Hlavní obsah
Milan Kundera: Slavnost bezvýznamnosti Foto: Ondřej Deml, ČTK

Kunderovo odcházení. Petr Fischer nad románem Slavnost bezvýznamnosti

Poslední román Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti vychází po sedmi letech česky (a slovensky). Kontext, ve kterém se to děje, má svou nespornou pikantní a žertovnou příchuť.

Milan Kundera: Slavnost bezvýznamnosti Foto: Ondřej Deml, ČTK
Kunderovo odcházení. Petr Fischer nad románem Slavnost bezvýznamnosti

Poté, co se veřejným prostorem převalila bouřlivá debata nad knihou Jana Nováka, v níž se coby v „životopisu s názorem“ velmi zaujatě líčí Kunderův český život jako historie permanentního morálního poklesku, který se údajně přímo prolíná i jeho více či méně (ne)hodnotnými knihami, se konečně můžeme vrátit k dílu samému. A každý za sebe posoudit, zda Kunderovo psaní stojí i bez poměřování osobního života za to. Nechat mluvit román.

„Naše žerty ztratily svou moc“

Slavnost bezvýznamnosti je Kunderovo loučení s krajinou románu, do níž v šedesátých letech minulého století vstupoval s žertovným nadhledem, který je pro něj jedinou cestou, jak pojmout existenciální vážnost a najít v ní bez moralizování nějaký smysl.

Je to v jistém ohledu Kunderův poslední literární žert, který se velmi povedl, o čemž svědčí mimo jiné i to, jak se zaujatí interpreti jeho života nechali chytit do pasti slov a mystifikací a čtou Slavnost bezvýznamnosti dokonce jako přiznaný návrat k obdivu komunistického vůdce Stalina.

I o Stalinovi se v románu – jak jinak – žertuje; anekdota o čtyřiadvaceti koroptvích, které Stalin na dvakrát zastřelí, přičemž po zabití prvního tuctu na pár hodin odjede doplnit náboje a ptáci na něj mezitím poslušně počkají, vychází z autentického vyprávění v Chruščovových pamětech.

Kundera tu ve svém subverzivním stylu vytváří dějinnou anekdotu, na níž se v různých rotacích odehrává posun smyslu literatury, ideologií, moci i slov samotných.

Autor se coby demiurg románu vrací ke staré hře (ještě jednou, zřejmě naposledy si pořádně zahrát), kterou měl tak rád. Zároveň si ale na každé stránce přiznává, že žijeme v době, kdy končí veškerá legrace.

„Radost z mystifikace nás měla ochránit. To ostatně bývala strategie nás všech,“ svěřuje se v jisté chvíli jeden ze čtyř hlavních hrdinů Ramon. „Dávno jsme pochopili, že už není možné svrhnout tento svět, ani ho přestavět, ani zastavit jeho nešťastný běh kupředu. Bývala jen jediná možnost odporu: Nebrat ho vážně. Ale uvědomuji si, že naše žerty ztratily svou moc.“

Milan Kundera

Foto: Gallimard, ČTK

Kunderův poslední romanopisecký žert moc nicméně neztrácí, což je dáno i tím, že se autor neuzavírá v melancholickém pláči za odcházející minulé, v němž mu bylo tak dobře. Kundera, jak naznačuje románová úvaha o erotickém smyslu odhaleného pupíku mladých žen, je dál schopen identifikovat podstatné proměny světa, ale již nemá sílu k jejich ironickému románovému převracení, které by autora i čtenáře přivedlo blíž k jejich smyslu.

Ne že by to Kundera ve Slavnosti bezvýznamnosti nedělal, dělá to dokonce velmi podobně jako kdykoli předtím, sám však cítí, že pro radost a smysl z takového převracení a hraní musí být stejně naladěné i publikum. To ale jako by mizelo v netrpělivém proudění mediálních řek.

A tak román končí až surreálným odjezdem starých figur ze scény světa, v němž se sice lze ještě smát, který však již není naladěn k žertovnému nadhledu, jenž je podmínkou komičnosti.

Odkazuje se tu na Hegelovu myšlenku „nekonečného dobrého naladění“, bez něhož se nemůžeme v komičnu vznést nad svět a pozorovat jej s odstupem, což je poslední moderní možnost, jak vidět věci v celku. Hegel má však i druhou podmínku komična, a to je jisté nadějeplné směřování, které v tomto zdánlivě nekonečném smíchu nad lidmi a jejich usilováním ukazuje potenciální cestu ven.

Autor Slavnosti bezvýznamnosti soudí, že nekonečně dobrá nálada zmizela snad i proto, že se rozplynula naděje, že se v neustálých proměnách někde zjeví něco pevnějšího. Jistě, lze z toho cítit smutek z míjení se s tím, co je, ale právě gesto romanopisce, který se na konci doby žertů a začátku věku vážnosti (jež je ve skutečnosti důsledkem toho, že humor a smích jsou úplně všude, a tudíž se bez ohraničení, bez kontur ztrácejí) odvažuje ke staré dobré „plesantérii romanciera“, je svědectvím o tom, že nejde o smutnění či rezignaci.

V tichosti svést tu nejkrásnější ženu

Jako vždycky předtím i ve Slavnosti bezvýznamnosti Kundera propojuje osobní a neosobní dějiny. V těch osobních čtenář sleduje proplétající se příběhy postav jedné chystané slavnosti, banketu, na němž se slaví narození i smrt. Tak jako dnes, aniž to vědí, lidé slaví smrt starého řádu světa a očekávaný příchod nějakého nového. Jenže i ze čtení Kundery je zřejmé, že zde není žádné paradigma, které by náš svět třímalo pevně v rukou, a že i ti největší mystifikátoři, co ve svém zvráceném humoru ovládají světaběh, jako například Stalin, časem přicházejí o vážnost a význam. A týká se to i samotného autora románu.

Bezvýznamnost, jak přesněji naznačuje francouzský název knihy La fête de l’insignifiance, není jen ztrátou význačnosti, tedy zapadnutím do minulosti, pod peřinu zapomnění, je to i ztráta mnohem obecnější schopnosti značit. Lidé mluví, hádají se, slova protékají, vrství se na sebe v ohromných pyramidách a propletencích připomínajících Kinterova Démona růstu, ale už nic neoznačují, k ničemu nepoukazují.

Krištof Kintera: Démon růstu II (2013–2014)

Foto: Profimedia.cz

Kundera je přes veškeré existenciální novátorství dědicem tradice pikareskního románu, ve kterém mají slova podrývavou funkci. Ale ne proto, aby všechno rozložila, nýbrž proto, aby ve hře odhalila, že musíme jít za slova, do prostorů, kam poukazují a kde se rodí veškerá imaginace. Ve světě doslovnosti a tupé fakticity se imaginace a ukazování slov mimo sebe ztrácejí. Zůstává jen nezávazná hra jazyka, která je, jakkoli se to na první pohled nezdá, Kunderovu psaní cizí. Proto si autor tolik nechává záležet na tom, jak se s jeho knihami nakládá, jak se jeho slova čtou a překládají.

A opět to vše autor ve svém hutném, ale krátkém valčíku na rozloučenou předvádí na podivné hře s ikonickou postavou 20. století, na Stalinovi. Jde o žert překvapivě filosofický, to když se Stalin uvolí vyložit rozdíl mezi Kantovým a Schopenhauerovým myšlením.

Kant ve Stalinově výkladu vystupuje jako brzda pokroku, protože v jeho pojetí má svět stále pevnou kotvu ve „věci o sobě“. Ta je sice našimi smysly, rozvažováním a rozumovým myšlením navždy nedosažitelná, ale pořád je to úběžník, k němuž nějak směřujeme, protože jen tak nezmizí. Podobně jako regulativní idea Boha, k němuž sice cele nikdy nedojdeme, ale také se ho neumíme úplně zbavit.

Schopenhauer se podobnými úběžníky reality neobtěžuje, a to se Stalinovi v kunderovské anekdotě velmi zamlouvá. Německý filosof totiž došel k přesvědčení, že svět je jen otázkou osobní představy a vůle, s jakou je prosazována. S realitou se obtěžovat už nemusíme, raduje se Stalin, protože ta je, bude-li naše vůle dostatečně silná, totožná s naší představou.

Milan Kundera v roce 1967

Foto: Jovan Dezort, ČTK

Tato historka má být vtipná už tím, že tu diktátor filosofuje, ale kdo by se jí nahlas smál, když v ní Stalin víceméně popisuje pohyb mediálního světa pozdní doby začátku 21. století, nekonečný boj moře představ, soupeřících o status reality, což je tenký led, na nějž autor jen lehce šlápne a běží dál.

Imagologie z románu Nesmrtelnost, na niž se zde naráží, není jediným starým Kunderovým motivem, který se ve Slavnosti bezvýznamnosti znovu rozvíjí. Motivicky i metodicky by dokonce jeho poslední román mohl sloužit jako kompendium a také jako příručka pro přiblížení autorovy práce třeba studentům na gymnáziu.

Slavnost bezvýznamnosti se nicméně románově staví proti schopenhauerovskému boji vůle o vládnoucí představu a nabízí pravý opak – ztišení a odchod z centra pozornosti, které mohou přinést větší efekt než mediální překřikování. Tak jako postava Quaqueliqua (tedy zjevně kdokoli se odváží) v románu v tichosti svede tu nejkrásnější ženu, zatímco se ostatní muži předvádějí ve společnosti jako narcistní kohouti.

Nejvíc se křičí potichu – a Kundera jako by k tomu chtěl ve svém posledním románu dospět. I významnost a bezvýznamnost podléhají věčnému ironickému otáčení.

Hledání v bezvýznamnosti

Kunderův poslední román je jeho prvním francouzským románem přeloženým do češtiny. V brněnském nakladatelství Akropolis postupně vyjdou i Pomalost, Identita a Nevědění. Romancier Kundera tak bude ve svém rodném jazyce komplet.

Česká Slavnost bezvýznamnosti je proto i slavností překladu, který v doslovu překladatelky Anny Kareninové rámují autorova slova: „Říká se: překlad je jako žena; buď věrný, nebo krásný. Neznám hloupější větu. Neboť překlad je krásný, jen když je věrný.“

Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.

Foto: archív Petra Fischera

Kareninová se snaží o věrnost téměř vědeckou, statistickou (zkoumá výskyty autorových slov), pedantistickou. Pokouší se o důslednou rekonstrukci Kunderova jazyka, o jeho pečlivé restaurování. Jako by Kundera i ve francouzštině psal česky a stačilo jen prokreslit a vytáhnout naznačené kontury.

Výsledek je výtečný, kniha se čte skvěle, i když… I když autor je zde, dalo by se přátelsky a s ironickým nadhledem říct, ještě kunderovštější než Kundera sám – ale na kráse to textu neubírá.

Slavnost bezvýznamnosti je spisovatelovo romanopisecké odcházení. Podobně jako Václav Havel stačil i Kundera jeho inscenaci dobře zrežírovat, a to i teď, v češtině. A při všem tom mediálním hluku kolem svého jména nechal otevřenou možnost číst a hledat kdesi mimo dění, v klidu bezvýznamnosti románu, autora i čtenáře. Přesto, anebo právě proto, román žije – i s pomalým odcházením velkého romanciera.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků