Hlavní obsah
Václav Havel v roce 1985 Foto: ČTK

Fejeton Aleny Zemančíkové: Můj zelinář

Václav Havel ve svém slavném eseji Moc bezmocných přivádí na scénu zelináře, který instaluje do výlohy heslo: Proletáři všech zemí, spojte se! Havel na něm ukazuje, jak byl život v reálném socialismu provázen bezmyšlenkovitými rituály, jimž jsme se podřizovali, aniž bychom se zabývali jejich významem. Však o žádný význam nešlo, ty rituály měly jako hlavní smysl naše ponížení, které na člověka dopadne, žije-li dlouhodobě v předstírání čili ve lži.

Václav Havel v roce 1985 Foto: ČTK
Fejeton Aleny Zemančíkové: Můj zelinář

S Havlem a jeho zelinářem od té doby soustavně někdo polemizuje, naposledy v Salonu antropolog Alexej Jurčak. A jak jsem si rozhovor s ním nazvaný Zelináři měnili systém zevnitř v lehkém nesouhlasu četla a poté znovu i Moc bezmocných, vzpomněla jsem si na svého zelináře.

Dušan neprodával zeleninu ani za socialismu, ani později. Vzděláním je technik. Kdysi jsme spolu vesele nadávali na bolševika na jeho chalupě v Brdech. Já s kádrovou skvrnou kvůli matce, jež svévolně opustila KSČ po srpnu 1968, on technický zaměstnanec národního podniku KOVO.

Můj problém s režimem byl v tom, že mě nechtěl nechat studovat a dělat, nač jsem měla nadání a čím jsem chtěla koneckonců prospívat vlasti. Jistěže ne pořádáním besídek k výročí a psaním ideologicky nalinkovaných scénářů, to vlasti stejně neprospívá, tím jen její momentální mocipáni potřebují pokořovat své poddané. Nic takového bych nedělala, ale poctivé divadlo snad ano.

Dušan nadával na režim, protože mu podobně jako mně nedovoloval uplatnit nadání. Neumožňoval mu vydělat si tolik, kolik by si zasloužil. Ale protože byl šikovný, zařídil si vedle stálého zaměstnání ještě soustavu dobře placených melouchů. Stavěl totiž kolotoče. Na to nebyla žádná firma, ani vlastně nevím, jak si kolotočáři pořizovali své atrakce, vím jen, že kolotoče vždy musely absolvovat bezpečnostní revizi. A Dušan je uměl stavět tak, aby revizí prošly. Používal k tomu svých styků a šikovnosti a také elektromotorů, jež byly odněkud vyřazeny; uměl je sehnat, opravit a učinit z nich pohon řetízkáčů a lochnesek. Jeho vedlejší příjmy převyšovaly plat v n. p. KOVO a on choval přesvědčení, že kdyby nebylo bolševika, byl by z něj podnikatel, a to bychom teprve koukali.

Pak přišel Listopad a on se hned udělal pro sebe. Zanechal kolotočů a soustředil se na dodávání technických zařízení rybářům a vinařům v Chorvatsku. Vytvořil si tam fungující obchodní styky, využil k tomu dodavatelských vztahů n. p. KOVO, ale skončilo to tím, že jeho obchodního partnera zastřelil majitel tuňákové farmy, když ho přistihl při pytláctví. V Chorvatsku bylo tehdy, za války, mezi lidmi mnoho zbraní.

Já mezitím radostně prospívala vlasti v divadle a v rozhlase. O Dušanův byznys jsem se nezajímala, do Brd už jsme nejezdili, nebyl čas. Pokud se mi co doneslo, Dušan si našel vždy znovu výhodný obor podnikání a dařilo se mu – alespoň po stránce příjmů – dobře. Názorově patřil ke Klausovi a k pravici: minimální stát, co nejmenší daně, neviditelná ruka trhu.

Poté se „divoká devadesátá“ zklidnila, zpřísnil se daňový dozor, malé firmy začaly být válcovány velkými, přibylo norem a výběrových řízení. Dušanovi už bylo přes šedesát, nechtěl se tomu podřizovat, a tak šel do penze. A začal nadávat na poměry, protože zjistil, že jeho důchod je mnohem menší, než si myslel, že bude, když přiznával nižší příjmy, než byla skutečnost, aby platil co nejmenší zdravotní a sociální pojištění. Náhle se v tom boji o prosperitu přestal cítit jako vítěz.

Dušanovo podnikání bylo vždy trochu pokoutní, ke smluvním vztahům s ním patřilo přimhouření oka a „řeč stranou“, jak říkáme my od divadla. A teď začal režim, který před třiceti lety radostně vítal založením firmy, hanit, aniž přitom vzal v úvahu, že jeho prosperita za nenáviděného bolševika byla dána tím, že inkasoval příjmy, od nichž odečítal dosti malé náklady a dál nic, a že v nových poměrech to stejně dělat nešlo, alespoň ne bez následků.

Když jsme se teď po letech sešli, prohlásil, že všechny vlády, co tu byly, stály za hov…, řekni, která vláda udělala něco pro lidi? A hned si odpověděl: až tahle. Musíš uznat, že teprve teď to konečně funguje.

Alena Zemančíková (1955) je publicistka a redaktorka Českého rozhlasu Vltava.

Foto: Český rozhlas/Khalil Baalbaki

Václav Havel podstatu zelináře ke svému účelu zjednodušil. Zelinář nevyvěšoval do výlohy režimní hesla proto, aby ho nevyhodili nebo mu nesnížili plat. Dělal to, aby mohl pohodlně kšeftovat s nedostatkovým zbožím – pod ochranou socialistického zelinářství vést svůj soukromý byznys. S drobným rizikem, ale v podstatě bez nákladů. Ponížení pocítil až ve chvíli, kdy to přestalo jít.

Když mluví o vládě, má Dušan na mysli jejího předsedu, jenž je stejně na peníze, jako byl vždycky on. Pomoc osamělým matkám, které nejsou schopné dostat z otců svých dětí alimenty, nebo lidem v dravčích spárech exekutorů Dušana nezajímá, nic z toho nikdy nepotřeboval. Jízdné ve vlacích pro lidi jeho věku se ho nedotýká vůbec, je automobilista. Tak co považuje za „konečně fungující“?

Znovu čtu rozhovor s Alexejem Jurčakem i Moc bezmocných ve snaze přijít na to, jak to tedy je s tím životem v pravdě a ve lži. A vychází mi z toho, že Dušan na současném premiérovi oceňuje, že svým osobním příkladem konečně legitimizoval tu šíbrovskou, cynickou zelinářskou existenci, která, jak píše Jurčak, měnila reálněsocialistický systém zevnitř. Říkal to vlastně už Klaus, ale tehdy to ještě nemělo tu váhu osobního příkladu. Teprve nyní má Dušan potvrzeno, že to bylo v pořádku. A už se nemusí cítit poražen.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků