Hlavní obsah
Jaromír Volek Foto: Lucie Levá

Než nastoupí roboti. Rozhovor se sociologem médií Jaromírem Volkem

Před dvěma lety publikoval Jaromír Volek (1962) spolu s Marínou Urbánikovou velký výzkum o stavu tuzemské žurnalistiky v knize Čeští novináři v komparativní perspektivě (Academia 2017). Se Salonem si povídal o schopnosti médií dostát své veřejné roli i o budoucnosti žurnalistiky tváří v tvář technologickým změnám.

Jaromír Volek Foto: Lucie Levá
Než nastoupí roboti. Rozhovor se sociologem médií Jaromírem Volkem

Jsou dnes ještě média pod tlakem komerční logiky a politiků schopna plnit svou původní roli, obranu veřejného zájmu?

Jak která a jak kdy. Některá média i novináři nepovažují obranu veřejného zájmu za svou primární, možná ani sekundární funkci. Jakousi nepsanou dohodou se tu delegovala obrana veřejného zájmu na média veřejné služby a několik privátních periodik. Ty často bojují o ekonomické přežití, zatímco ostatní brání veřejný zájem, jen když se to vyplatí. A ono se to většinou nevyplatí. Koncept veřejného zájmu navíc prošel jakousi postmoderní relativizací, kdy za něj lze vydávat téměř cokoliv. Tedy například i zájem Firmy či Koncernu.

Čím to, že u nás máme takovou tendenci přistupovat na ekonomickou logiku a stírat hranice mezi reklamou a novinařinou? Ve svém výzkumu ukazujete, že se tyto dva obory prolínají jak na univerzitách, tak ve vnímání samotných českých i polských novinářů, zatímco například ve Švédsku existuje mezi žurnalistikou a marketingem téměř nepřekročitelná hranice.

Jde o jeden z klíčových rozdílů mezi postkomunistickou a západní nebulvární žurnalistikou. Pro mě je zvláště zarážející onen slabý odstup polských i českých studentů žurnalistiky od marketingové logiky, která smazává rozdíl mezi newsroomem a inzertním oddělením. Myslím, že hlavně univerzitní pracoviště by měla studentům nabízet vyšší úroveň profesního horizontu. Tak to alespoň funguje v tom Švédsku.

Bohužel velká polistopadová transformace nekriticky akceptovala řadu systémových slabin neviditelné ruky trhu, která nedokáže rozlišit nejen špinavé a čisté peníze, ale ani obecně škodlivé společenské jednání. Otevřela se tak cesta k prolnutí mentality cynického rozumu pozdní normalizace s mafiánským pojetím kapitalismu.

Tento proces ovlivnil mimo jiné i aktuální podobu profesní socializace studentů žurnalistiky na některých pracovištích, kde jsou posluchači nuceni praktikovat v médiích, jejichž formální nevlastník sám kdysi přiznal svůj střet zájmů na mediálním poli. A jehož projevy tisknou média, která „neovládá“, dříve, než jsou prosloveny. Budoucí novináři se tak de facto učí směňovat své představy o etice novinářské práce za zápočet.

Odkud podle vás tento náš přístup pramení?

Jako u všech společenských jevů je ve hře více proměnných. Pro zjednodušení je lze rozdělit na ty generované polistopadovým vývojem, na ty, které jsou uloženy v hlubších vrstvách vývoje české národní mentality, a v neposlední řadě na ty, jež jsou dány obecně lidskou podstatou.

V prvním případě můžeme mluvit o stále panujícím okouzlení masovým konzumem, a to i u nejmladších generací, které nezažily onu reálněsocialistickou nedostatkovou ekonomiku. Hlubší příčiny je ale třeba hledat v historicky, generačně předávané zkušenosti chudých vrstev malého národa, pro které byl nedostatek každodenní realitou. Něčím, co se přetavilo do adaptivních vzorců chování, které nám umožnily přežít.

Označuji tenhle vzorec chování jako etiku přežití bezmocných, která má vedle obdivuhodné schopnosti překonat těžké existenční strádání i svou temnější existenciální stránku v podobě adaptace na cokoliv, co má potenciál kompenzovat hlubinný strach z nedostatku. Tak jak to naposledy dokázaly právě polistopadové výklady svádějící k masovému konzumu, který rozhodujícím způsobem pomohl překonat etapu velké transformace plnou nejistot.

Myslíme vždy prostřednictvím něčeho imaginárního, co nám poskytuje pocit falešné koherence, fikci celosti. Proto tak často odsouváme realitu do fantazie a nepřekáží nám například podrobování zpravodajských médií komerční, fantazmatické logice. Naplňování fantazijních cílů přestavuje rozhodující životní sílu, která čerpá svou energii z pocitu nedostatku. Je ale třeba přijmout i to, že každé takové fantazmatické naplnění touhy je završeno zklamáním, které stimuluje nové fantazie. A volá na scénu (staro)nové konzumní mágy a politické krysaře.

Tuzemská mediální scéna byla dlouho názorově silně homogenní – převažovala liberálně pravicová perspektiva, k levici se ve vašem výzkumu přihlásilo pouze 14 % novinářů. V poslední době však můžeme sledovat nárůst vlivu různých menších novinářských projektů, včetně těch levicově zaměřených, stejně jako vznik řady takzvaných alternativních médií zastupujících opomíjené hlasy. Dochází k nabourávání liberálně pravicové dominance? Reprezentují dnes média větší část společnosti než dřív?

Pokud porovnáme současný stav s první polistopadovou patnáctiletkou, tak zde skutečně k jistému posunu dochází. Nedávno jsem dodělal obsahovou analýzu, která sleduje mimo jiné i hodnotové rámování publicistických příspěvků jedné významné stanice, a ačkoliv výsledky nelze zobecňovat na celé novinářské pole, je i tady patrný posun k hodnotovému středu, byť liberální pohled stále dominuje.

Podstatnější se mi však jeví skutečnost, že ta cílová skupina mediálních konzumentů, která nenacházela ve velkých tištěných a elektronických médiích své zastoupení, od nich již dávno odešla. Zvláště propady čtenosti jsou v tomto segmentu masivní. Jinými slovy, srovnáme-li devadesátá léta a poslední desetiletí, dá se říct, že zpravodajská média dnes lépe a intenzivněji reprezentují problémy a hodnoty té části publik, která je již delší dobu nesleduje.

Ona malá média jsou samozřejmě velmi důležitá nalevo i napravo. Přinášejí především variabilitu a tematickou i názorovou pestrost. A rovněž odvahu vzdorovat v těžkých ekonomických podmínkách nastolených koncernovými zájmy. Jejich zásah je ale celkově slabý.

Takže se domníváte, že se mění trend?

Ano, pomalu sílí trend „obratu k lidu“, který můžeme zachytit například i v domácí televizní tvorbě. Plebejský seriál Most! trhal rekordy primetimové sledovanosti. Zdá se, že chudoba přestává být mediálně neatraktivní. Ostatně máme velmi silnou, zvláště literární, tradici sociálně znevýhodněných hrdinů, která se opakovaně, jako ponorná řeka, vrací na scénu. Bohužel často je chápána jen v rovině esteticko-anestetické. Tedy jako komunální řachanda, ve které se různě sociálně znevýhodněná publika nevědomky smějí vlastním obrazům. Zapomínají tak na podstatu a příčiny svého vyloučení. Nezřídka spolu s jejich baviči. K takové recepční anestezii směřoval například i onen vysoce sledovaný Most!.

Ze seriálu Most! (režie: Jan Prušinovský, 2019)

Foto: Česká televize

Podstatnější ale je, že tenhle periodicky se opakující obrat k lidu s sebou nese jedno zásadní dilema. Zda jde o obrat k plebejcům aristokratům, k osvobozenému publiku, nebo jde jen o podbízení se snadno politicky manipulovatelné „lůze katů a bláznů“ tvořících publikum spoutané. I pro tuto tradici máme silně zakotvené kulturní vzorce vycházející ze zmíněné etiky přežití různých typů švejkujících Luďanů, kteří se dnes vracejí nejen na mediální scénu.

Jinými slovy, onen naznačený posun domácích médií není hodnotově jednorozměrný a nese řadu nezamýšlených důsledků. S některými se už dnes musí vyrovnávat nejen domácí žurnalistika.

Co je hlavní důvod tohoto posunu?

Média musela začít řešit dramatický úbytek konzumentů, které stále obtížněji prodávala inzerentům. Hledala tak nová, zvláště sociální témata. V hlavním žurnalistickém proudu byla dlouho sociální žurnalistika téměř sprosté slovo. Ještě nedávno ilustrovala tento trend například profesní slepota vůči tak zásadnímu tématu, jakým jsou osudy rodin postižených exekucí. To se však mění. Chudoba už tolik nezapáchá, a není to jen proto, že se dnes jeví jako mediálně komodifikovatelnější, ale i proto, že zvláště politické a ekonomické elity začínají chápat, že chudoba a její společenské dopady jsou v konečném důsledku problémem bohatých.

Uvědomují si novináři svou vlastní roli v udržování dominantní ideologie? Jak jsou na tom jakožto konstruktéři sociální reality s reflexí vlastní pozice?

Pokud mohu za oněch téměř dvacet let, co se tímto tématem zabývám, něco o českých novinářích tvrdit, tak že představují jako komunita jednu z nejreflexivnějších profesí, se kterou se může sociolog setkat. Reflexe druhých je ostatně součástí jejich práce a své společensky vlivné role si jsou dobře vědomi. Dokonce bych řekl, že někteří mají tendenci tento vliv i přeceňovat.

Kdybych měl ve zkratce načrtnout cosi jako hlavní profesní typy domácích novinářů, tak by bylo možné rozlišit následující tři: cynického pragmatika moci, zpravodajce-informačního pošťáka a advokáta potřebných.

V prvním případě jde o novináře, kteří si velmi dobře uvědomují onu mocensko-ideologickou dimenzi své profese, ale odmítají novinařinu přijmout jako poslání. Primárně je přitahuje moc definovat druhé skrze udělování odměn i trestů a možnost poskytovat rozhřešení vyvoleným.

Novinář-pošťák je vzhledem ke stávající praxi spíše poslem špatných zpráv. Právě on se přitom nejvíce ocitá v ohrožení v souvislosti s nástupem robotizace, o které alespoň domácí novináři zatím příliš nepřemýšlejí, jako by nevěřili, že jejich výkonu bude umělá inteligence stačit.

Advokát potřebných má naopak tu relativní výhodu, že bude stále více konfrontován s mocí a bezmocí, kterou asi zvláště první fáze masové robotizace nejrůznějších oblastí přinese. Bude tedy mít relativně jasně definovaný smysl svého profesního konání: kontrolovat externě vnucovaná pravidla správné řeči, a to v zájmu potřebných. U nás jde stále o nedostatečně rozvíjený typ žurnalistiky, byť v posledních letech našel některé výraznější představitelky v nejmladší a střední generaci: myslím zvláště Sašu Uhlovou a Apolenu Rychlíkovou.

S příchodem internetu se zdá, že se hranice nároků na vstup do veřejného prostoru snižují, a role novináře jako interpreta sociálního světa tím oslabuje. Existuje ještě možnost, že by si novináři vzali svou autoritu zpátky?

Ztráta jejich autority souvisí mimo jiné s nízkým vstupním profesním prahem, jehož si už všimla i česká veřejnost, která ještě v roce 2004 vnímala domácí novináře jako nadprůměrně vzdělané. Dnes už je tomu jinak. Jako by publika předjímala, že nastupující robotizace snadno nahradí méně kvalifikované novináře, nosiče vody. Je ale pravděpodobné, že současně dá vyniknout novinářům interpretům, kteří budou schopni vidět „za roh“ a kteří budou mít i určité osobnostní předpoklady – odvahu, empatii. Jinými slovy, budou disponovat takzvanou nedokonalou kreativitou, která je schopna odolávat manipulovatelné, protože programovatelné kreativitě robotů.

Jaromír Volek

Foto: Lucie Levá

Pro uchování autority novinářů bude ale potřeba i podpora společnosti, je to v jejím vlastním zájmu. Léta užívám přirovnání novináře k důlnímu kanárkovi, který dokázal varovat před blížící se otravou, a proto o něj horníci náležitě pečovali. Myslím, že tahle novinářská role je klíčová pro přežití nejen jejich profese, ale i pro důstojný život budoucích společností umělé inteligence.

Knihu uzavíráte polemikou o možnostech vytvoření nové smlouvy mezi veřejností a novináři, která by pomohla znovu vybudovat důvěru v žurnalistiku. Odkud by se tahle iniciativa měla vzít?

Žádnou takovou sílu momentálně nevidím. Je evidentní, že žurnalistika stojí před paradigmatickou změnou. Každé takové změně vždy předchází krize, která v sobě má i určitý typ příležitosti. Tak daleko ale dnes ještě nejsme. Pro tuto chvíli mají média jeden společný úkol, jehož naplnění má obecnější platnost pro celou společnost – zabránit vítězství představy, že četbu novin, poslech rozhlasového komentáře či sledování televizní diskuse lze bez negativních důsledků odsunout z každodennosti jako nepotřebný kus nábytku.

Pokud by se toto nebezpečí naplnilo, mělo by to devastující vliv zvláště na společnosti, které se za pomoci čtenářského pohledu na svět rozvíjely. Včetně novinářského pohledu jako formy poznání, ze kterého náš civilizační okruh dlouhodobě čerpal.

Obávám se, že upadající zájem o novinářská vyprávění toto ohrožení naznačuje. Necháme-li zahynout novináře, ony důlní kanárky, přijdeme o jeden z nezastupitelných typů ontologického bezpečí. Když hovořím o potřebě nové smlouvy s novináři, mám na mysli právě tento základní ontologický vztah, jehož síla se opírá o stylizovaná vyprávění, jež jsou svou k entropii tíhnoucí křehkostí nejlépe vybavena k tomu, aby odolávala manipulativní dokonalosti krásných nových strojů.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků