Hlavní obsah
Kamila Hladká Foto: Anna Édes

Když vzpomínají hornické vdovy. Rozhovor s literární dokumentaristkou Kamilou Hladkou

„Pokud odchází kus naší minulosti, v tomto případě velmi hrdé minulosti, je na tom vždy něco smutného,“ říká Kamila Hladká (1981), autorka knihy Hornické vdovy (Dcera sestry 2019), která je letos nominovaná na Magnesii Literu za publicistiku a v níž najdeme osm životních příběhů žen z Ostravska, které na šachtě přišly o manžela.

Kamila Hladká Foto: Anna Édes
Když vzpomínají hornické vdovy. Rozhovor s literární dokumentaristkou Kamilou Hladkou

Vaše knížka je mimo osobních příběhů zajímavá i tím, že zprostředkovává dějiny hornictví na Ostravsku, hlavně druhé poloviny 20. století. V čem je v tomto přínosná vámi zvolená ženská perspektiva?

Asi to souvisí s mým uvažováním o světě obecně. Pokud se podíváme na jakoukoli zaužívanou problematiku jinýma očima, z odlišné perspektivy, můžeme objevit nepoznané, nečekané. Hornictví je mužská profese a obecně je spojováno s muži. Na dolech ale vždy pracovaly i ženy, byť na povrchu. Jako kuchařky, úřednice, uklízečky, ve výdejnách oděvů nebo ochranných pomůcek. A především měl každý horník nějakou manželku, matku, dceru či milenku. A já jsem měla pocit, že by mohlo být přínosné a silné vnést do tohoto velmi drsného prostředí ženskou perspektivu. Nechat poprvé promluvit i ženy.

Co vám tento ženský pohled odhalil?

Nesetkala jsem se pouze s hornickými vdovami, manželkami horníků a ženami, jež na dole pracují, ale i s horníky, báňskými záchranáři, pracovníky muzeí a vyučujícími na Vysoké škole báňské – čili můžu myslím porovnat, v čem jsou ty pohledy odlišné.

Hornické vdovy jsou drsnější, řekněme zocelenější než ženy, s nimiž se normálně setkávám, přesto je jejich vnímání jiné než u mužů. Svět hornictví líčí mnohem víc v kulisách běžného života, vztahů, kdežto pro muže, s nimiž jsem mluvila, byl důležitější vývoj technologií, kvantita a budoucnost těžby, vše ostatní brali jako samozřejmost. Ženský pohled do této problematiky vnáší více života, citu a taky je schopen neznalému člověku přiblížit problematiku hornictví a těžby poměrně prostě a přímočaře.

V příbězích z vaší knihy je spousta velmi silných momentů. Mohla byste vybrat jeden, který na vás zvlášť zapůsobil?

Na to se mi docela těžko odpovídá, respektive těžko se vybírá. Většina lidí asi očekává, že to bude líčení tragické události, kdy manželky přišly o své muže, a to, co bezprostředně následovalo. K tomuto bodu jsem ženy vždy nechala dojít samotné, i tak zpravidla plakaly a byly to silné výpovědi. Nejvíc mě ale nakonec dojalo detailní líčení všednodennosti, která v sobě zároveň nesla něco z naší pozemské konečnosti.

Svatební fotografie Marty a Jožka

Foto: archív Kamily Hladké

Nejbližší vztah jsem navázala s Martou. Několikrát jsme se setkaly, než jsem začala vůbec rozhovory natáčet. A jednou večer v předvánočním čase mi u sebe v obýváku vyprávěla o tom, jak když už jí bylo skoro čtyřicet a měla s manželem tři syny, zjistila, že je znovu těhotná. Bála se, co na to její Jožko řekne. Pověděla mu to až za několik dnů, možná i týdnů na prvomájových oslavách v Karviné. A on prohlásil jenom: „Fakt? Nekecej.“ A koupil jí kytku. Když mi to vyprávěla, už jsem věděla, že se jim později narodila dcera, že jí nebyly ani dva roky, když Jožko zahynul při výbuchu metanu na dole Barbora, že v ten den s ním dcerka ještě sekala trávu a že si jej nebude nikdy pamatovat.

Ten kontrast prostého, zdánlivě malého štěstí a tragédie jsem vnímala nesmírně silně. A o to intenzivněji jsem si tehdy uvědomila, že ten náš čas máme teď a že si svou chvíli musíme podržet a chránit…

Jedním z výrazných témat pro mě byla v těch výpovědích samota.

Ženy, které jsem zpovídala, ovdověly zpravidla mladé, často na začátku vztahu. A když odezněl veškerý ruch okolo tragédie, přišla tíže samoty. Každý z nás je jinak predisponován, má jinou emocionální výbavu – a na tom zásadně závisí naše schopnost jít dál. Pomáhají rodina, děti, kamarádi. Mé respondentky si většinou našly nové partnery a narodily se jim i další děti. Já vždycky říkám, že ta knížka není jen smutná, že je taky o síle a naději.

U starších hornických vdov byla častým motivem také nostalgie. Vnímala jste ji jako přirozenou součást stáří, nebo má podle vás spojitost s tím, že hornictví, s nímž je Ostravsko silně svázané, už má svůj historický vrchol za sebou? Jak vidíte onu pospolitost, po které se vaše respondentky nostalgicky ohlížejí?

Nostalgie je u starších lidí obvyklá, u žen možná ještě víc, u mužů ji obvykle nahrazuje hořkost. A hornické vdovy s nostalgií vzpomínaly mnohem víc než na plné síťovky z dob, kdy se regionu ekonomicky dařilo, právě na tu pospolitost, která byla s hornictvím silně svázána. Do ostravsko-karvinského revíru přicházela významná část horníků odjinud, existovaly dělnické a hornické kolonie, hornické bytovky a v padesátých letech vzniklo i nejmladší město u nás – Havířov. Tohle všechno nově založeným hornickým rodinám nahrazovalo jejich původní rodinu, která zůstala třeba na druhém konci republiky. Dnes už to tak nefunguje.

Navíc demokracie vyžaduje obrovskou míru odpovědnosti, po roce 1989 vzrostla nezaměstnanost, kriminalita, bezdomovectví, což ty ženy dnešní době také často vytýkají.

Jak vnímají ten určitý statusový úpadek hornictví? Minulý režim horníky a jejich těžkou dřinu s velkým rizikem úrazu a jiných zdravotních následků v té symbolické i finanční rovině velmi oceňoval, minimálně to první však s rokem 1989 skončilo, navíc se doly začaly ve velkém zavírat.

Zobecnit to asi úplně nejde. Ty starší prožily zlaté časy hornictví i jeho úpadek. Dnes jsou v úplně jiné ekonomické situaci než tehdy, často mají problém vyjít s důchodem. Doly a hornictví jsou pevnou součástí jejich minulosti. Zavírání dolů, bourání budov je jim líto právě z tohoto důvodu. I když na šachtě přišly o manžela, žádná z mých respondentek na doly nenadávala, někdy si horníka vzaly znovu. V tom regionu se tak prostě žilo.

Marta po třiceti letech od smrti manžela u dnes už zavřeného dolu Barbora

Foto: archív Kamily Hladké

Ty mladší pak úpadek vnímají jako realitu, s níž se nedá nic dělat, jsou si vědomy despektu, který lidé z nehornických regionů k hornictví chovají. Naopak pozitivně hodnotí revitalizaci krajiny, a že už pod zemí nebudou umírat lidé.

Jak si po rozhovorech s hornickými vdovami představujete život v Havířově dejme tomu sedmdesátých let, tedy na vrcholu hornictví? Bylo to nově, velkoryse postavené město, převažovali mladí lidé…

Na jaře 2018 jsem na jednu vdovu v Havířově čekala snad čtyři hodiny. Byly jsme domluvené na konkrétní čas, ale neotvírala, nebrala telefon. Měla jít před tím k lékaři, tak jsem si říkala, že se možná zdržela. Prošla jsem tehdy kdejakou ulici a po hodině se vždy vracela k jejímu domu. Vdova neotevřela a až po čase mi sdělila, že to nezvládla. Nikdy jsme se nesetkaly. Toho času jsem ale nelitovala, prošla jsem si místa, kam bych se jinak nedostala. Pro mě je Havířov jakýsi živý organismus minulosti, kterým jsem do jisté míry fascinovaná. Myslím ale, že si to místní obyvatelé vůbec neuvědomují. O tu minulost pečují, tím ji udržují, nesnaží se ji nějak přetvářet, výrazně modernizovat. Třeba vždycky když jedu kolem hlavního vlakového nádraží postaveného v bruselském stylu, zastavím a jdu na procházku v čase. Proto si minulý Havířov nepředstavuji výrazně jinak než ten dnešní.

S hornictvím bývá spojována i řada patologických jevů: alkoholismus, domácí násilí, násilí obecně…

Podle mého je to jen jedno z mnoha klišé, která se k hornictví pojí. Já jsem je nechtěla sázet vedle sebe, chtěla jsem přinést autentické výpovědi. Některé ženy uvádějí, že jejich manžel pil, jiné, že byl abstinent. Po šichtě šli horníci rovnou na pivo hasit žízeň, pod zemí předtím tvrdě pracovali i ve čtyřiceti stupních, ale to neznamená, že u výčepu všichni zůstali až do příští směny.

Co tedy podle vás Ostravsko ztratilo s úpadkem hornictví?

Pokud odchází kus naší minulosti, v tomto případě velmi hrdé minulosti, je na tom vždy něco smutného. Na druhou stranu část původních důlních budov se přetváří na památky a muzea, obnovuje se krajina a myslím, že ten region už stihl ukázat, že umí hledat cesty i v jiných odvětvích.

Hornictví jako téma se v kultuře po roce 1989 příliš neprosazuje. Na první dobrou si vybavím román Pestré vrstvy, dvoudílný film Dukla 61. Jak je vnímáte? A v čem je literární dokument, cesta, kterou jste se vydala vy, v tomto směru přínosný a kde jsou jeho limity?

Určitě je více současných autorů, pocházejících z regionu, kteří jsou jeho hornickou minulostí ovlivněni. Třeba takový Ivan Motýl nebo Petr Hruška.

Umění – ať už umělecká próza, nebo film – umožňuje realitu ohýbat, přetvářet bez jakéhokoliv omezení. Čím konkrétněji z ní čerpá, tím větší a častější svár to pak ale vyvolává. Čtenáři, diváci mají tendenci tuhle fikci napadat. Je nutné však mít na zřeteli především ambici autora, to umožňuje kritickou velkorysost. Stejné je to i s Ondříčkovou Duklou 61.

Kamila Hladká: Hornické vdovy

Foto: archív nakladatelství Dcera sestry

U dokumentu je to jiné, ten se snaží realitu pojmenovávat co nejvěrohodněji – ovšem očima autora, a ty jsou vždy jiné. Pokud by Hornické vdovy dělal třeba starší muž, zkušený novinář, který na rozdíl ode mě pochází z Moravskoslezského kraje, kniha by byla úplně jiná, byť by se třeba jmenovala stejně. U dokumentu musí být autor zodpovědnější, ohleduplnější a umět upozadit sama sebe – v umělecké próze má možnost víc „letět“. Oba tyto druhy epického textu se skvěle doplňují, byť jsou důležité každý jinak.

Prý jste po vydání knihy i sama sfárala. Jaké to pro vás bylo? Když jsem já sfáral někdy na konci devadesátých let v rámci Svátku práce, kdy mohli horníci vzít na chvíli dolů své rodinné příslušníky, utkvěly mi hlavně cesty důlním výtahem a pak ta černota, kterou člověk nemohl dostat z očí, uší…

Pokoušela jsem se dolů dostat téměř dva roky, dnes je to pro normálního člověka skoro nemožné. Nakonec jsem sfárala na dole Lazy jen několik dnů před tím, než odtamtud vyjel poslední vozík; důl se zavíral, práce již byly u konce. Nezažila jsem tedy reálný pracovní proces na šachtě, přesto to pro mě byl obrovský zážitek.

Za dobu, co jsem na knize pracovala, jsem získala slušný přehled, jak to na dole chodí a vypadá. Zdálo se mi až neuvěřitelné, že tisíc metrů pod zemí i víc existuje funkční, technologicky velmi vyspělá síť, že tam najdeme kupříkladu plně vybavenou opravnu vozíků. A teď jsem to, co jsem znala z literatury, z dokumentů a vyprávění, viděla na vlastní oči. Třeba že je ta opravna k nerozeznání od servisu někde na zemském povrchu, jenom nemá okna. Chodili jsme dole několik hodin, povídala jsem si s horníky a nechala to místo na sebe působit, měla jsem z něj velmi svíravý pocit.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků