Hlavní obsah
Theresa Mayová a Jean-Claude Juncker, únor 2019 Foto: Profimedia.cz

Jiří Přibáň: Zpráva o Evropě

„Vae, puto deus fio“, česky „Běda, zdá se mi, že se stávám bohem“, jsou slova, která údajně pronesl na smrtelném loži římský císař Vespasianus. Muž, kterého do nejvyššího úřadu nevynesl patricijský původ, nýbrž vojenské úspěchy v říši zmítané občanskými nepokoji, válkami a společenským rozvratem.

Theresa Mayová a Jean-Claude Juncker, únor 2019 Foto: Profimedia.cz
Jiří Přibáň: Zpráva o Evropě

Po převzetí moci provedl řadu finančních, administrativních a hospodářských reforem, takže bychom ho dnešním slovníkem označili za technokrata se smyslem pro řád a disciplínu. A zjevně měl i smysl pro ironický odstup od vlastního úřadu, když si uvědomoval osudovou směšnost politického rituálu, kterým se po smrti císařům dostávalo božského statusu.

Ta směšnost je příznačná jak pro historické postavy, tak pro ideje, za něž bojovaly, či pro projekty budované jejich jménem. Paradox smrti jako příslib božství lze rozetnout buď smrtelně vážnou věčností, nebo věčně ironickou smrtelností. Svědčí o tom nejen Vespasianova citovaná věta nebo stavba římského amfiteátru, přes jehož romanticky monumentální ruiny se dnes valí davy turistů, ale například i sama myšlenka politicky univerzální říše, která do sebe zahrnuje víc a víc partikulárních skupin obyvatelstva.

Ztráta smyslu

Na rozdíl od Řeků, kteří vlastní civilizaci ostře oddělovali od barbarského okolí, byli Římané mnohem otevřenější a římské občanství bylo snadno dostupné i osobám neřímského původu. Smíšený původ pak nebyl vadou urozenosti nebo překážkou pro výkon i těch nejvyšších politických úřadů. Na myšlence univerzalismu chtěl také o několik století později obnovit císařskou vládu Karel Veliký, když si podmaňoval nejrozmanitější kmeny a národy rozeseté po tehdejší Evropě. V tomto smyslu je i moderní společnost zatížená civilizačními představami antiky se všemi jejich ctnostmi a neřestmi.

Toužíme po univerzální humanitě a současně ji vnímáme jako neustále ohroženou vnějším barbarstvím, přestože tušíme, že jeho nejhorší formy se rodí právě uvnitř naší civilizace. Když se národní stát, tento politický vynález moderní Evropy, jehož účelem mělo být prosazení univerzálních ideálů volnosti, rovnosti a bratrství, stal zdrojem rasistického a nacionalistického běsnění industriálních rozměrů, historický úkol univerzální říše na sebe vzala Evropská unie, která se postupně utvářela v procesu ekonomické, politické, právní a v neposlední řadě kulturní integrace.

Heslo Jednotní v rozmanitosti, které mělo být ústřední větou ústavy EU, přesně vystihuje tento historický pohyb se všemi riziky a napětím i nebezpečím, které se v něm skrývají na stranách jednoty i rozmanitosti. Dnes je navíc patrné, že projekt evropské jednoty se ocitl ve smrtelném nebezpečí a hrozí mu rozklad právě v okamžiku, kdy ho leckdo začal považovat za projev historických zákonitostí a kdy se mohlo zdát, že mu – stejně jako jeho autorům a vykonavatelům – univerzalita evropských ideálů zaručuje tu nesmrtelnost, po jaké toužili římští císaři.

Dnešní Unie je ve smrtelné krizi. To není apokalyptické varování přehnaně reagující na momentální politické těžkosti, ale realistické zhodnocení situace posledního desetiletí, ve kterém EU nedokázala vyřešit jedinou krizi – ani ekonomickou krizi eurozóny, ani humanitární krizi uprchlíků, ani geopolitickou krizi spojenou s brexitem. Její dnešní politici postrádají nejen ironický odstup od vlastní moci, ale také technokratické schopnosti hospodářsky a společensky organizovat a vést evropskou nadnárodní společnost. V národních státech a regionech se přitom stále více bouří obyvatelstvo, do jehož čela se staví vůdci s touhou dnešní Evropu nebo alespoň její části opět unést a znásilnit.

Jiří David: Zpráva o Evropě, březen 2019, exkluzivně pro Salon

Foto: Jiří David, Profimedia.cz

Jak smrtelná je dnešní krize, se přitom ukazuje nejen v reálných ekonomických, politických, bezpečnostních a dalších důsledcích jednotlivých krizí, ale především v celkové reakci evropských elit, včetně metafor a symbolů, jimiž popisují situaci.

Kanadský filosof Charles Taylor v této souvislosti hovoří o sociálních představách, což podle něj nejsou ani metafyzické ideje, ani společenské instituce, ale každodenní praktiky, díky nimž můžeme společnost vnímat nejen jako funkční celek, ale také jako smysluplný a morální řád. Zkusme se proto zamyslet nad některými základními představami, které vysvětlují smysl evropské integrace jako morální úkol, abychom pochopili i její dnešní krizi nejen jako krizi funkčnosti, ale především jako riziko spočívající ve ztrátě smyslu.

Války a dezertéři

První příčinou krize smyslu je neustálé vyvolávání představy minulých válek a varování před nimi. Mladistvý a energický francouzský prezident Emmanuel Macron tak například loni v listopadu využil pietních aktů při příležitosti stého výročí ukončení první světové války k tomu, aby v přítomnosti ostatních evropských i světových politiků varoval před „leprou nacionalismu“. Přirovnal dnešní populismus k politice vedoucí ke dvěma světovým krvavým konfliktům a současně volal po posílení evropské politické bezpečnosti proti hrozbám přicházejícím z Ruska a Číny. Zopakoval tak ovšem jenom historické pravdy a zkušenosti, které vypovídají víc o dějinách než o přítomnosti, jak se mohl přesvědčit už o pár dní později, když proti jeho politice vyšly do ulic ve žlutých vestách statisíce Francouzů, protestující proti stále prekérnějšímu životu a rostoucím nerovnostem ve společnosti oficiálně označované za blahobytnou.

Vést válku proti nacionalismu nebo xenofobii je pro dnešní politiky mnohem pohodlnější než vést válku proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Zatímco k první vám stačí morální pohoršení, k té druhé potřebujete ekonomickou politiku založenou na sociální solidaritě, která se ovšem z moderních společností vytratila. A i když se hnutí žlutých vest během pokračujících protestů morálně zdiskreditovalo, již dnes je jisté, že stále prekérnější situace povede v budoucnosti víc a víc občanů k tomu, že napříště obléknou pomyslnou vestu jakékoli barvy, aby vyjádřili stále větší pocit frustrace a bezvýchodnosti. Politické a kulturní metafory války, boje a zápasu se staly opět populárními – nově ale v situaci, kdy stoupenci evropské jednoty nejsou vítězící stranou, a v čase, kdy nehrozí ani tak války národní jako občanské.

Druhá příčina, proč se dnes Evropa ocitla v krizi smyslu, spočívá v zastaralé představě evropské integrace coby procesu, který se rozumí a ospravedlňuje sám sebou. Kdokoli se staví proti technokratům, co mají proces evropské integrace na starost, je tak bez dalšího označen za nepřítele Evropy. Výmluvně to ilustroval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když ještě před referendem o brexitu prohlásil, že pokud se Spojené království rozhodne vystoupit z EU, bude se s Brity zacházet jako s „dezertéry“.

K zaryté metafoře války tu přistupuje ještě obraz nepřítele, kterým se snadno může stát kdokoli a s nímž se také bude jako s nepřítelem zacházet. Řekové by o takovém „zacházení“ mohli vyprávět dlouhý a tragický příběh své ekonomické krize, během níž hospodářská frustrace nejenže rychle oživila všude po Evropě nacionální předsudky, ale také ukázala, jak se i z oné oslavované záruky míru, za kterou politici považovali euro v čase jeho zavedení, stala zbraň hromadného hospodářského ničení, jejíž je dosud Řecko největší, ale zdaleka ne jedinou obětí.

Dnešní EU není soft power, měkká moc prosazující se silou přesvědčivosti a přitažlivosti, kterou ostatní země chtějí alespoň následovat, pokud se k ní nemohou rovnou připojit. Stala se naopak hard power, tvrdou mocí prosazující vlastní politiku nekompromisně a bez ohledu na místní i celkové náklady, jak jsme toho byli svědky i během vyjednávání dohody o brexitu.

Ten se má stát varovným znamením pro všechny ostatní euroskeptiky, kteří by si přáli vyvést své země z EU, a proto unijní politici nevyjednávali v duchu Vídeňské úmluvy o smluvním právu, od jejíž kodifikace letos uplyne půlstoletí, ale z pozice mocenské převahy, dávající jim prostor ke kladení takových podmínek, které nakonec mohou reálně způsobit, že se bývalý člen EU ocitne v horší pozici než vzdálení obchodní partneři typu Kanady.

Jediná instituce, která si tato rizika uvědomila, byl Soudní dvůr EU. Loni v prosinci rozhodl, že Spojené království může během vyjednávání od brexitu kdykoli odstoupit i bez souhlasu ostatních členských zemí EU. I po několika měsících však tento nález působí spíš jako hlas volajícího na poušti, který stoupenci brexitu nenávidí podobně jako nejrůznější sekretáři v Bruselu vedení chybnou úvahou, že „jejich prohra je naše výhra“. Brexit se tak stává katastrofou nejen britské, ale i evropské diplomacie, která se tváří, že Britové si všechno způsobili sami, a proto také za všechno mohou a nesou odpovědnost.

Unii hrozí exploze

Spojené království bezesporu prochází hlubokou krizí politických elit, která ovšem nezačala s brexitem a také s ním neskončí. Představitelé socialistické opozice dnes hovoří antisemitským slovníkem, u kterého by se červenali i skinheadi ze Saské Kamenice, konzervativní stoupenci brexitu zase sní o tom, jak bude Británie opět vládnout nad vlnami oceánů, a proevropští liberální demokraté se z veřejného prostoru zcela vytratili. Politická scéna se dnes nedělí na pravici a levici, ale štěpí se na prounijní a protiunijní křídla. Politický střed zmizel, hlasitěji se ozývají dříve okrajové a extrémní hlasy.

Protesty hnutí žlutých vest ve Francii

Foto: Gonzalo Fuentes, Reuters

Nic z toho však není britská zvláštnost, jde o politický a společenský proces známý v celé Evropě i jinde po světě. Britská situace je zvláštní v tom, že se jedná stále o krizi pevně zakotvenou v institucích demokratického právního státu, takže se pořád můžeme spolehnout na soudní nezávislost, přestože bulvární tisk o soudcích hovoří jako o nepřátelích lidu, na parlamentní demokracii i reprezentativní vládu, i když to během brexitu vypadá, že svrchovaný parlament nedokáže v klíčových otázkách zformulovat většinový názor, a vláda tak nezvládá prosadit, ale pouze odložit politická rozhodnutí včetně mezinárodních dohod.

Naproti tomu krize EU spočívá v tom, že čím víc se v ní rozpadá měkký příslib míru, prosperity a stability, tím tvrději vystupuje jako mocenská organizace. Technokracie je posílena, přestože EU nefunguje. Zatímco na evropské úrovni se demokracie nikdy plně neustavila, na národní úrovni zmírá a EU tomu nedokáže zabránit – a mnohdy tento proces naopak urychluje. Kdokoli se bude napříště vymezovat vůči EU, ví, že musí hrát minimálně stejně tvrdě na evropské i národní úrovni. Orbán, Salvini a další si to dobře uvědomují, a proto je jejich cílem ne kritika, ale proměna Unie zevnitř, což se při stále slabší legitimitě vládnoucích elit v Německu a ve Francii stává snazší a pravděpodobnější.

S tímto posunem úzce souvisí třetí příčina dnešní krize EU, a sice představa, že Unii hrozí rozpad exitem jejích členských zemí. Ve skutečnosti je mnohem pravděpodobnější, že se EU rozpadne vnitřní explozí. I brexit se tak v tomto světle ukazuje jako nesprávné válečné pole, skutečný zápas už se dávno vede v rámci evropských institucí.

Sebepopis Evropské unie je stále založen tak, že být proevropský se automaticky ztotožňuje s podporou unijní politiky a vnitřní konflikty se typicky redukují na dichotomii národní vs. evropské. Neúspěchy se potom vysvětlují selháním národních vlád, zatímco úspěchy si připisuje EU, a naopak vlády a politické reprezentace členských zemí často obviňují Unii i ze selhání, za která si mohou samy. Britové tak Unii viní z hospodářské stagnace, Němci Řeky za krizi eura, Poláci považují EU za nástroj německé hegemonie, Italové za maskovaný projev francouzského pokrytectví, Katalánci za organizaci spoluzodpovědnou za policejní represe ze strany Madridu…

Ve skutečnosti se ovšem dichotomie národní vs. evropské v posledním desetiletí stále rychleji rozpadá, takže radikální levice je ostře protiunijní, ale současně principiálně proevropská; a nacionalisticky populistická pravice hledá alternativy nejen pro Německo a další státy, ale současně i pro Evropu, což znamená, že v budoucnu se na stále tvrdší Unii povedou stále tvrdší útoky, v nichž rozlišení národního a evropského zájmu bude hrát nanejvýš symbolickou roli.

Potvrzuje se tak vzájemná propojenost národních a evropských konfliktů, kterou ukázaly už hospodářská krize eurozóny a humanitární krize uprchlická, bez nichž by faktické argumenty i lživé výmysly britských euroskeptiků měly mnohem menší váhu. A v případě tvrdého brexitu a s ním i recese evropských ekonomik nebude pravděpodobně většina propuštěných zaměstnanců německých a francouzských automobilek nebo irských, španělských a italských farem obhajovat Barniera s Junckerem a Selmayrem jejich vlastními slovy, že „dělali jen, co museli“ v zájmu evropské jednoty. Taková jednota v nezaměstnanosti totiž může posílit různé formy solidarity, ale rozhodně ne tu, kterou chce prosazovat oficiální politika EU.

Liberální paradox

Dnešní evropští technokraté a byrokraté nepředstavují chladný a rozumný protipól demokratické politiky zmítané horkými vášněmi. Jsou to v první řadě představitelé politické třídy, kteří sami zdiskreditovali ekonomicky a politicky liberální program Unie. A zde leží základní paradox všech sociálních představ evropské integrace, která ze své podstaty nemůže být jiná než liberální a v níž se ústavní demokracie, lidská práva i sociálně orientovaná tržní ekonomika až dosud rozuměly samy sebou.

Právní filosof Jiří Přibáň (1967), působící na univerzitě v Cardiffu, je jedním z hlavních hostů právě probíhajícího Lipského knižního veletrhu, kde bude mít zítra besedu na téma Krize? – Evropa dnes.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Dnes je tak Evropská unie ohrožována zprava i zleva, ale především zevnitř těmi, kdo ji vedou. Unie přitom o sobě nemůže mít jiné představy než ty, ze kterých čerpají smysl liberální a sociální demokracie. Solidaritu, kterou pro roce 1945 na úrovni národních států nabízely křesťansky i sociálně demokratické strany, zatím na evropské úrovni žádný politický program ani praktické činy vybudovat nedokázaly. A vzhledem k plynutí historického času a obavám z budoucnosti není divu, že představy války jako odstrašujícího příkladu, nepřítele jako toho, proti komu je třeba tvrdě zakročit, a národních exitů jako ohrožení EU již dnes nedávají v Evropě smysl a síla jejich přesvědčivosti postupně odumírá.

Jaké představy si o sobě a svém dalším vývoji Evropa vytvoří, nelze předem odhadnout. Jedno je však jisté, totiž že některé dosavadní představy, z nichž Unie živila svou legitimitu a morální ospravedlnění, bychom klidně mohli nechat zemřít s ironickým úsměvem na rtech. Avšak běda, zdá se mi, že naše idea evropanství by mohla zemřít s nimi!

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků