Hlavní obsah
Anna Kvíčalová Foto: archiv Anny Kvíčalové

Naučit se opět naslouchat. Anna Kvíčalová se zabývá dějinami zvuku i zvukovým znečištěním

Anna Kvíčalová (34) je religionistka a historička vědy, věnuje se především dějinám zvuku a sluchu. Do sborníku Antropocén (Academia 2020), který v Salonu představujeme sérií rozhovorů s jeho autory, přispěla kapitolou Tiché jaro a ruch antropocénu, v níž zkoumá souvislosti zvukových vjemů ve „věku člověka“, včetně problematiky akustického znečištění.

Anna Kvíčalová Foto: archiv Anny Kvíčalové
Naučit se opět naslouchat. Anna Kvíčalová se zabývá dějinami zvuku i zvukovým znečištěním

Jaký je vztah mezi ptačím zpěvem či písněmi velryb a lidskou hudbou? Lze zvuky zvířat označit za umění?

V 19. století bylo běžné hovořit o zvucích ptáků jako o hudbě, která byla v principu totožná s tou lidskou a představovala pouze nižší vývojový stupeň na cestě k vrcholným kompozicím Beethovena, Brahmse či Mozarta. K hudbě nebo lidské řeči byly v západní kultuře připodobňovány zvířecí zvuky, ale i zvuky počasí a neživé přírody. Antropomorfizace přírody i jejích zvuků je jedním se základních prostředků, jak se k ní vztahujeme; naše tendence vidět sami sebe v okolním světě se v současných debatách o antropocénu sice znovu promýšlí, ale není ničím novým.

Na druhou stranu, když mluvíme například o ptačím zpěvu nebo hudbě, ve skutečnosti hovoříme jen o specifickém výseku ptačích zvuků, o vokalizacích slavíka, kosa nebo sedmihláska, které považujeme za melodické nebo jinak esteticky hodnotné. Aktuální diskuse o akustickém znečištění a potřebě chránit některé oblasti před zvuky pocházejícími z lidské činnosti souvisí spíše s chápáním zvířecích zvuků jako prostředků komunikace: zpěv velryb nebo ptáků není jen něco krásného, co připomíná lidskou hudbu, ale rovněž signál, jazyk nebo volání, zásadní pro dorozumívání, orientaci či rozmnožování.

Přehlušení akustické komunikace, ať hlukem dálnice, či frekvenčním rozsahem sonaru, proto není jen estetickým problémem, ale stává se z něj otázka přežití.

Petr Pokorný, David Storch (eds.): Antropocén

Foto: SALON, Právo

Jak závažný problém je akustické znečištění? Zvířata se životu v blízkosti lidí přizpůsobují: ptáci napodobují melodie mobilů a troubení aut… Anebo lidmi produkované zvuky překračují přijatelnou mez?

Akustickému rozměru prostředí věnujeme stále poměrně málo systematické pozornosti, dopadu jeho změn na život zvířat i lidí proto rozumíme jen omezeně.

Akustická komunikace jednotlivých druhů se evolučně vyvíjela v interakci s konkrétním prostředím. Například hustým porostem deštného pralesa se lépe šíří nízkofrekvenční zvuky, a některé ptačí druhy se tak naučily komunikovat právě na takových frekvencích. Dokonalá adaptace však vyžaduje čas a energii. A proměna toho, jak naše okolí zní, je kvůli rozvoji průmyslu, dopravy či života ve městech v posledních sto padesáti letech velmi rychlá.

Přelomová studie uveřejněná v roce 2003 v časopise Nature ukázala, že městští ptáci jako sýkorka koňadra dokážou svůj hlasový projev významně upravit tak, aby byli přes okolní urbánní hluk slyšet, jiné druhy se však přizpůsobují méně pružně.

Výzkumníci, ale i umělci, kteří pořizují nahrávky volně žijících zvířat, upozorňují, že zvuk civilizace je dnes téměř všudypřítomný – pokud k fotografiím zdánlivě panenské přírody přidáme zvukovou stopu, kromě bzučení hmyzu, zpěvu ptáků a šumění stromů většinou uslyšíme také hukot dálnice či letecké dopravy. Vizuální a zvukový obraz se často diametrálně liší.

Ztišilo se lidstvo v době covidu, kdy se omezuje doprava, turismus a vůbec veřejný život?

Už v jarní koronavirové vlně zaznamenaly seizmografy v metropolích jako Londýn a Paříž výrazný pokles úrovně hluku pocházejícího z lidské činnosti. V městském prostředí jsme se tak mohli zaposlouchat do zřetelně slyšitelného švitoření ptáků, ale i zvuků lidského hlasu, kostelních zvonů nebo kroků na dlažbě – najednou nebyly překryty konstantním šumem. Nahrávky pořízené ve volné přírodě obsahují o poznání méně zvuků letadel a projíždějících aut.

Jaký to má přesně efekt na přírodu nebo lidské zdraví, zatím nevíme, po dlouhé době jsme však měli příležitost reflektovat úroveň hluku, se kterou se jinak denně setkáváme a neuvědomujeme si to.

Zvukové znečištění ve veřejném prostoru je obrovské, chybí nám však nástroje, a především motivace s tím něco dělat. Měření úrovně hluku pomocí decibelů je ve většině případů neúčinné a představuje jenom velmi hrubý nástroj k regulaci nechtěných zvuků. Důležitější se zdá být samotná reflexe toho, že zvuk prostředí je něco, co máme chtít kultivovat, chránit, usměrňovat.

Anna Kvíčalová

Foto: archiv Anny Kvíčalové

Ve Francii vstoupil v platnost zákon o smyslovém dědictví, který chrání například kohoutí kokrhání nebo zvuk traktoru. Je to správné? A bude se podle vás naše smyslové dědictví vyvíjet, takže jednou bude chráněný zvuk zahradních sekaček či osobních automobilů?

Ochrana zvukového, obrazového a chuťového dědictví představuje v zásadě stejný problém jako ochrana historických budov nebo městských panoramat. Do jaké míry jsou takové konzervační snahy rozumné, není triviální otázka. To, že jsou nějaké zvuky spojovány s identitou místa nebo jako ve francouzském případě národa, není nic nového. O „akustickém dědictví“ přesto není obvyklé mluvit, a současné pokusy tohle téma nějakým způsobem reflektovat tak považuji spíše za sympatické.

Kulturní význam zvuků se však vždy dynamicky proměňoval – i odbíjení kostelních zvonů se z předmětu náboženské úcty stalo objektem regulace. Jestli někdy budeme chránit zvuky zahradních sekaček, nevím, snad ne. Ale třeba u řinčení spalovacích motorů podobně jako u praskání gramofonových desek či houkání lokomotivy jde o zvuky spojené s nostalgií po nějakém typu minulosti a stavu světa, který si tím zpřítomňujeme.

I v Česku existují oblasti tmavé oblohy, území s nízkou úrovní světelného znečištění. Potřebovali bychom taky nějaké oblasti ticha?

Problém je, že na rozdíl od oblastí tmavé oblohy by takové území muselo být prosto lidské přítomnosti, která je sama zdrojem hluku. Takže je možná lepší mluvit o oblastech klidu. A pak samozřejmě záleží na tom, co jako hluk, tedy nežádoucí nebo nepříjemný zvuk, definujeme. V Česku je několik málo míst, typicky třeba lokality, ve kterých v Krkonošském národním parku hnízdí tetřívek, kde je zdrojem potenciálně škodlivého hluku téměř jakýkoli pohyb člověka. Na většině míst ovšem lidská přítomnost v přírodě nemusí představovat z akustického hlediska problém, pokud se chováme uměřeně a ohleduplně. Větší potíž představují sekundární projevy turismu: hluk dopravních prostředků, služby, které jsou s lokálním i dálkovým cestováním spojené.

Informační cedule u Šmídovy vyhlídky v Krkonoších

Foto: David Taneček, ČTK

Zároveň minimálně v evropské krajině platí, že člověk spoluvytváří akustiku přírodních míst i jinak než jen tím, že přehlušuje zvuky prostředí. Například výsadbou hospodářského smrkového lesa do značné míry určujeme, jaké druhy zvířat budou dané místo obývat a jak rozmanitý nebo v tomto případě chudý bude jeho „soundtrack“.

Otázka po tom, jaký zvuk je skutečně přírodní, přirozený a neovlivněný lidskou činností, je tedy komplikovanější, než se zdá. Podobná antropocenní propletenost přírody a kultury je však zároveň něco, co je přirozenou součástí současného zájmu o zvukové prostředí, a její reflexe nám pomáhá si uvědomit, které zvuky vlastně chceme a máme chránit.

Co pro snižování akustického smogu můžeme udělat?

Prvním krokem ke kultivaci akustického prostředí je naučit se vědomě vnímat zvuky svého okolí. Sluch, podobně jako jiné smysly, je selektivní – soustředíme se na zvukové signály, které jsou pro nás v daném okamžiku důležité, na to, co nám někdo říká, nebo na zvuk blížící se tramvaje, když chceme přejít ulici. I vinou smyslového přehlcení se při pohybu ve městě často uzavíráme ve vlastním světě a odpojujeme se od akustického okolí. Daleko spíše dokážeme popsat, co jsme po cestě do práce viděli, než jaké zvuky jsme zaslechli.

Takzvané kulturní dějiny smyslů se zabývají nejen historickými proměnami hodnot, které si se zrakovým, sluchovým či hmatovým vnímáním spojujeme, ale také právě tím, jak se díváme a posloucháme. I soustředěný poslech je dovednost, která byla v různých dobách a kontextech trénována, tříbena a kultivována.

Moderní člověk, jehož potřeba zapamatovat si zvuk pomocí pozorného naslouchání je v době technologií pro jeho snadný záznam a reprodukci potlačena, si musí znovu najít cestu k vědomému poslechu, který považuji za obecně environmentální a kulturní dovednost, již bychom se měli učit už ve škole.

Proč je tedy vlastně důležité zkoumat zvuk?

Otázku po významu zkoumání zvuku nebo, v případě mé specializace, historických forem poslechu dostávám opakovaně. Je příznačné, že v případě obrazu si podobné otázky neklademe, legitimitu studia vizuality totiž považujeme za samozřejmou. Náš jazyk je plný obrazových metafor, mluvíme o pohledu na věc, perspektivě, nutnosti vidět něco na vlastní oči, komplexní jevy vizualizujeme pomocí grafů a tabulek, prostor zakreslujeme do map…

Široká oblast vědeckého, ale i neakademického zájmu, kterou dnes označujeme termínem sound studies, vychází z kritiky právě tohoto vizuálního popisu světa.

Například pojem soundscape, tedy zvuková krajina, upozorňuje na to, že když zavřeme oči a zaposloucháme se do zvuků okolního prostředí, získáme o něm jinou zprávu než tu, kterou nám dokáže zprostředkovat zrak.

Zvukový záznam lesa nás bezprostředně informuje třeba o tom, v jakém stavu se nachází jeho ekosystém, jestli je druhově pestrý a kolik jedinců se v danou chvíli pokouší akusticky komunikovat a o čem. Nahrávky, které archivují změny konkrétních lokalit, často představují ticho jako známku úbytku druhů a nepříznivé přírodní změny. To vše pouhým pohledem nezaznamenáme.

Lidský sluch sbírá z okolí větší množství informací, než si uvědomujeme, většinu z nich náš mozek zpracuje automaticky, a jestliže zrovna nemáme hudební či ornitologický trénink, schopnost analytického poslechu bohužel systematicky nerozvíjíme. Mimo jiné proto, že si zvuk a sluch spojujeme stereotypně s emocionalitou, subjektivitou a prchavostí, tedy charakteristikami, které si obvykle nepojíme s analytickým a vědeckým poznáním.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Související články

Výběr článků