Hlavní obsah
Antony Gormley Foto: Petr Horník, Právo

Kulturní zážitky roku 2019 vybírají: Přibáň, Veselý, Švec, Šanda, Wagnerová, Karous a David

Tento týden vás seznamujeme s nejsilnějšími kulturními zážitky roku, jak je vybraly osobnosti spolupracující se Salonem. Dnešní, pátá a poslední část se věnuje výstavám. Své zážitky zde představují Jiří Přibáň, Karel Veselý, Štefan Švec, Michal Šanda, Alena Wagnerová, Pavel Karous a Jiří David.

Antony Gormley Foto: Petr Horník, Právo
Kulturní zážitky roku 2019 vybírají: Přibáň, Veselý, Švec, Šanda, Wagnerová, Karous a David

Jiří Přibáň
právní filosof

Antony Gormley měl v londýnské Královské akademii výstavu, v níž se prolínaly retrospektivní artefakty se současnými instalacemi a sochami vytvořenými přímo pro tuto příležitost. Málokdy se divákovi stane, aby mohl vstoupit do díla a pociťoval vlastní mysl i duši tím víc, čím víc si uvědomuje svou tělesnou schránku, její křehkost a časovou ohraničenost. Gormley studuje lidské stopy v tomto světě, aby vytvářel umění věčnosti. Nejpatrnější to bylo v posledním sálu, zalitém vodou, kde se na hladině zrcadlil neoklasicistní interiér, zatímco dno prozařovaly odstíny okrové země a vzduch byl nasycen prapůvodními živly. Sevřela mě tu svatokrádežná touha vzít zapálenou svíčku a jako v Tarkovského Nostalgii se vydat ke dveřím na druhém konci místnosti, otevřít je a vstoupit do jiných prostorů, jejichž možnost se v umělcově díle otevírá.

--------------------

Karel Veselý
spisovatel, hudební publicista

Výstava Zvuky / Kódy / Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění, která letos od června do října obsadila pražský dům U Kamenného zvonu, mě překvapila svou precizností i obsáhlostí. Kurátorka Jitka Hlaváčková připravila skvělého průvodce po dějinách experimentální hudby u nás i ve světě. Partitury, instrumenty, akustické objekty, instalace, projekce, hlavně ale pokusy a omyly – výstava sloužila jako úvod do fascinujícího vesmíru přemýšlení o hudbě, které se chce vyvázat z omezujících pravidel a otevřít dveře do úplně nové dimenze. Experimentální hudba umí být někdy suchopárná, zatížená koncepty a kontexty, tady však připomínala spíše báječnou hru s nevídanými možnostmi, jak přistupovat ke zvuku jako uměleckému objektu.

--------------------

Štefan Švec
publicista, kritik

Nejvíc mě letos okouzlil nápad dobýt město pomocí pěti obřích hudebních těles. Skutečně se to stalo. Na výstavě Zvuky / Kódy / Obrazy, která cinkala, škrábala, skřípala a zněla v domě U Kamenného zvonu, kurátoři shromáždili desítky pokusů spojit výtvarné a akční umění s hudbou a zvukem vůbec. Výstava podrobně popsala i dvanáctihodinovou akční skladbu Invaze na hlavní město Bonn, kterou zrealizoval 4. září 1971 slovenský skladatel Ladislav Kupkovič. Pět velkých orchestrů, z nich dva vojenské, obklíčilo tehdejší západoněmecké hlavní město z pěti stran, proniklo do něj a dle bojového plánu postupovalo ulicemi a svádělo hudební bitvy na náměstích. Podobně okouzlující musela být i interpretace Händelovy Vodní hudby, kterou roku 1970 zrealizovali Milan Adamčiak s Robertem Cyprichem. Odehrála se na kryté plovárně a orchestr i s nástroji hrál částečně pod hladinou.

--------------------

Michal Šanda
spisovatel

Michael Rittstein

Foto: Jan Šída, Právo

Na podzim jsem byl pozván do Madridu na knižní veletrh Liber. Ve trojici madridských muzeí Prado, Reina Sofía a Thyssen-Bornemisza, vzdálených od sebe pár desítek metrů, jsou dějiny světového umění jako na dlani. Uvědomil jsem si tam, co jsem doposud jen matně tušil, a sice že to podstatné bylo řečeno už ve středověku. Ve středověkých obrazech je všechno na příští staletí dopředu předjaté. Následně už šlo jenom o rozmělňování, až na prach. Zrnka prachu nestvůrně zvětšená do nadreálných rozměrů nebo zmnožená jako warholovské Campbellovy tomatové polévky. Nicméně neopovrhuji současnými matlaly docela, výstava Michaela Rittsteina Ve vlnách v Jízdárně Pražského hradu je opulentní a rozhodně stojí za zhlédnutí. Čas je do 5. ledna.

--------------------

Alena Wagnerová
spisovatelka

Nejsilnějším zážitkem pro mne v tomto roce byly dvě výstavy: jedna se konala v Praze a druhá v Lipsku. Na první pohled spolu neměly nic společného, ale v podstatě v nich šlo o totéž – o člověku upíranou svobodu a svéprávnost, o právo mluvit vlastním hlasem. Vlastním hlasem byl také název první z výstav – v Náprstkově muzeu. Ještě do 5. ledna se tam rekapituluje téměř dvě stě let úsilí českých žen o rovné postavení ve společnosti. A nejsilnější moment expozice? U každé z průkopnic můžete slyšet citát, v němž líčí svůj boj o větší prostor k životu. Jako by s námi stály na stráži, abychom se snad nevrátili tam, odkud dnes zaznívají všechny ty piťhoviny. O právo na vlastní hlas šlo také na lipské výstavě Point of No Return: od umění jinotaje, osvobození se od ideologických dogmat pádem berlínské zdi – ke casinokapitalismu.

--------------------

Pavel Karous
sochař

Nicole Eisenmanová: Procession (2019), z Whitney Biennial

Foto: Pavel Karous

Zážitkem pro mě byla newyorská výstava Whitney Biennial, což je v USA jedna z nejsledovanějších kulturních událostí. Bienále mapuje už od roku 1932 vývoj nejnovějšího amerického výtvarného umění a významně spoluurčuje, co je v západním světě aktuální. Letošní ročník byl velkolepý – i rozporuplný. Díla zde byla bez výjimky politicky angažovaná, ale zároveň si akce vysloužila přezdívku bienále slzného plynu. Viceprezident správní rady Whitney Museum totiž zároveň vlastní firmu, jež vyrábí slzný plyn a policejní a vojenskou výzbroj. Plyn od této firmy se často používá proti imigrantům a demonstrantům. Rozpor mezi produkcí emancipační kultury a výrobou nástrojů šikany je myslím pro Ameriku typický. Poté, co se to umělci dozvěděli, odmítli, aby byla jejich díla vystavena; muzeum jim pak raději vyhovělo a problematického člena správní rady odvolalo. Doufám, že i my začneme takto úspěšně řešit napojení galerií na neetické podnikání – viz kauzy Runták či Pudil.

--------------------

Jiří David
vizuální umělec

Výstava Pierra Bonnarda The Color of Memory – k vidění je do 12. ledna ve vídeňském Kunstforu. Výběr je to možná staromilský, konzervativní. Ostatně už Bonnardovo (1867–1947) dobové kritické zařazení coby neškodného kronikáře buržoazního života by tomu nasvědčovalo. Ale skutečné umění se času netýká, a to ani teď, když důležitá světová muzea na základě pomíjivých trendů, často didakticky a mechanicky, předělávají své sbírky. Naštěstí ne vždy a všude hurá ideologická kritéria zdolávají naši paměť, historii; ne vždy je přemohou zcela. Cenné je to zvláště tam, kde se politická korektnost plíživě transformuje do praktik skryté cenzury. Jsem rád, že se Bonnardovy obrazy do dnešních schematických kategorií nevejdou, že je jeho (nejen) koloristická genialita popírá.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků