Hlavní obsah

Doma mi říkali Prajzák, říká spisovatel Petr Čichoň

Právo, Zdenko Pavelka, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Petr Čichoň (1969) napsal po třech básnických sbírkách knihu Slezský román (Host 2011). Sklidil s ní široký ohlas, nejostřejší ale byla recenze v časopisu Respekt – dá se jí rozumět jako nařčení ze sympatií k nacismu. Autora tenhle soud zaskočil, ale do polemiky se nepustil. Jen když odpovídá na otázky, obhajuje své právo zachytit skutečnost a rozdíl mezi realitou a jejím literárním obrazem. V rozhovoru pro měsíčník Host odpověděl mj. otázkou, zda je nacistou Jonathan Littell, jehož úspěšné a oceňované Laskavé bohyně od začátku do konce vypráví nacista.

Foto: Katarina Szanyi

Petr Čichoň

Článek

Co si myslíte o nacismu?

Že je to zločinecká ideologie a její reálné dopady jsou děsivé. Právě proto by se na něj nemělo zapomenout. A literatura, románové příběhy umožňují pochopit tuto temnou etapu lidských dějin komplexněji než historické studie. Spisovatel může fabulovat, může na realitu pohlížet z různých stran a může dokonce relativizovat vztah dobra a zla, a tím odkrývat, co se děje pod povrchem, v lidské psychice.

V mém případě je to také osobní zaujetí tématem, neboť pocházím z Hlučínska, které bylo přímou součástí nacistického Německa jako takzvaný Altreich. Důsledkem byla povinná služba místních mužů ve wehrmachtu, což mělo za následek mnoho obětí na životech a strádání obyvatelstva. Tato skutečnost dodnes traumatizuje velkou část hlučínských rodin. Pokusil jsem se prostřednictvím románu nějak přijít na to, co tato podivná identita pro zdejší obyvatelstvo znamenala a znamená.

Vy jste po předcích Prajzák?

Ano. Do svých dvaceti let jsem žil s rodiči i prarodiči ve vesnici Ludgeřovice. Doma mi říkali, že jsem Prus – Prajzák. Dlouho jsem si myslel, že je to normální, a o svou minulost jsem se začal zajímat až v dospělosti. Brzy jsem pochopil, že pruské dějiny jsou složitou a dosti nepřehlednou součástí nejen dějin německých, ale i dějin polských či litevských a samozřejmě také českých.

A co tedy to, že jste Prus, znamená pro vás?

Ovlivňuje to mou tvorbu, alespoň posledních několik let. Můj román se ovšem jmenuje Slezský, ne Pruský, i když v něm píši o bývalé pruské kolonii. Hlučínsko je typickým příkladem pruského geopolitického surrealismu, chtěl jsem alespoň názvem toto zbloudilé území usadit do širšího kontextu, do Slezska.

Nevím, jestli můžu říci, že jsem Prus. Prusko neexistuje, také já dnes žiji v Brně. Přesto jsem pocítil jakési atavistické dozvuky, které inspirovaly mé psaní. Že je to provokativní, vypovídají reakce na mou knihu. Prusko vnímají v současnosti kontroverzně i Němci. Stále však symbolizuje bolestné spojení germánství se slovanstvím a jeho složitý kulturní odkaz trvá.

Možná by bylo dobré si pro pochopení Hlučínska uvědomit, jak vlastně Prusko vzniklo.

Ve 13. století polský kníže požádal německé rytíře, aby mu pomohli podrobit pohanské pruské kmeny. To od něj ovšem bylo naivní. Německý řád původní pruské obyvatelstvo zmasakroval a ihned založil svůj Řádový pruský stát, a to na území východně od Visly. Němečtí rytíři v dobývání samozřejmě pokračovali a na svá nová území povolali německé osadníky. Německý duch mutoval v severoslovanském prostředí. Střízlivost, sebekázeň a smysl pro povinnost nabraly v Prusku hrozivé intenzity.

Poláci začali mít z pruských Němců strach, zastavit jejich výbojnou politiku se jim podařilo společně s Litevci až za dvě stě let.

Foto: Katarina Szanyi

Petr Čichoň

Pro Prusy ovšem bylo Hlučínsko bezvýznamným územím, které se germanizovalo na rozdíl od nacistického období postupně. Lidé se na Hlučínsku dodnes cítí národnostně chaoticky. Je to důsledek neustálého vnitřního přemísťování. V mém románu se stále mění konstelace, nedobrovolně a zdánlivě neopodstatněně. Hlavní hrdina je dokonce přinucen odcestovat do Jižní Ameriky.

Má ta postava nějaký před obraz ve skutečnosti?

Většina mých postav je inspirována skutečností. V textu ale žijí vlastním životem pomocí fabule, která je samozřejmě pozměňuje. Hlavní hrdina Martin Klučka je intelektuál, na kterém chci ukázat, že se Hlučínsko reflektovat rozumově a přehledně příliš nedá. Mladý historik se nakonec propadá do chorobné iracionality a doslova přestává emočně existovat. Svým způsobem jsem se nechal inspirovat sám sebou. Ta postava je ale spíš zažitá, než prožitá, můj život je přece jenom jiný. Ale třeba to, že byli řemeslníci z Hlučínska zatčeni na německé dálnici, protože měli německé pasy, a přitom neuměli německy, se počátkem devadesátých let skutečně událo.

Co podle vás způsobuje, že je nacismus pro jistý typ psychiky přitažlivý? Je to sociální problém?

Možná je to iracionalismus. Nejsem ovšem psycholog ani sociolog, abych to mohl nějak exaktně analyzovat. V mém románu je nacismus reflektován v několika rovinách. Hans Kammler, generál SS, je skutečný nacista, pro kterého byl nacismus cestou k moci a osobním náboženstvím. Jeho vnučka Martina Lípová však už jen pátrá po jeho osudu, přesto se dostává do poměrně úzkého kontaktu s nacismem a ohrozí sebe i svého přítele Martina Klučku. Kontakt s nacismem jim přitáhl do života neštěstí. Všechny mé postavy nakonec podléhají jistému rezignovanému iracionalismu, který je přivádí do zkázy.

Možná, že žijeme v tak sekularizované a racionální společnosti, že je obtížné vyrovnávat se s iracio -nalitou. Nejsme na ni připraveni, a přitom je součástí naší osobnosti i světa kolem. Proto je pro nás svět paradoxně méně srozumitelný a někteří dezorientovaní lidé pak mohou podléhat nejrůznějším kultům – nemusí to být jen nacismus – a následky mohou být mimořádně nebezpečné.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám