Hlavní obsah
Přemysl Houda: Normalizační festival Foto: archív, Právo

Normalizace plná zázraků. Eva Klíčová nad knihou historika Přemysla Houdy

„Dá se na období normalizace najít něco pozitivního?“ ptal se nedávno Deník N v seriálu Tváře normalizace historika Petra Blažka. Ten odpověděl zcela v souladu s očekáváním (tipuji) většiny čtenářů.

Přemysl Houda: Normalizační festival Foto: archív, Právo
Normalizace plná zázraků. Eva Klíčová nad knihou historika Přemysla Houdy

„Jistě, ale naprostá většina pozitivních věcí vznikala navzdory režimu. Řada věcí by se stala nehledě na režim. Nemyslím si také, že by se tehdy vymyslelo něco mimořádného. Rád bych našel něco pozitivního – soudruzi jistě mohli uspořádat víc politických procesů. Normalizaci považuji za jedno z nejhorších období.“

Otázka padla ke konci rozhovoru připomínajícího všechny hrůzy normalizace, vedle nichž v Blažkových očích asi blednou i pracovní a vyhlazovací lágry, podzemní továrny, pogromy a hladomory – a vyprovokovala tak odpověď, která je zcela v intencích „narativu zázraků“. Což je jedna z hlavních komunikačních strategií v mluvení o normalizaci, jak je analyzoval historik Přemysl Houda ve své knize Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce (Karolinum 2019).

Jak takový narativ zázraků funguje? Jednoduše. Po listopadu 1989 se onoho mluvení o pozdním socialismu ujali logicky „vítězové dějin“, tedy především lidé z disidentských kruhů. A přestože měla na konci osmdesátých let Charta 77 pouze necelé dva tisíce signatářů, většina společnosti se záhy o normalizaci naučila uvažovat jejím jazykem, tedy jako o „šedi“, „bezčasí“, kdy se v temném lidském moři „kolaborantů“ a „fízlů“ jen sem tam objevil disidentský „ostrůvek svobody“. Vyhrocenému traktování normalizace napomáhali také politici, pro které bylo strašení komunismem šikovným nástrojem k delegitimizaci sociální politiky a levicových stran, v tomto myšlenkovém vlečňáku následně vznikl i Ústav pro studium totalitních režimů, jenž badatelům programně předepisoval soustředit se na represivní nástroje socialistického státu.

Přemysl Houda, který se v knize zabývá folkem a spřízněnou hudební scénou v éře normalizace, pak během rozhovorů s pamětníky velmi často narážel na to, že když se uspořádal nějaký festival, koncert, vyšla deska nebo se někdo „nepohodlný“ objevil v masovém médiu či na jevišti, stávalo se to pravidelně jaksi „zázrakem“. Jak Houda píše v závěru své interpretace vzpomínek Vladimíra Merty: „Mertův příběh je vysvětlitelný jedině zázrakem, přesněji řečeno: dlouhou řadou na sebe navazujících zázraků.“

To, že jsme si normalizaci navykli vnímat jako „dobu temna“, totiž v popisu dobových událostí nutně vyvolá potřebu „zázraku“ – což se netýká zdaleka jen prostředí folkové hudby, prostě cokoliv pozitivního se muselo dít „navzdory“ režimu, který zároveň ovládal „všechno“. To je ale jen jeden z paradoxů dnešní většinové interpretace normalizace, které Houda nachází.

Möbiova páska

Způsob, jímž socialistické společnosti přecházely z totalitních do posttotalitních, to, jak se měnily různé strategie vyrovnávající mocenské a represivní tlaky, pochopitelně nezaujalo jen Přemysla Houdu – teoretických popisů dvojakosti, paralelních společenských struktur, vyprazdňování oficiálního jazyka a rituálů máme dnes k dispozici řadu. Nejednu z těchto teorií aplikuje právě i Houda, jenž tyto převážně podvojné systémy převádí na metaforu jednostranné Möbiovy pásky, jež pouze budí dojem dvojitosti. To znamená, že společenské praxe pozdního socialismu Houda vnímá jako neustále se prostupující a upouští od důrazu na oddělenost sfér ovládajících a ovládaných.

Houda tak například pracuje s hypernormalizací (Jurčak) či deteritorializací (Deleuze a Guattari), kdy režimní nástroje (zde třeba hudební festival) nakonec slouží zcela jinému než původně zamýšlenému účelu a kulturní referenti pracují ve stylu Růžového pantera: nikoliv že by se přizpůsobovali socialistickému prostředí, ale svou činností jej podstatně proměňují – „na růžovo“. K užitku přijde i Ecův popis performativity parazitického šmoulího jazyka, který je tu připodobněn k ideologickému jazyku pozdní normalizace.

Písničkář Vladimír Merta v roce 1984

Foto: Dušan Dostál, ČTK

Nutno dodat, že Houdova práce není těmito kulturně teoretickými modely nijak zavalena, ale že si vybírá především ty funkční a metaforicky řekněme názorné.

Hlavním Houdovým výzkumným nástrojem je však schopnost pečlivé diskurzivní analýzy – nejen dobových textů, ale i výpovědí pamětníků. Práce částečně vychází z orálněhistorické metody, zároveň ovšem vlastními nástroji vykrývá její slabá místa.

Například skutečně mocným kouzlem zde působí časově vzdálené výpovědi téže osoby k jedné události – případně vzpomínky dalších osob k témuž. Padá tu nejen mýtus českého folku jako protestního hnutí, ale některé události se nakonec ukazují coby výsledek pozdější mytologizace, jsou něčím, co se vlastně nestalo – „uchronií“ (Portelli). Houda zcela průkazně zachycuje přizpůsobování osobních vzpomínek mainstreamovému porevolučnímu narativu.

Pochopitelná, ale smutná autocenzura vlastní paměti má potom různou dynamiku. Zatímco umělci, kteří své kariéry započali v oněch „dobách temna“, mají tendenci zveličovat obtíže svých někdejších angažmá a svou minulost heroizovat a vylepšovat, z dnešního pohledu bezejmenní doboví kulturní pracovníci na sebe naopak nejednou berou identitu těch, kteří se zaprodali, lhali, všelijak obcházeli pravidla a využívali neformálních cest k prosazení svobodomyslné kulturní aktivity – zkrátka se sami sebe naučili vnímat jako zkaženou generaci, která si osvojila nástroje režimu a řekněme „nepřímé“ praktiky.

Pobavení i děs

Pro všechny zmíněné rysy patří Houdova jinak útlá publikace Normalizační festival jednoznačně k tomu nejvíce zneklidňujícímu a demytizujícímu, co u nás bylo o normalizaci napsáno. Jistě to lze vnímat takto silně hlavně proto, že zde sestupujeme do značně nejistých, tekutých písků osobní paměti a vlastního sebepojetí pamětníků a odkrýváme – v proměnách času – stále plošší a jednoznačnější interpretační schémata pořád tolik politizované normalizace.

Jaromír Nohavica v listopadu 1989

Foto: Petr Mazanec, ČTK

Houdův soubor studií navíc netrpí obvyklou akademickou mrtvolností, stylisticky je nebývale čistý, myšlenkově přehledný – ba dokonce zábavný.

Subtilní analýzy tu vyvolávají směs pobavení a děsu zároveň. Přičemž tyto smíšené pocity tak nějak přirozeně vyplývají ze skutečnosti, že se v Houdově publikaci daří úspěšně rozložit mocensky dominantní – jakkoliv represivně nevynucovanou – interpretaci jedné podkapitoly našich nejnovějších dějin.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků