Hlavní obsah
Václav Janoščík Foto: Jan Handrejch, Právo

Naučit se žít bez odpovědí. Rozhovor s filosofem Václavem Janoščíkem

„Fikce tu nejsou jen od toho, aby nás bavily a vyprávěly nám o dobru a zlu. Detektivky nebo třeba dystopie můžou ztělesňovat také výzvy pro náš svět,“ říká filosof a pedagog AVU Václav Janoščík (1985), mimo jiné kurátor aktuální výstavy Overview Fact v pražské galerii Kurzor.

Václav Janoščík Foto: Jan Handrejch, Právo
Naučit se žít bez odpovědí. Rozhovor s filosofem Václavem Janoščíkem

Jak jsi prožíval karanténu a jak ses adaptoval na nový pracovní režim před webkamerou? Pro příslušníky intelektuálního prekariátu, jejichž život je rozkouskovaný do několika paralelních deadlinů, to znamenalo jisté uvolnění – na rozdíl od zdravotníků nebo lidí pracujících za pokladnami.

Trvalo mi dva týdny se adaptovat. Možná právě tato doba byla nejhezčí, protože se žilo v jakémsi vzduchoprázdnu a kolegové zapojení se mnou do dlouhodobých projektů mi ještě nepsali e-maily. Všechny upomínky a připomínky na chvíli ustaly. Šlo o velmi výjimečnou zkušenost zpomalování. Život získal nový rytmus, sám jsem se dokázal paradoxně odpojit od mnoha technologií, i když všichni ostatní nabíhali do online terénu. Jsem ten typ člověka, který se budí s monitorem a těsně před usnutím monitor zaklápí. Nikdy mi to ale nepřišlo divné. Teď jsem ke svým závislostem na technologiích mnohem kritičtější.

Vyzní to banálně, ale scházel mi fyzický kontakt. Během izolace ke mně začali chodit lidé za nějakým typem intelektuálního povyražení. Nešlo o žádné bytové semináře, jen o to se vidět, obejmout, zjistit, co kdo čte, co koho trápí.

Václav Janoščík

Foto: Jan Handrejch, Právo

Žijeme v době, od které si lidé slibují nějakou změnu, nebo se naopak bojí vzrůstajícího vlivu autoritářství. Ocitáme se v situaci, kdy jsme si více vědomi vztahu mezi makrostrukturou a naším osobním mikrosvětem. Každodennost je propojená s politickými problémy a přítomnost, kterou někdy vnímáme konzumně, se dotýká toho velkého balvanu budoucnosti, který se bojíme odvalit.

Přeznačení dualit, o kterých mluvíš, se za koronakrize projevuje na mnoha úrovních. Veřejný prostor splývá s intimním, například když je za tebou během online přednášky vidět postel nebo knihovna. Jak se s tím sžíváš?

Nese to s sebou celou řadu proměn včetně toho, že vnímáme lidské bytosti křehčeji, s určitými limity. Zdá se mi najednou nemožné nezeptat se studentů na začátku, jak se mají a k čemu jim může seminář filosofie v dnešní době být.

Co ti odpovídají?

Jako bychom si povzpomínali, že nějaká filosofie existuje, nejen coby obor věnující se historii evropského myšlení velkých bílých mužů, ale jako disciplína zabývající se myšlením konfrontovaným s žitou současností. Setkáváme se se studenty na jakémsi bitevním poli dnešních problémů. Filosofové a teoretici, ať už Gilles Deleuze, nebo třeba Donna Harawayová, tu vystupují jako partneři v diskusi, přátelé poskytující pomoc i zbraně v zápasu o spravedlivější současnost a smysluplnější umění. To, co tady spolu na AVU děláme, není nějaká „příprava na kariéru umělce“. Jde o společné pochopení nejdůležitějších obrysů skutečnosti: od mediálního vytváření reality přes politiku identit až po biopolitiku koronavirové krize.

Jak se ke koronavirové pandemii postavila filosofie?

Jedna věc je onemocnění covid-19. Zde by filosofové neměli dělat tutéž chybu co politici, mluvit o něčem, o čem nic neví. Speciálně v dnešní postfaktické době, kdy lidé snadno uvěří konspiračním teoriím nebo nejrůznějším hloupostem. Měli bychom si hlídat ty pomyslné balkony, z nichž mluvíme.

Ve filosofii jsme nicméně mohli sledovat bohatou diskusi. Třeba Giorgio Agamben začal tvrdě útočit na všechna opatření proti šíření koronaviru. Mluvil o nebezpečí právě biopolitiky, kdy stát zasahuje do našeho soukromí skrze administrativní a kontrolní opatření a kdy se předmětem politiky nestávají společnost nebo národ, ale samotný život, jeho rytmus, efektivita a fungování v rámci systému.

Do polemiky s Agambenem se ale hned pustil Slavoj Žižek. Zmíněná opatření a jejich dodržování prý nejsou jen výrazem biopolitiky, ale také naší starosti o druhé. Žižek chápe situaci vlastně optimisticky – jako příležitost. V jednom ze svých četných blogových příspěvků to pojímá provokativně: „Globální komunismus, nebo vláda džungle – koronavirus nás nutí se rozhodnout.“

Giorgio Agamben

Foto: Profimedia.cz

Filosof nových médií Lev Manovich zase tvrdí, že koronavirus jen ukázal, jak je Evropa pozadu. Východoasijská kultura podle něj dokáže tradici slučovat s inovací a mnohem neproblematičtěji přijímat nové technologie včetně těch určených ke kontrole a dohledu. Na rozdíl od Agambena si nepřipouští, že jsou v tom skryté etické a politické problémy. Přitom evropská filosofie je odkojená půlstoletím kritiky biopolitiky. Michel Foucault její mechanismy rozkrýval ve společenských institucích od lékařských klinik až po věznice, byly to pro něj mocenské aparáty moderní Evropy.

Pandemie najednou zpřítomnila smrt, kterou západní civilizace postupně vytlačovala ze společnosti. Dokonce se ze smrti a lidského života kvůli počítadlům na zpravodajských serverech stalo jakési skóre v zápase proti koronaviru…

Smrt jsme vytlačovali a obávali se jí mimo jiné proto, že se nedá za nic směnit. Nemáme možnost koupit si posmrtný život – když tedy pomineme některá náboženství nebo nebezpečné techno-utopisty typu Petera Thiela. Teď se smrt vrací do zorného pole, ovšem ne jako reciproční akt nutící uvědomit si váhu života, ale jako ono číslo v informační liště. Jde o komoditu, případně o hodnotu určující, jak úspěšná je moje vláda v závodu s vládami ostatními. Přemýšlení nad smrtí by ale nemělo být ekonomizující – ústí to pak do argumentu, že zemřelí lidé byli „staří a ekonomicky nevýkonní“, a tudíž jejich odchodem společnost nijak neutrpěla.

Tomuto chápání politiky se říká nekropolitika. Zatímco biopolitika je definovaná snahou vytvořit ideálního občana, který platí daně a poslouchá zákony, nekropolitika se zaměřuje na deprivování nehodící se části obyvatelstva. Jako by byla hodnota života přesně vyčíslitelná a jiná v Bangladéši či Sýrii a jiná v USA nebo v Evropě. To je samozřejmě strašidelné.

V humanitních vědách se mluví o materiálním obratu. Ty jsi ve sbornících jako Mysl v terénu nebo Objekt pomohl přivést do českého prostředí myšlenkový směr nového materialismu. K čemu nám může být v době, kdy se odhaluje materiální podstata světa i tím, že pás na jezdících schodech v metru nebo chytrý telefon mohou být nosiči nebezpečného viru?

Koronavirus zostřil naši pozornost vůči částicím, fragmentům, stopám. Střetávají se tu logika hranic a možností kontroly, idea idealismu a univerzalismu. Až teď se lidé začínají zajímat o to, odkud jsou všechny ty balíčky z e-shopů a jestli nemohou být infikované. Bude to zřejmě nahrávat spíše izolacionismu než sounáležitosti, může to jen více otřást idealismem Evropské unie.

My teď máme možnost si to uvědomit a jsme v tom pomyslném očistci. Dostali jsme ránu, pořád to není rána rozhodující, jakou nám chystá environmentální krize, ale je to takové nakopnutí.

Naši komplexní realitu si často musíme zjednodušovat. Klasickým omylem evropské civilizace je zjednodušení na subjekt versus objekt, člověk versus jeho svět. Jako by byl člověk na vršku pomyslné evoluční pyramidy a vše sloužilo jeho předpokladům. Jako by byly zdroje nevyčerpatelné a materiály jen cirkulovaly v kapitalistickém cloudu, což nám zajišťuje luxus: třeba mít sezonní ovoce dostupné po celý rok, dovážet nejen avokádo z Indonésie, ale i cibuli z Nového Zélandu. Nebo možnost koupit si hned nový telefon, ve kterém je velké množství vzácných kovů získaných prací v rozvojových zemích za naprosto otřesných podmínek.

Snažím se ukázat úplně jiné způsoby reprezentace – mnohem nuancovanější, detailnější, intimnější, materiálnější. Klidně bych se smířil s tím, že tohle je definice nového materialismu: rozšiřovat naše vnímání světa o emocionálnější, empatičtější, intimnější a materiálnější postoje a naladění.

V knize Nespavost píšeš, že umění a filosofie sdílejí stejné hřiště. Čím může jedno druhé obohatit?

Umění má pro dnešek relevanci v tom, že se zabývá fyzickým materiálem. Vytváří situaci, do níž vcházím, něco, co na mě působí a interaguje s mým tělem a smysly. Obě disciplíny mají svoje pravidla a vlastně spolu zas tak běžně nespolupracují. Některé způsoby myšlení – včetně nového materialismu – se prokazují jako mnohem živější v umění než v akademické filosofii. V umění nepotřebujeme nikdy dojít na principiální základ, nepotřebujeme rozložit věci na elementární částice a pojmy. Umění skrývá obrovskou svobodu v tom, že můžeme celý život dělat něco a vlastně nevědět, co to je. Filosofové jsou platní v dialogu, když poukazují na uměleckou tvorbu, která zrovna zvýraznila konkrétní geopolitický problém a přispěla do diskuse.

Václav Janoščík

Foto: Jan Handrejch, Právo

Už zmíněná reprezentace skrze kvantifikaci je extrémně nebezpečnou páteří dnešního neoliberalismu. Musíme ukazovat, že svět je komplikovanější než hon za nekonečným růstem a že svému okolí možná nikdy zcela neporozumíme. Nikdy nebudeme mít technologie, které nám dají dostatečně přesné předpovědi. Politici si vydržují jakousi cechovní hrdost, že mají odpovědi. Filosofové a umělci naproti tomu vědí, že odpovědi nejsou, že jsou jen provizorní řešení, že se musíme naučit s problémy žít.

Možná že nejradikálnější je určitá neradikalita. Filosofie tu dnes není od toho, aby nám říkala nějaké bombastické pravdy o tom, že vesmír je simulace. Dostala se do paradoxní situace, kdy je potřeba lidem říkat normální věci: že existují různé bytosti a různé světy, že tu nejsou jen lidé, ale žijeme v interakci se zvířaty, materialitami, proudy, cirkulacemi, nebo že nikdy nebudeme mít klíč, který by nám odpověděl na naše otázky definitivně. Mnohem spíš se musíme neustále učit a zapojit imaginaci. Koneckonců to je to, co nás dělá lidmi.

V roli kurátora ses podílel na výstavě v galerii Kurzor Overview Fact, jež staví na metafoře detektivního příběhu…

Jako „overview effect“ se označuje zkušenost astronautů při pohledu na zeměkouli z oběžné dráhy. Dosahují celistvé perspektivy; nejen doslova, ale i ve vztahu k životu na naší planetě. Následně mohou vnímat globální problémy v souvislostech, cítí sounáležitost a mnohem méně akcentují individualitu. Dokonce se v Americe týmy psychologů snaží vytvořit simulaci toho zážitku pro lidi, kteří se na oběžnou dráhu nemají šanci dostat.

Na naší výstavě jde právě o vytváření těchto pocitů i představ vzájemnosti a propojení a o stimulování zájmu diváků. Návštěvníci tam najdou sondy do různých témat, jako jsou pohyb oceánů, válečné konflikty nebo právě detektivka.

Metaforu detektivního příběhu jsem si vypůjčil, abych popsal stále komplikovanější současnost – od hybridních konfliktů přes environmentální katastrofy až po hledání politického konsenzu. Spojení s detektivkami se přímo věnuje video Romana Štětiny: zachycuje detektiva Colomba v prostřizích ze seriálu, jak chodí z místa na místo, hledá stopy, přemýšlí, aniž by dopadl vraha – a v průběhu mnoha desetiletí, co se seriál natáčel, také stárne. Při konfrontaci s problémy, jako je environmentální krize, také postrádáme konkrétního vraha. Rozpadají se měřítka blízkého a vzdáleného, vnitřního a vnějšího, globálního a lokálního, protože právě třeba virové onemocnění v Číně může ovlivnit celý svět.

Roman Štětina

Foto: Kateřina Šulová, ČTK

V současném umění se navíc mluví o takzvaném forenzním obratu: novém využití dokumentárních postupů, soudních důkazů a stopovacích, trasologických procesů; jde o způsoby rozkrývání složitých geopolitických problémů. Pokud to vztáhnu na pandemii, v detektivkách je důležitý element fyzického doteku, třeba když vrah nechá otisky prstů na vražedné zbrani. Také my sami neprožíváme tuhle globální detektivku v abstraktních číslech HDP, ale jako něco, co jsme zažili, co na nás ulpělo, jako bychom byli svědky na místě činu.

Miroslav Petříček připodobňuje moderní filosofii k detektivce s tím, že filosofie má být především svědectvím doby. Ty sám u nás pomáháš zabydlovat směr spekulativního realismu – v čem může fikce pomáhat filosofům?

Znovu jsme u vztahu filosofie a umění. Obojí můžeme spojit s vytvářením nových světů. Fikce tu nejsou jen od toho, aby nás bavily a vyprávěly nám o dobru a zlu. Detektivky nebo třeba dystopie můžou ztělesňovat také výzvy pro náš svět. Reprezentace či subverze skutečnosti vždy provokuje spoustou otázek: Je to moje současnost, nebo fikční, alternativní svět? Je horší, nebo lepší než ten náš? Měli bychom ho považovat za utopii a cíl, nebo se ho máme bát?

Už jen, že jsme podobným otázkám vystavení, je klíčové. Rozvíjí to náš cit pro ontologii jako základní filosofickou otázku. Ona ta ontologie je zapeklitá věc. Co vidím, nemůžu jen tak definovat jako realitu, protože to vidím svým okem, které je nějak ustrojené. Zvířata nebo hypotetické smyšlené bytosti mají citlivější smysly a dokážou vidět jinou realitu. V jakém světě tedy žijeme?

Tento problém pohání celou evropskou filosofii a dal vzniknout i spekulativnímu realismu, který otázku ontologie oživuje. Pokud nemám přímý vztah k realitě, co o ní vůbec mohu vědět? Mám se do skutečnosti ponořit, nebo se od ní oddělit a spekulovat o realitách hor, řek či zvířat? Plyne z toho poučení, že nikdy nejsme dostatečně citliví ke své realitě a okolí. Senzitivitu musíme neustále cvičit, nepřestat ji hledat.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků