Hlavní obsah
Naomi Kleinová na konferenci britských labouristů, září 2017 Foto: Profimedia.cz

Matěj Stropnický: Obžaloba i všenáprava světa. Navrhněme Naomi Kleinovou na Nobelovu cenu míru

Hnutí celosvětově označované jako antiglobalizační se tak samo nikdy úplně nevnímalo. V brazilském Portu Alegre, místě vzniku Světového sociálního fóra, se pod heslem „Jiný svět je možný“ ustavilo spíše jako hnutí alterglobalizační. Chtělo ukázat, že globalizace není zlá sama o sobě, jen že směr jejího pohybu má být jiný. To bylo v roce 2001.

Naomi Kleinová na konferenci britských labouristů, září 2017 Foto: Profimedia.cz
Matěj Stropnický: Obžaloba i všenáprava světa. Navrhněme Naomi Kleinovou na Nobelovu cenu míru

Světová veřejnost se tehdy mobilizovala vůči ekonomickému řádu nazývanému Washingtonský konsenzus již několikátý rok. Ostřejší kritici protestovali od Seattlu (1999) přes Prahu (2000) po Janov, kam v červenci 2001 přijelo demonstrovat přes dvě stě tisíc lidí. Zpravidla se tak dělo na setkání Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, Světové obchodní organizace nebo států G8. Je to přitom trochu paradox, neboť přinejmenším první dvě instituce vznikly po válce jako součást nového světového pořádku stvořeného ekonomem Johnem Maynardem Keynesem s cílem zmírňovat nerovnosti ve světě a umožnit rozvoj všem.

Hnutí vyvolávalo v elitách západního světa znepokojení – celé předcházející desetiletí totiž převládal názor, že vítězství liberalismu, ekonomického i politického, je konečné. Francis Fukuyama přece vyhlásil konec dějin, rozpadl se Sovětský svaz a vysvitlo slunce. Vládla myšlenka, že pokud už demokracie není přímo podmínkou volného trhu, rozhodně volný trh vývoj k demokracii podporuje. Fukuyama pro to měl tři důvody: právní stát, předpoklad funkčního trhu, svědčí i politické pluralitě; pružnost trhu si postupně vyžaduje i hbitě reagující demokratickou politiku; a – rychlý růst vytváří sebevědomou střední třídu, která si chce vládnout sama. To se nahoře nemohlo nelíbit. A nešlo o první posvěcené vyprávění dějin.

Léta před vcelku umírněným Fukuyamou zformuloval mnohem radikálněji program konečného vítězství nové vlny liberalismu chicagský ekonom Milton Friedman. Co později začalo být odpůrci nazýváno neoliberalismem, popsal nejúplněji v díle Kapitalismus a svoboda; psal o snižování daní, privatizaci, omezení dávek, škrtech ve veřejných výdajích. Friedmanův text vyšel prvně v šedesátých letech, kdy na Západě triumfoval keynesiánský sociální stát. A autor si byl vědom, že se jeho postuláty neprosadí, taktiku proto stanovil takto: „Rozvíjet alternativy existující politiky, udržovat je živoucí a dostupné, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným.“ Dočkal se dřív, než sám čekal.

Rok 2001 byl nejen rokem vrcholící síly alterglobalizačního hnutí. 11. září došlo v New Yorku k útoku na Světové obchodní centrum. Jak neblaze to druhé ovlivnilo to první, začalo být patrné až s odstupem. Protože kde je dnes ono obrovské hnutí?

Z protestů proti pražskému zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, září 2000

Foto: Stanislav Zbyněk, ČTK

Ve své knize Fences and Windows odpovídá kanadská novinářka Naomi Kleinová takto: Jedenáctým zářím to skončilo. Již od prvního projevu George Bushe mladšího, necelou tři čtvrtě hodinu po prvním nárazu letadla do jedné z věží, bylo zřejmé, že protestovat proti kapitalismu začalo být v USA neamerické, a ve zbytku západního světa vlastně proticivilizační. Vyhlášení boje teroru se potichu stalo i vyhlášením boje alterglobalizačnímu hnutí.

Všechna tři velká vyprávění Naomi Kleinové – o přerodu zboží ve značky v knize Bez loga (1999), o násilném prosazování neoliberalismu ve světě v Šokové doktríně (2007) a o ohrožení života na planetě klimatickou změnou v This Changes Everything. Capitalism vs. the Climate (2014) – jsou vyprávění neposvěcená. Co tím míním? Zatímco Fukuyama, Kissingerovo Umění diplomacie nebo Střet civilizací Samuela Huntingtona se staly kanonickými texty sloužícími mocenské hegemonii k její reprodukci, protože ukazovaly světový řád jako sice proměnlivý nebo ohrožený, ale spravedlivý a nutný, práce Kleinové mají stejně jako Manufacturing Consent Hermana a Chomského nebo A People’s History of the United States Howarda Zinna opačný cíl. Jsou to knihy subverzivní, obnažující moc, její dějiny a cíle jejích držitelů s tím, že My je někdo jiný. Tam, kde je oním posvěceným kolektivním My u Kissingera nebo Huntingtona Západ a pod vedením jeho elit i západní civilizace, je neposvěcené My u Zinna i Kleinové lidstvo jako celek, všichni, ovšem minus ti, kdo vládnou, bohatnou, znečišťují či drží privilegia.

A jsou to víc než vyprávění. Kleinová obžalovává a ke své při proti nespravedlnosti světa povolává svědčit tisíce lidí, aby zolovským skládáním fakt k faktům sestavila žalobu naprosto neprůstřelnou a učinila ji mocným voláním po nápravě. Skoro po všenápravě v Komenského smyslu.

V knize Bez loga Kleinová vysvětluje, jak se zboží stalo od osmdesátých let čímsi druhotným a do popředí vstoupily značky. Zatímco určité zboží potřebuje k tomu, aby bylo na trhu úspěšné, vlastní kvality – třeba bota musí být pohodlná, nesmí tlačit, rozmočit se, když dvakrát zaprší, musí být lehká a zároveň pevná, firma Nike, výrobce obuvi, nic z toho dodržet nemusí, pokud sama svou značkou vytvoří pocit pohodlnosti, lehkosti a pevnosti. Teprve když skončila potřeba skutečné kvality a stačilo pouze její zdání, image, bylo možné začít levně šít (nejen) boty mimo původní země.

Útěk před třídním bojem

Tento přechod, který započal s liberalizací trhů ve friedmanovském stylu počátkem osmdesátých let, způsobil velmi mnoho změn – a to globálně. Předně došlo ke zlevnění výroby, protože jejím přesunem mimo zónu vybojovaného pracovního práva, zákazu dětské práce, minimální mzdy, emisních norem a dalších nákladů výrobci ušetřili. Vzrostla přeprava, protože kupní síla setrvala v původních zemích a bylo třeba výrobky dopravit zpět k zákazníkům. Přesto výrobky samotné zlevnily, protože dostupností širší veřejnosti narostly výhody z množství. Narostly i spotřeba energií a objem odpadu, protože výrobky nově méně vydržely a za pomoci reklamou živeného prodeje značky namísto zboží byly žádány stále nové. Vše to způsobilo obrovský nárůst světového obchodu, vzestup Asie v čele s Čínou, která na novou situaci reagovala otevřením se potřebám západních trhů, a také ztrátu zaměstnání a mnohdy i životní úrovně velkého množství obyvatel západních zemí.

 

Jeden z esejů Matěje Stropnického najdete i ve sbírce nejlepších textů za tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva. Vznik knihy můžete podpořit zde: hithit.cz/20letSalonu.

 

Kleinová navštívila továrny v Asii, jejichž zaměstnanci včetně dětí spí čtyři hodiny denně v nedýchatelných ubikacích. Co zní dnes už banálně a nikdo tím nechce být otravován, popisuje s ostrou, nesmiřitelnou naléhavostí, jíž se vyrovnají jen pasáže Marxova Kapitálu o životě dělníků v anglických fabrikách. U Marxe ani u Kleinové není nebo nedominuje soucit, na rozdíl od loňských reportáží Saši Uhlové, ale hněv. A Kleinová ví, že se kapitalismus změnil mnohem méně, než se nám zdá – jeho projevy se jen přesunuly dál, pryč z našeho dohledu. I tak jsou ale korporace, jak si povšiml Immanuel Wallerstein v Úpadku americké moci, nuceny vést stále častěji třídní boj tam, kam před ním utekly; na světě je stále méně míst, kam mohou své továrny ještě přesunout.

Útěk před třídním bojem je však jen první z klíčových strategií nadnárodních firem. Tou druhou je boj o zdroje a nové trhy. Případovou studií je zde útlá brožura Kleinové No War. America’s Real Business in Iraq z roku 2005. Na americké invazi do Iráku, oficiálně odůvodněné existencí chemických zbraní, které však nikdy nebyly nalezeny, nezkoumá ani tolik průběh samotného blitzkriegu jako spíš to, co se dělo poté. Rozebírá jednotlivé příkazy americké vojenské správy země: Nařízení 37 – snížení korporátních daní ze 40 % za Saddáma Husajna na chicagských 15 %; Nařízení 39 – zahraniční investoři jsou od daní osvobozeni, veškerý zisk mohou vyvést, nic nemusejí reinvestovat; Nařízení 40 – totéž pro banky. „Jediné, co zůstalo ze Saddámovy legislativy, byl zákaz odborů a stávek,“ uzavírá Kleinová.

Píše se rok 2007, o riziku finanční krize, která posléze stála jen rozpočet USA přes bilión dolarů (ano, tisíc miliard), ještě nikdo nechce slyšet. A Kleinové vychází její asi vůbec nejskandálnější kniha: Šoková doktrína. Friedmanův ekonomický model, převzatý ve své době Thatcherovou i Reaganem a vyvážený po celém světě, v ní podrobuje zdrcující kritice. Nejenže podle autorky nemá pravdu Fukuyama, a po něm ani Fareed Zakaria v Postamerickém světě (nebo na stránkách Respektu), kteří stále opakují, že volný trh přináší demokracii. Je to právě naopak. „Zatímco část opatření Friedmanova ekonomického modelu může být zavedena i v demokraciích, jeho úplné prosazení vyžaduje autoritářskou vládu,“ píše Kleinová.

Neoliberalismus a autoritářství

Případ první: Chile, 1973. Poté, co tu byl v řádných volbách zvolený demokratický socialista Salvador Allende zavražděn za pomoci CIA místní juntou v čele s Augustem Pinochetem, shodou okolností také 11. září, stal se Milton Friedman Pinochetovým ekonomickým poradcem. Termín „privatizace zisků a socializace ztrát“, který na adresu chilské politiky těchto let Kleinová v knize používá, se dávno stal univerzální intelektuální výbavou. Zároveň Kleinová upozorňuje na to, že kritika ze strany lidskoprávních organizací nešla v chilském případě po příčinách, ale jen po obětech: léta obviňovaly Pinochetovu diktaturu z násilností a vražd, aniž postřehly bezprostřední souvislost mezi jeho politikou a zaváděním neoliberálních ekonomických reforem, kterým nevybíravě čistil cestu.

Takových Chile se v Šokové doktríně postupně objeví několik desítek. Počátek může být různý, ne vždy je na něm vražda zvoleného prezidenta s pomocí CIA – do Číny přijel Friedman v roce 1980 přímo na pozvání Teng Siao-pchinga. Vždy ale reforma zahrnuje totéž: privatizace, snížení daní korporátu a škrty ve veřejných službách; a probíhá naráz, šokem, než se obyvatelstvo vzpamatuje.

Když se vzpamatuje, je odpor potlačen – na náměstí Nebeského klidu nebyli masakrováni jen lidé držící transparenty proti porušování lidských práv, ale i protestující proti volnotržním reformám.

Bezprostřední reakce George Bushe na útoky z 11. září 2001

Foto: Profimedia.cz

Tak by šlo pokračovat liberalizací v Mandelově Jihoafrické republice. Nebo zeměmi střední a východní Evropy včetně Ruska, jehož oligarchové se rodí právě v chaosu devadesátých let během neoliberálního bezvládí Borise Jelcina, zakládajícího svou servilitou vůči korporacím nynější Putinovo autoritářství. Patří sem i krize tzv. asijských tygrů a potom Afghánistán a Irák. Všechno stále jeden a tentýž recept, během něhož občané států zjišťují znovu a znovu totéž, totiž že: „Pravá cena za volný trh je ztráta vlastní samostatnosti.“

Bezprostředně uvnitř víru finanční krize roku 2008 se přechodně zdá, že se neoliberalismus vyčerpal a že se rámec debaty mění. V amerických volbách vítězí Barack Obama, několik zkrachovalých továren převzaly i ve Spojených státech dělnické samosprávy, věc nevídaná, federální vláda znárodňuje banky. Jenomže to byl zároveň bod, odkud pro část vládnoucích vrstev, které se stále menším úspěchem předstíraly, že se snaží hájit ono neposvěcené My, už nebylo cesty zpět. Zatímco totiž Rooseveltův Nový úděl ve třicátých letech mířil svými dotačními programy přímo k nezaměstnaným, jak to popisuje Jakub Rákosník v Kapitalismu na kolenou, ozdravil Obamův nový Nový úděl za bambilión banky a ty měly v této logice následně začít lidem na nové rozjezdy půjčovat. Ten okamžik, kdy dal Obama před veřejnými programy pro lidi přednost záchraně bank v očekávání, že jediná ospravedlnitelná pomoc je help you learn to help yourself, jak zpívá Frank Sinatra, byl zlomový. Odtud už vede přímá cesta k Trumpovi a vůbec k trumpům po celém světě. Tohle byla pro levici na dlouhou dobu poslední příležitost ukázat, že kapitál staví až na druhé místo. Totiž za práci.

Ochočení environmentalistů

Než se ale Naomi Kleinová dostane k vzestupu Donalda Trumpa ve své zatím poslední publikaci, loňské No Is Not Enough, vrací se ještě jednou na počátek. Po obžalobě korporací v Bez loga a vlád, které jejich zájmy obstarávají, v Šokové doktríně ústí její kritika světa do knihy This Changes Everything: Capitalism vs. the Climate.

Dvě knihy otevřely diskusi o klimatické krizi na postupu na jejím počátku s největším dopadem: v roce 1962 Silent Spring Rachel Carsonové o mizení života v půdě pod náporem chemie a Meze růstu manželů Meadowsových o deset let později, kde byl vliv člověka na klima poprvé prokázán a zaznělo zde i varování, že ekonomický růst nemůže být nekonečný, jelikož naše Země je konečná.

Z debat nad těmito objevy a také z odporu vůči jaderné energetice jako domněle spásnému řešení problémů s fosilními palivy se postupně od sedmdesátých let formovalo na Západě environmentální hnutí.

Jeho činnost vyvrcholila v devadesátých letech trojím protichůdným způsobem: úspěchem, ochočením ekologických organizací, které začaly být obdivně i hanlivě nazývány Big Green, a zcela souběžným zformováním protivníků. Na jedné straně dosáhli environmentalisté na klimatických konferencích v Riu de Janeiro (1992) a Kjótu (1997) uznání světa, že klimatická změna existuje, že ji způsobuje činnost člověka a že je potřeba v zájmu zachování života na planetě omezovat znečištění. Na straně druhé se ale stali pod vlivem těchto úspěchů a také pod tlakem prostředí vlád a byznysu kravatovým hnutím lobbistů.

Naomi Kleinová a Jeremy Corbyn

Foto: Profimedia.cz

Konečně – je fascinující s Kleinovou sledovat, jak se paralelně v letech, v nichž se stal udržitelný rozvoj téměř oficiální doktrínou většiny světa, na jiných konferencích týchž států dokončilo ustavení světových obchodních organizací do podoby, v nichž známe Světovou banku, Mezinárodní měnový fond nebo Světovou obchodní organizaci dnes. Tedy do podoby institucí, které se zvrátily v opak svého původního keynesiánského smyslu přerozdělovat bohatství v celosvětovém měřítku, a tím napomáhat rovnoměrnějšímu rozvoji a odstraňovat chudobu, v nástroje sloužící vymáhání obou strategií globálních korporací najednou: tj. zároveň útěku před třídním bojem i útoku na zbývající zdroje a dosud neobsazené trhy. Tím, že se to stalo často pod plachetkou udržitelného rozvoje, diskreditoval následující vývoj ve velké míře u široké společnosti i boj proti změnám klimatu jako takový.

Právě z pochopení a odmítnutí všech těchto tří logik – korporátní, státní ve prospěch korporací a logiky ochočení environmentalismu oběma předchozími – se rodí a sílí alterglobalizační hnutí, ohrožující posvěcené dějiny. A právě těmito logikami je také po atentátu na newyorská Dvojčata zatlačeno přes krátké opětovné vzedmutí v podobě hnutí Occupy opět do undergroundu.

Obžaloba i naděje

Když se francouzský filosof Jean Baudrillard v knize Amerika pod dojmem reaganovského neoliberalismu sugestivně ptá: „Co vzejde z tohoto odvolání práv?“, ptá se už v roce 1986 vlastně zároveň i takto: Co následně vzejde z potlačení odporu vůči jejich odvolání? Co vzejde ze zapuzení hnutí, které nestálo proti globalizaci, ačkoliv ji kritizovalo? Nekritizovalo ji totiž ve jménu populistických nacionalismů, jichž se dnes tolik bojí liberálové, ale naopak v moderněji pojatém internacionalismu pod názvem alterglobalismus.

Právě k tomu se Kleinová dostává v loni vydané knize No Is Not Enough o hněvu lidí proti establishmentu a zrodu Donalda Trumpa. Tento hněv se odmítl smířit s blahosklonným soucitem. Nedokázal se však projevit proměnou pravidel liberální ekonomiky, a proto změnil částečně svou povahu: odvrátil se od univerzálního projektu nápravy společnosti k sobeckým, partikulárním zájmům – a zároveň proti liberálním hodnotám jako celku, a to v celém západním světě.

Jinými slovy: tito Rozhořčení se nakonec rozhořčili, ale jinak, než si přáli ti, kdo je k tomu vybízeli. Vzplanuli vášní pro sebe a proti druhým, přesně tak, jak k tomu byli čtyřicet let, pokud ne Miltonem Friedmanem, nuže bezpochyby Ayn Randovou, vychováváni.

Matěj Stropnický (1983) – novinář a politik, v letech 2016 až 2017 předseda Strany zelených.

Foto: Petr Horník, Právo

Výklad světa a jeho obžaloba jsou ovšem ve filosofii dějin podle Kleinové doprovázeny nadějí. Nadějí, že její důkazy budou zohledněny, protože jsou pravdivé a protože spravedlnost ne snad existuje, to je až příliš odvážné tvrdit, je však možná. Proto je třeba nejen různá hnutí, ale jejich spojováním univerzalistické Hnutí budovat stále znovu. Domnívám se, že by Naomi Kleinová za své dílo, inspiraci pro mnohé, měla být navržena na Nobelovu cenu míru a věřím, že se toho některý z řádných profesorů našich univerzit nebo některý zákonodárce – jak pravidla Nobelova výboru stanoví – ujme. Tento text může návrhu posloužit jako důvodová zpráva. Proto byl ostatně napsán.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků