Hlavní obsah

Nad knihou Eleny Lappinové: V jakém jazyce sníte?

Právo, Bianca Bellová, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Začala jsem psát téměř ve stejném okamžiku, kdy jsem se naučila číst: příběhy ve vlastní hlavě, miniromány v sešitech, pohádky, které jsem si vymýšlela a denně vyprávěla mladšímu bratrovi. Zakládala jsem školní časopisy, abych do nich mohla psát. Publikovala jsem básně a satirické články v opravdových časopisech pro děti. Byla jsem si jistá, že svůj první román vydám dřív, než mi bude osmnáct. Ale všechny mé rodící se texty byly česky…

Foto: Yoni Lappin

Elena Lappinová

Článek

…Šťastně jsem vyrůstala v Praze; můj sen stát se spisovatelkou utržil smrtící ránu se sovětskou invazí do Československa v roce 1968, kdy naše rodina emigrovala do Německa. Smrt opojné svobody, kterou představovalo pražské jaro, byla v mých představách identická s vlastní smrtí coby autorky. Když ztratíte vlastní jazyk, nemůžete psát.“

Tak komentuje svou memoárovou knihu What Language Do I Dream In? (V jakém jazyce sním?, Virago Press, Londýn 2016) mnohonásobná emigrantka Elena Lappinová.

Elena dnes žije a pracuje v Londýně (má v nakladatelství Pushkin Press na starosti úspěšnou debutovou edici One), zařadit ji podle národnosti či jazyka je ale nemožné. Elena se narodila do židovské rodiny v Moskvě. Ve věku tří let se s rodiči přestěhovala do Prahy, kde prožila šťastné dětství i dospívání. Doma mluvila rusky, ale jinak česky. I na hodinách ruštiny mluvila rusky schválně s českým přízvukem.

V kritickém věku 16 let pak Elenu osud zavál do Hamburku, poté do Izraele, Kanady, Spojených států a Británie. Vzala si Kanaďana, měla tři děti, z nichž se každé narodilo v jiné zemi.

Znovu a znovu se musela učit nový jazyk. Osvojila si němčinu, hebrejštinu i angličtinu – v té také probíhala většina jejích činností; anglicky studovala, anglicky vyučovala, anglicky mluvila v práci (příznačně se věnovala lingvistice, včetně Chomského teorie generativní gramatiky).

Každý z jazyků si oťukávala, očuchávala, zkoumala. Němčina ji okouzlila krásou své syntaxe, tím, jak dokáže dlouho udržovat napětí, dokud neodhalí klíčové sloveso či předložku, které teprve dají význam celé větě; neměla však pro ni emocionální kouzlo, byla příliš těžkopádná a chyběla jí hravost, kterou Elena tak milovala na češtině.

Po němčině objevila angličtinu a jednoho dne zjistila, že si anglicky píše deník. Bylo by možné se opět zrodit coby autorka, tentokrát píšící anglicky? Jako by její životní příběh už nebyl tak dost spletitý, objeví nenadále další vazbu na nový jazyk, když jí uprostřed rodinné oslavy zatelefonuje neznámý muž z New Yorku a prozradí jí, že je jejím skutečným biologickým otcem. Inspiruje ji tak k pátrání v rodinných archívech i knihovnách, kdy objevuje rozsáhlou americkou větev své přízně, o které dosud neměla tušení.

„Psát v jazyce, který vám nepatří, je fascinující proces. Nikdy si nepřestáváte uvědomovat, že jste jednou částí hochštapler, jednou břichomluvec a další vnitřní překladatel. Hlas se vám rodí ze skryté směsice hlasů vnitřních, ale jen vy sami jste si jejich přítomnosti vědomi. Vaši čtenáři by měli být schopni uvěřit vašemu vnějšímu sebevědomí. Nosíte svrchník spisovatele s jistou nonšalancí, nikdy si ale nepřestáváte být vědomi vysoké ceny, kterou platíte za to, že vás chrání.“

Jistěže Elena nakonec nástrahy nového jazyka překonala a začala knižně i časopisecky publikovat v angličtině. Na rozdíl od svého bratra, renomovaného i kontroverzního autora Maxima Billera, který zůstal v Německu a píše německy. A na rozdíl od Vladimira Nabokova, který truchlil nad „ztrátou nespoutaného, bohatého a neskutečně poddajného ruského jazyka a jeho nahrazením druhořadou angličtinou“. Elena cítí vůči jazyku, který jí konečně umožnil naplnit její autorské poslání a díky němuž se z ní opravdu nakonec stala úspěšná spisovatelka, vděčnost.

Memoáry What Language Do I Dream In jsou příběhem emigranta par excellence. Příběhem emigranta, který se často pohybuje po jednosměrné trajektorii, protože tam, odkud přišel, se už nemůže vrátit. Snaží se proto v rychle plynoucím toku svého nového prostředí něčeho zachytit. Je symptomatické, jak Elena lpí na předmětech, které něco vypovídají o jejím životě – stříbrné lžičce od babičky, rodinné kronice, fotkách, denících a dalších artefaktech.

Její kniha je svědectvím o pohnuté době druhé poloviny 20. století, smutným i radostným zároveň.

Elena Lappinová

Elena Lappinová What Language Do I Dream In?

Virago Press, Londýn 2016

Foto: archív nakladatelství Virago Press

Elena Lappinová: What Language Do I Dream In?

Reklama

Související témata:

Související články

Nad knihou Iana McEwana: Spravedlivý soud

Jako by v západní postmoderní literatuře po konci dějin nebylo možné nalézt velké příběhy. Zaznamenání hodní vypravěči se buď obracejí do minulosti, nebo...

Výběr článků

Načítám