Hlavní obsah

Arnošt Lustig: Tenkrát a teď

Pro mě je minulost přítomnost. Tenkrát je pro mě teď. Minulost byla tak výrazná, že všechno měřím válkou. Přijdete ke mně, nikdy jsem vás neviděl, podívám se, můj zvířecí instinkt, který jsem si vypěstoval v lágru, jinak bych tu nebyl, mi řekne: bezpečný, nebezpečný…

Arnošt Lustig: Tenkrát a teď

Byl jsem třikrát odsouzen k smrti, co jsem o tom za války věděl, a asi vícekrát, když jsem nevěděl, nebo nechtěl vědět. V Auschwitz-Birkenau jsem čekal čtyři neděle v karanténě, až mě zplynujou; nedošlo k tomu, protože plynovali maďarské Židy. Každý z nás, kdo přežil lágr, přežil proto, že místo něho zabili někoho jiného. Naštěstí neměli čas zabít všechny.

Jednou jsem stál za chleba, ukradený z německého štábního vagónu, před ústím revolveru Scharführera. Počítal do tří, než mu chleba vrátím; věděl, že už bochník nemám, protože jsem ho hodil kamarádům; ti ho nechytili; zhltali ho tři hladoví, kteří stejně jako my nejedli šest dní.

Když řekl jedna, věděl jsem, že zemřu. Řekl dvě a zmocnilo se mě ticho, takový bílý klid, asi jako když pije kojeňátko mateřské mléko, a bylo mně líto všeho a všech, snad včetně toho poddůstojníka, který se už chystal říct tři a dotáhnout spoušť, kterou mačkal ukazováčkem před mýma očima. Vtom přede mne skočil můj kamarád; v bezmocném hněvu, špatnou němčinou mezi hlavní revolveru a mnou vmetl poddůstojníkovi svou do nebe volající otázku: „Copak nevidíte, že žádnej chleba nemá?“ A poddůstojník, místo aby dotáhl kohoutek a zastřelil nás oba, řekl jen německy: „Scheisse.“ Což znamená neslušný výraz, ale ve skutečnosti asi ocenil statečnost a kamarádství nastavující svůj život za život druhého…

Vím, že zemřít takhle najednou není hrozné. Skoro jsem už nebyl. Smířil jsem se s tím. Pamatuju si jen na tu lítost, která chápe, že všichni umřeme, ti nejlepší i ti nejhorší; že to je osud člověka a nikdo to nemůže změnit, ani ti nejsurovější nebo nejmocnější. Na čem záleží, je jen to mezi tím, co prožijeme mezi narozením a smrtí…

Jak říkala moje vymyšlená-nevymyšlená hrdinka Dita Saxová: „Svět není to, co chceme, ale to, co máme.“ Člověk je kruté zvíře. Lze ho polidštit, zušlechtit, zlepšit. Má rozum. Pozná, co je dobré a co ne. Co má, co nemá. Co smí, co nesmí. Člověk si toho vymyslel už hodně a bylo by to krásné, kdyby se naplnilo, jak to ti nejlepší chtěli, chtějí a budou chtít… Krutost je jedna z našich vlastností, s kterou ještě neumíme dobře zacházet, ještě jsme ji nezkrotili. Ale dá se ukrotit. Je tu naděje. Dvacáté století bylo peklo. Poučíme-li se z pekla, nebudeme ještě v ráji, ale nemusíme se do pekla vracet.

Poskládáno z autorizovaného životopisu Arnošt Lustig zadním vchodem (Mladá fronta 2009), jehož autorem je spisovatelův kamarád a redaktor Práva František Cinger.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků