Hlavní obsah
Sergej Loznica Foto: Petr Hloušek, Právo

Obrazům už nevěřme. Režisér Sergej Loznica o svém novém filmu Donbas

Cenu za režii v canneské sekci Un certain regard si letos odnesl Sergej Loznica (1964), původem běloruský filmař, který ale žije v Německu. Svůj hraný snímek Donbas, mozaiku života na současné východní Ukrajině, pak představil i divákům na karlovarském festivalu.

Sergej Loznica Foto: Petr Hloušek, Právo
Obrazům už nevěřme. Režisér Sergej Loznica o svém novém filmu Donbas

Co vás bezprostředně inspirovalo k filmu Donbas?

Jako každý jiný člověk, který se snažil o situaci na východě Ukrajiny zjistit co nejvíc, jsem si na internetu projížděl různé zdroje. A na YouTube jsem narazil na amatérská videa, která vznikla na začátku tamní války. Sedm z nich jsem přepsal coby epizody svého filmu. Zbytek jsem pak doplnil na základě příběhů, které mi lidé z Donbasu vyprávěli. A nakonec jsem to celé potřeboval spojit, najít formu.

Mám jeden vysněný projekt, vypráví o masakru Židů v Babím Jaru poblíž Kyjeva během druhé světové války. Už dlouho se snažím ten film natočit a snad se mi to napřesrok podaří. A Donbas byla, co se týká struktury, příprava na Babí Jar. Nechci v něm mít jednoho či dva protagonisty, ale naopak sledovat co nejrůznější typy lidí a reakcí. A na Donbasu jsem si vyzkoušel, jak to všechno formálně spojit a zároveň diváka udržet v napětí. Jak vytvořit funkční mozaiku. Nechal jsem postavy předávat si perspektivu filmu, jako štafetu.

Mluvíme spolu chvilku po projekci Kubrickova snímku 2001: Vesmírná odysea. Viděl jsem ho poprvé na velkém plátně a jsem unesený. A Kubrick má taky v popředí myšlenku, která je pro něj důležitější než osud postav. Hned dva hrdinové mu v polovině filmu zmizí, kdežto idea zůstává a dál se rozvíjí. A přesně toho jsem chtěl dosáhnout i já.

O totéž ostatně usilujete v dokumentární tvorbě. Trpělivě sledujete masy víceméně anonymních lidí, aby se z toho časem nějaká myšlenka vyloupla. Jako ve vašem novém dokumentu Den vítězství, kde se například spolu se členy Nočních vlků ocitáme na berlínských oslavách válečného vítězství Rudé armády.

Celý svůj tvůrčí život točím dokumenty i hrané filmy a snažím se obě ty formy navzájem co nejvíc přiblížit. Najít hranici, kde končí dokument a začíná fikce. Co ještě považujeme za pravdu, čemu ještě věříme a čemu už ne. Nejen jako diváci v kině, ale i v běžném životě.

Na Dni vítězství se mi libí, jak se v něm pomalu rodí konflikt mezi memorizací na jedné straně a karnevalizací na straně druhé. Mezi tichým uctěním památky mrtvých sovětských vojáků a oslavou vítězství se zpěvy a tanci. Ty dvě věci existují vedle sebe, ale navzájem se popírají. Kromě toho je samozřejmě naprosto absurdní, že Rusové oslavují porážku Německa přímo v jeho hlavním městě, navíc u památníku se Stalinovými citáty vytesanými do kamene.

Z dokumentu Den vítězství

Foto: KVIFF

Den vítězství je ovšem specifický tím, že jsme celou dobu na jednom místě a v jeden čas. Trochu jako na divadle. V Donbasu jsem chtěl i tohle zbořit. Udělat ho tak, jako dělal své dokumenty Artavazd Pelešjan. Sestříhat věci, jimž diváci rozumějí, aby vznikla idea, které také rozumějí, ale dosud je nenapadla.

O Donbasu se na festivalu v Cannes mluvilo jako o vašem nejpřímějším a nejzuřivějším snímku.

Nejsem rozzuřený. Vztek není dobrý režisér. Ta emoce vzniká mezi lidmi celkem přirozeně, ale v umění nemá místo. Jiná věc je, že Donbas určitě naštve některé diváky. Ale s tím já nic neudělám. Na východě Ukrajiny čelíme vážnému problému a já se před ním nechci schovávat. Válka je vždycky to nejhloupější řešení, vždycky. A když stupidita vítězí nad humanitou, musím se ozvat.

Před lety jsme se ve Varech bavili o ukrajinském režisérovi Olegu Sencovovi, tehdy čerstvě zatčeném na Krymu…

Je to dva měsíce, co zahájil na Sibiři hladovku za propuštění ukrajinských politických vězňů z ruských věznic. Jestli mě něco skutečně rozčiluje, tak že s tím nejsme schopni nic udělat. Věřím, že kdyby se intelektuální elity včetně spisovatelů a režisérů daly dohromady a vydaly společné prohlášení, vyvinuly nátlak na politiky, možná by něčeho dosáhly. Je nebezpečné mít proti sobě umělce. Nevím, proč to nejde. Sencov je ve vězení už čtyři roky a my mlčíme. Jako umělci nejsme nic, když tohle nezvládneme. Je to podle mě širší problém. Žijeme ve společnosti, která se rozpadla, nedokážeme se spojit už ani kvůli záchraně lidského života.

Proč myslíte, že Západ ztrácí o konflikt na Ukrajině zájem?

Chybí mu ekonomická motivace. Pokud by Západ mohl na míru na Ukrajině vydělat, už by ho prosadil. Když chybí ekonomický zájem, chybí i vůle. Pokud budeme apelovat jen na lidskou empatii, neuspějeme. Lidé na Západě se dnes o druhé nestarají, jde jim jen o vlastní komfort – chtějí mít od ostatních pokoj.

I západní novináři píšou o Ukrajině méně a méně.

Novinářům v článcích vždycky něco ze skutečnosti unikne, jinak to ani nejde. Mohou toho samozřejmě vynechat hodně – a mohou opomenout jen něco málo. Důležité však je, že jsou to všechno projekce jejich osobnosti, jejich pohledu. Když něco nechtějí vidět, nedají to ani do zpráv. A válku na Ukrajině západní novináři vidět nechtějí. Nikdo ji neukazuje, a nikdo o ní proto ani nepřemýšlí. Podobných témat je ovšem víc. Třeba jak přežít ve světě se vzrůstající populací a spotřebou zdrojů, jak ochránit ekonomický systém před dalším kolapsem a tak dále.

Ve vašem filmu sledujeme společnost „bez morálky, svědomí i vkusu“, kde se rozpouští hranice mezi fakty a fikcí. Je Donbas i určitým varováním před tím, kam se může do budoucna posunout „postpravdivý“ západní svět?

Západu osud Donbasu nehrozí, je to jiná civilizace. Byť se samozřejmě můžeme bavit o tom, jak se stalo, že se různé civilizace vyvíjely různě rychle, a jaký podíl na tom historicky má západní politika…

Ale moc nerozumím tomu pojmenování „postpravdivý“. My přece pořád všichni máme nějaký senzor na to, co je a co není pravda. Umíme to rozlišit. Jen se nejsme schopni postavit lži, jako v případě Olega Sencova. Jsme proti ní bezmocní. Termín „postpravda“ chápu jako snahu si namluvit, že tomu tak není.

Otázka zní, jak tu moc získat zpátky. Musíme začít odspodu. Na Západě to nevypadá jako neřešitelná věc. Ale zrovna v Rusku a na Ukrajině ta spodní energie, která buduje společnost i stát, bojuje s korupcí, zoufale chybí. Lidem se tam nedaří pojmenovat problémy, problémy jim unikají, schovávají se jeden za druhým, přitom je potřeba se jich dotknout, porozumět jim – a díky tomu je pak možné je i vyřešit. Zatím tam lidé vnímají jako problém, že se jim nedaří zvítězit ve válce, a nechápou, že problémem je samo válčení.

I západní společnosti však dnes čelí pokusům o politickou manipulaci skrze média: od různých fake news po snahu zneužívat vlivu sociálních sítí. Podobně jako to vidíme ve filmu Donbas.

Jde o to, jak vnímáme obecně produkci médií. A vůbec obrazy. Pro politiky platí, že pokud se jim nabídne snadná cesta, jak něčeho dosáhnout, jak se dostat k moci, využijí ji. Když bude politik chtít, aby mu lidé věřili, a bude mít k dispozici nástroj, který je k němu přivede a přesvědčí je, samozřejmě že ho použije. Zastavit ho může jenom jeho vlastní morálka. A pokud jsou dnes stejné postupy morální v rámci reklamy, proč by je měl někdo považovat za nemorální v rámci politiky?

Z filmu Sergeje Loznici Donbas

Foto: KVIFF

I hraná kinematografie, která se v současnosti vyvíjí velmi rychle, se snaží vytvářet světy, které jí budou diváci věřit. A taky používá nejrůznější triky, jak simulovat žitou skutečnost. Proč myslíte, že tak málo stříhám v Donbasu? Protože každý střih je pro diváka důkaz, že nesleduje realitu. Média jen jdou stejným směrem.

Co s tím?

Jediná šance, jak tomu můžeme jako společnost čelit, je změnit svůj vztah k obrazu. Musíme si uvědomit, že obraz není realita. I když ji dokáže dokonale imitovat a my to nezvládáme na první pohled rozpoznat. Ten rozdíl je důležitý. Je potřeba mít neustále na paměti, že všechny obrazy jsou falešné. Ke všem přistupovat kriticky. I na zprávy se dívat jako na fikci. Provést takový obrat ve vztahu k obrazu je však samozřejmě obtížné.

Dá se ale v takovém světě bez důvěry k obrazu žít?

Ještě stále žijeme i skutečný život, nejen ten falešný. Nemusíme být jen herci, kteří hrají podle pokynů nějakého režiséra, stále dokážeme žít za sebe. Pochopitelně je ale taky potřeba se neustále ptát, co to znamená, to „za sebe“. Protože i sami před sebou hrajeme více rolí a je těžké říct, která je ta skutečná. Neustále nám uniká zápletka našeho vlastního příběhu – kdykoliv se ji snažíme pojmenovat, je už zase pryč. V tomto směru existuje jen forma, nikoli obsah. To holt musíme přijmout.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků