Hlavní obsah
Bob Dylan na Rolling Thunder Revue, 1975 Foto: Profimedia.cz

Dylanův kočovný cirkus. Petr Ferenc nad dokumentem Martina Scorseseho

„Člověk s maskou vám vždycky poví pravdu,“ říká Bob Dylan v dvouapůlhodinovém netflixovském dokumentu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, v němž spolu se slavným režisérem připomíná své turné z roku 1975. Viditelnou masku na tváři v té chvíli nemá a Scorsesemu si do kamery spoluvymýšlí třeba aférku s náctiletou Sharon Stoneovou.

Bob Dylan na Rolling Thunder Revue, 1975 Foto: Profimedia.cz
Dylanův kočovný cirkus. Petr Ferenc nad dokumentem Martina Scorseseho

Na turné Rolling Thunder Revue si nicméně natíral tvář na bílo. Polovina sedmdesátých let byla dobou, kdy zuřil glam rock a maloval se kdekdo – i obvykle civilnější Mick Jagger a Lou Reed, o Davidu Bowiem a Kiss, které si bez stylizace nelze představit, nemluvě. Posledně jmenované nechá Scorsese ve svém filmu pod přiznaně chatrnou záminkou dokonce zahrát celou písničku. Dylan, který se zdánlivě umanutě drží svého kopyta a trendy spíš vytváří, než sleduje, módním vlivům tu a tam také rád podlehl (viz zvuk jeho alb z konce sedmdesátých a z osmdesátých let či zářez do série MTV Unplugged), později otázky po důvodu bílé tváře obvykle odmávnul odpověďmi typu: „Viděl jsem to v jednom filmu.“

S maskou či bez masky – přinejmenším první vlna šňůry Rolling Thunder Revue zastihla Dylana ve vynikající koncertní formě, takže není divu, že v rychle rostoucí řadě dylanovských archivních boxů před nedávnem přibylo čtrnáctialbum s kompletními záznamy všech pěti vystoupení, jež se na šňůře profesionálně nahrály, a dvou zkoušek k tomu. Reedice se dočkala i sedmnáct let stará deska The Bootleg Series Vol. 5: Bob Dylan Live 1975, The Rolling Thunder Revue, na které je z těchto nahrávek sestaven „ideální koncertní set“. Tomu, kdo se nechce proposlouchávat celým boxem, lze tento digest vřele doporučit. Nebojím se jej označit za Dylanův nejlepší koncertní titul.

Rolling Thunder Revue byl pokus vrátit do deziluze sedmdesátých let pospolitý duch předchozí dekády. Dylan se na první, severní etapu šňůry vydal v říjnu 1975, začínalo se v Plymouthu a přes nejrůznější menší města a Kanadu se dospělo až do New Yorku.

Šlo o „kočovný cirkus“ s řadou hostů – v autobusech se vezli a na pódiích v krátkých setech defilovali písničkáři Ramblin’ Jack Elliott a Bob Neuwirth i beatnický básník Allen Ginsberg. Poprvé od šedesátých let se Dylan na pódiu setkal se svou někdejší múzou Joan Baezovou.

Kromě křísení folkového a protestního ducha měl ale Dylan v rukávu také Desire, podle mě nejsilnější album, které v sedmdesátých letech vytvořil. Udivilo už tím, že většina textů měla spoluautora – profesionální textař, divadelní režisér a klinický psycholog Jacques Levy dle svých slov Dylana při psaní směroval k tomu, aby se v písních vtěloval do různých postav. Snad i proto ta bílá tvář.

Martin Scorsese představuje svůj film Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese.

Foto: Profimedia.cz

Desire je tematicky opravdu pestrá směs. Vedle milostné Oh, Sister na ní najdeme písně věnované reálným osobám: boxerovi Rubinovi „Hurikánu“ Carterovi uvězněnému, podle písničkáře nespravedlivě, za trojnásobnou vraždu, gangsterovi Joeu Gallovi, ve kterém zpěvák viděl romantického hrdinu zbojnického typu, a konečně manželce Saře, s níž se Dylan v době vzniku tohoto neobvykle upřímného vyznání, ke kterému nepřizval spolutextaře, rozcházel.

Zbytek alba se nese ve znamení exotických cest na jih od amerických hranic i na tropické ostrovy, v tajemné Isis vypravěč putuje k prázdnému hrobu a v hitu One More Cup of Coffee se posilňuje před cestou do „údolí tam dole“ (Robert Křesťan v kongeniálním překladu zpívá prostě „než pojedu dál…“).

Zvukově bohatý doprovod alba spoléhá na akustické nástroje, občas úsměvně doslovnou ilustrativnost akordeonu či mariachis a na ženský element. Řadu písní s Dylanem zpívá countryová hvězda Emmylou Harrisová, výraznou roli hrají housle svérázné Scarlet Riverové, kterou po odvysílání Scorseseho snímku možná čeká další porce slávy.

Na turné Rolling Thunder Revue totiž Dylana, jenž se své kapely nebojí dost nečekaně střídat, doprovázel právě základ studiové skupiny z Desire, k nimž porůznu přibývali třeba kytaristé Roger McGuinn z Byrds a Mick Ronson od Davida Bowieho, načas ale i hvězdná kanadská písničkářka Joni Mitchellová. Výsledkem byl neobvykle znějící, přitom soudržný živý zvuk, jaký Dylan ani nikdo po něm již nezopakoval. Zajímavý byl i v kontrastu s předchozím turné, na němž Dylana doprovázeli rockoví tradicionalisté Band.

Horečnatý sen

Podmanivé koncertní záběry, které Scorseseho filmu dominují, zrovna tak jako soukromé záznamy cvrkotu mimo pódium vznikly pro Dylanův čtyřhodinový režisérský opus Renaldo a Clara, jenž se na rozdíl od alba a koncertů kritického ocenění nedočkal.

Dokumentarista Stefan Van Dorp, jenž se ve Scorseseho snímku prý uvolil promluvit jen proto, aby na svůj dávný materiál uplatnil nárok, je fiktivní postava, stejně jako promotér turné. Senátor Jack Tanner je vytažen z třicet let staré mockumentární minisérie Tanner ’88; herec Michael Murphy dostatečně zestárnul na to, aby mohl vyprávět o setkání s Dylanem v dobách, kdy byl ještě politickým kandrdasem. A Sharon Stoneová taky nikdy nebyla Dylanovou groupie.

„Zčásti koncertní film, zčásti dokument, zčásti horečnatý sen“ – zní jeden trefný popis výsledku, jenž se nikterak nezmiňuje o druhé, jižní části šňůry, během níž přinejmenším podle dobové kritiky kouzlo vystřídala únava.

Reedičně opomenuto zůstává i koncertní album Hard Rain, nahrané v roce 1976 právě ke konci této druhé etapy. Zní jinak, bigbítově uřvaněji než koncerty ze severského podzimu – tak nepovedené, jak se o něm říkává, ale není. Jistě nejsem sám, kdo miluje právě tyhle verze písní Oh, Sister a Shelter from the Storm. Byť nějakou roli zde určitě hraje sentiment: Hard Rain u nás totiž pod matoucím nenázvem Bob Dylan vydal už v roce 1977 Supraphon (kromě živáku nám Dylana představil ještě dvěma kompilacemi, řadové album nevydal žádné).

Bob Dylan od poloviny sedmdesátých let odehrál další tři tisícovky koncertů, píše se v závěrečných titulcích Scorseseho filmu. Na svém nekonečném turné je již třicet let, s postupujícím věkem čím dál víc v kůži sípajícího starce, který zcela ignoruje jakoukoli melodii, show a kontakt s publikem. Zestárnul zkrátka geniálně, jak ostatně na jaře v Lucerně slyšela i Praha.

Petr Ferenc (1978) je hudební publicista, šéfredaktor časopisu HIS Voice. 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků