fakt legrační. Jste kámoši, přece ti nevodejdu s kámošem, ty hlavo! Vostatně pozoruju, že se nám po sobě stejská, jak nás furt ze všech stran vokupujou, ne?“
„Stejská, ale já jsem zvyklej, vono mě to posiluje. Klidně se s nim bav.“
„Posiluje tě to v tom se se mnou rozejít, jo?“
„Naopak právě.“
„Sejít?“
„No.“
„Tak já zas jdu, mám tě ráda.“
Pod námi moře. Šedé, kalné, druhohorní. Vůbec ne bulharské. Házíme bágly na zem, sedáme, civíme na vzduté vodní masy.
Jsme nad mysem Emine. Čekali jsme nudnou písčitou dunu, a zatím je tu nízký hustý les, končící na způsob stolové hory dvoumetrovým srázem. Pod ním teprve uzounká pláž. Šedý písek prorostlý travinami. Nekonečná nudle panenské pláže. Liduprázdno. Nikde jediný turista.
Když se vycácháme v hořké vodě a zřídíme bivak v lesíku, jdeme se projít. Dole na pláži objevíme dvě písečná hnízda. Jsou naplněna ryšavými neandrtálci. Dva stojí, zkoumavě hledí k obzoru, chlupy na zádech a husté vousy jim čeří ostrý větřík. Pačesy jim vlají.
Nepůsobí nebezpečně. Jdeme je pozdravit. V dírách jak po bombě se rozvalují pihovatí nazí vousáči, mezi nimi se hemží lysá snědá ceckatá háďata, zřejmě místní.
„Vodvaha, překonat tolik set let pravoslaví a ukázat bobra,“ říká Vašek. Je to jeho přibližně sedmá věta od chvíle, co jsme vyjeli.
V lesíku se blyští houf zaparkovaných silných motorek.
„Čus,“ řeknou nám a hodí nám plechovku piva.
Vrháč po ní bez rozpaků skočí, pije ex.
Ani v lese nejsme docela sami. Pod svahem oddychuje jedovatě zelený stan, z něhož se každé ráno vylíhne komplet nahatá trojčlenná rodinka a jde si spořádaně zaplavat. On má figuru úředníka, ona pevný zadek, malinkou ostříhanou hlavičku, mezi nimi pobíhá pískle a třepou se mu dvanáctileté dudlíky. Všichni tři nepřestajně na nose černé brýle.
Mají je i ve chvíli, kdy pálíme ohník a oni se nám jdou ofiko představit.
Samozřejmě nazí. On je inženýr-ekonom, ona inženýrka též, dítě úspěšně studuje. Všichni ze Sofie, Sofiané tedy.
Vrháč vypadne z role otřískaného psance a půl dojatě, půl chtivě studuje rozpačité copaté mládě.
Dospělí usednou cudně bokem a zapředou nás do tenat. Mozek nám jde do vrtule z jejich názorů, náhledů, porovnávání nákladů na život.
„Víte,“ sděluje nám důvěrně inženýr, „nemám špatné postavení, daří se mi udržovat si přehled, nemůžu si stěžovat. Platím za to ovšem skutečností, že jsem člen strany.“
„Svině bolševická,“ prskne Vrháč.
„To ne, prosím,“ říká inženýr, „já jsem pouze člen strany. Ne komunista. Vnímáte ten rozdíl? Člen strany, komunista nikoli.“
Ať chceme nebo ne, jsme z nich trochu v šoku. Píše se rok 1984. Kolem panuje socialismus neředěný dekadencí perestrojky, a tihle tady jsou takhle na špici.
Naznačují, že tuší, co přinese vývoj v příštích letech. Že se pomalu ale jistě připravují.
My netušíme, tak mlčíme.
Baterie prázdných lahví od vína narůstá. Našich lahví, oni se omlouvají, že nic nedali do placu, zítra to, samo sebou, otočíme.
Komíháme se, zmámení jejich tirádami.
Ano, tedy. Přejí nám dobrou noc. Jsou rádi, že našli někoho, s kým je možno si na úrovni popovídat. Zajímavé. Děkují. Zítra na viděnou.
Jednou za dva dny se zastaví u našeho ležení dvojice vojínů. V parném létě chlupaté komisní hadry, holiny vláčejí pískem. Míří k nám, nadhazují těžká ákáčka, vzdychají jako družičky.
„Vy tady pořád ještě jste?“ žasnou.
„My už budeme balit.“
„Řekli jsme vám předevčírem jasně, že se nacházíte v přísně střeženém vojenském pásmu!“
Kýveme, že ano.
Betyna zkusí trik s nevinností: „A co tady máte tak tajnýho? Dyť je tu jenom les.“
„Nesmíme říct. Absolutní zákaz turistů!“
„Ale proč?“
„Okamžitě se sbalte. Kávu máte?“
„Máme rakiji.“
„Tak dejte, ne celou flašku, stačí ochutnat. Vy si žijete, Čukejslovaki!“
„Cigára mám,“ plácá se do spáleného čela Kolejka, odbíhá křivými skoky, přináší pár krabiček.
„Dobře,“ říkají. „Vy tu ale nesmíte být. Nádo vám odejít! Máme tu rakety, když to chcete vědět!“
„Aha,“ řekne zklamaně Betyna.
„Víte, proti komu?“ ujišťují se.
„Melichar, Baltazar,“ střelí Vrháč.
„Da,“ kvrdlají vážně hlavami. „To říkáte přesně – Turkije nás ohrožuje. Jednoho dne vy, my, všichni spolu budeme bojovat proti Turkiji.“
Odcházejí, lačně sají startky.
Emil Hakl s Magnesií Literou za prózu, kterou obdržel za knihu Skutečná událost.
Někdy chodí po poledni, jindy za soumraku. Jednou přicházejí v noci. Na nebi Měsíc jako Brno.
„My tam měli kosmonauta – brodil se po pás v prachu a měl co dělat, aby došel zpátky k lodi, to víte?“ konverzují.
„To víš, ty gumo,“ oponuje Vrháč, „Američani ho tam měli, vy ne.“
„Chcete zatknout?“ ptají se, vytáhnou baterky a v nedomrlém světle studují jeho jizvy.
„Za co asi, vy čuryni?“
„To nechte na nás. Cigaretky máte?“
Nakonec se shodnou, že tam byl Rus, něco si na Měsíci zařídil, pošolíchal, což následně zatajil, protože se to bude jednou sakra hodit. Možná tam zakopal pár tanků, kaťuší, kdoví.
Zapálí si, vtáhnou dým a jdou.
Moře se na nás valí, až nám z toho přeskakuje. Jsme tu pět dní, osm, nikdo neví. Nemáme důvod je počítat.
Stačí mít si kam sednout, lehnout, s kým se napít, poklábosit. Takhle mohl vypadat prapůvodní smysl bytí. Až na to, že bylo třeba neustále shánět žrádlo a děsit se každého šramotu.
Jednoho dne inženýři mizí. I s naším proviantem.
Vrháč nás vyrovnaným hlasem informuje: „Přišli asi v pět ráno, voni dva, ceru nechali dole, projeli nám bágly se žrádlem, já na ně civím, nevím – mám vstát a přerazit mu hnát? Nakopat jí tu čubčí prdel? Ale je mi jich ňák líto, kurva. Zmrdů, rypáků kundích. Tak jsem akorát štěk, když nám šáh na flašky. Flašky nech, šmejde, bo tě pleštím. Chuj se lek, málem to s nim seklo. Vzali pár konzerv, salámů, ať si je strčej do piči, členové strany.“
Flundráme pískem, lámeme klacíky. Loudáme se s krosnami plnými mandlí z mandlového háje, který jsme objevili za lesem. Loupeme čerstvé mandle, bohatě zapíjíme vínem, co ve vsi za lesem vyrábějí staříci a stařenky. Víno je rudé, silné, těžké. Kdo jde doplnit zásoby, obleče se. Jinak se s oblékáním vůbec neobtěžujeme.
Vojíni to přecházejí. Verbež ze Západu, v pořádku. Jeden z nich nás zaměstná nějakou teorií a druhý hltá očima Betynu.
Rozepnu spacák, stmívá se. Vylézám, jdu se vyščít. Když se vracím, vidím Kolejkovu ruku majetnicky zastrčenou v Betynině spacáku. A co horšího, ona jemu objímá dlaní týl.
Chtěl jsem to, mám to. Tvářím se, že to beru. Cítím touhu zařičet, ale zatlačím ji zpátky a v klidu si lehám.
V klidu jsme všichni. V až moc velkém. Lehká intoxikace metráky mandlí, co námi prošly, možná.
Balíme, jdeme po hraně ostrohu pryč. Já vpředu s Vrháčem, který mi krmí ucho syčáckými vtipy, havraními skřeky, zpěvem popěvků. Pod vším hrčí spodní proud citového vydírání. Sympatický parazit. Můj bratr.
Mocně bubláme z láhve.
To přiláká Vaška, který s námi je-není. Enormně tichý člověk. Tipuju, že jede v nějakých zenech, lóžích, že bude potulný taoista, mlčící rosekrucián. Musí doufat, že si toho ostatní všimnou. Sám o tom nezačne.
„Cejtím hovno,“ konstatuje Vrháč.
„To je hovno proti tomu, co cejtim já, když vidim to moře,“ odvětí Vašek.
Jdeme tovární silnicí, po které rachotí smrduté náklaďáky. Podél nekonečného vysokého plotu z vlnitého plechu. Slíbili nám, že na jeho konci najdeme nádraží. A taky tam je.
U zavřených pokladen potkáváme dědka nad hrobem, který si říká Ďurďu. Zve nás na kafe k sobě na zahradu. Tam nás drží v klepetech makedonské pohostinnosti dva dny a dvě noci. Má kůlnu se zahrádkou přímo nad nádražím, odkud jeho papriky a rajčata nepřetržitě ovívá dračí dech vylágrovaných dieselů. Trhá nám je a peče na plotýnce, zalévá olejem, nalévá ďábelsky silnou rakiji. Chce, abychom mluvili.
Vrháč ochotně preluduje. Cvaká modrými zuby, štěká, syčí, že dědka uškrtí, že u něj zůstane bydlet. Ptá se ho, jestli byl v Alici nad Metují. Jestli byl v Alíkově, jestli má rád kaši s haší.
Ďurďu přikyvuje, že byl a má.
Nad elektrickou plotýnkou, k níž vedou dva neodizolované, tu a tam jiskřící dráty shora ze sloupu, k sobě s Vaškem nacházíme cestu.
„Muj styl je žrát vidličkou studený rizoto z hrnce,“ říká.
„Muj z remosky.“
„To dělaj ty hospody – záměrná relativizace.“
„To nevim.“
„Nevíš, takže víš. Kdybys to věděl, tak to nevíš. A navopak, rum, bum.“
„Já mám asi spíš utrum.“
„Nemáš, lidi s utrumem maj jiný tahy ve tváři. V každym z nás je vostatně několik set naprosto různejch lidí.“
„Jenže ty už budou jenom ubejvat a ubejvat.“
„Právě proto jsou to, co teďka žijem, miliónový časy. Mimochodem, menuju se Václav.“
„To vim.“
„Tak proč mi řikáš Vašku?“
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Sedíme ve vlaku, mlčíme. Dědek nás dočista zabil tou svojí paprikou, paradajkou, rakijí.
Mašina vpředu řve jak bombardér, zbytek vlaku spí.
Betyna sedí proti mně. Hledíme si do očí. Snažíme se sdělit si, jak to vlastně dopadlo. Tváří se ztrápeně, lesknou se jí oči. Takže špatně.
Signalizuju diagonálním úsměvem – co se dá dělat. Smířím se s tim, neboj. Chce to čas.
Čas to chce, čtu v jejích očích.
Spící Kolejka přehazuje Betyně ruku kolem krku.
Dělám, že mě přemohl mikrospánek. Za zavřenýma očima mi rotují jasně žluté kostky s nazlátle zrnitým povrchem.
Když je otevřu, tisknou se k sobě úplně jednoznačně. Přímo se objímají. Strhnu z police batoh, hrabu se v něm.
Betyna se zkouší vymanit. S ohledem na mě. To mě dodělá. Kývu, aby šla ven, že mám něco urgentního.
V ruce držím kudlu.
Na chodbičce, kde jsme sami, ji Betyna spatří. Vyvalí oči. Gigantické reflektory plné děsu.
Couvá. Kráčím za ní, přece nebudu taky couvat. Následuji ji, nůž v nezávazném úhlu. Projdeme jeden vagon, druhý, třetí.
Betyna narazí zády na drátěnou mříž, za níž se třepetají už jen zvlněné pásy kolejnic. Třeští panenky. Tiskne se zády do kouta.
Zvedám nůž.
Zasáhne mě poznání, že puká smíchy. Proto poulí bulvy, drží si papulu, proto se klepe jak gumová žába. Dusí v sobě nekontrolovatelný řehot. Trocha hrůzy v tom je, co by byl smích bez hrůzy.
Chechtáme se, až hýkáme. V slzách vidím plout dva metry od nás mrtvolně bledého Kolejku. Připraveného zakročit, jenom neví jak. Předávám mu kudlu, to ho zmate ještě víc.
Vracíme se do kupé, první Betyna, pak nese Kolejka kudlu, pak já. Z kupátek se za námi vyklánějí spařené obličeje. Otlačeninami zdobené tváře.
A tím to končí. Příslovečný oblouk chybí. Nemůže nechybět, protože ten se dostatečně vyklenul až po návratu. Betyna začala natvrdo chodit s Kolejkou. Rozstěhovali jsme se, Kolejka pomáhal, zapili jsme to. Druhý den si přijeli pro pár drobností, zakecali jsme se a seděli až do rána. Pak každý šel, kam musel, ale večer jsme byli zase spolu.
Dlouho trvalo, než jsme ten triumvirát rozťali. Oni spolu žili jako chlap s ženskou a já jim dělal parťáka. Klauna. Falešné dítě. Jendu Bendu. Arci jsem se snažil trhnout. Jenže jsme na sebe byli všichni tři tak zvyklí, že jsme spolu nakonec protrajdali tři čtvrtě roku.
Kdekdo nad námi kroutil hlavou.
Pak jsem potkal Martu, ta se na mě usmála a začal jiný příběh. Bylo mi šestadvacet nebo tak nějak.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Miliónový časy, si můžete objednat zde.
