Článek
Byl jsem třikrát odsouzen k smrti, co jsem o tom za války věděl, a asi vícekrát, když jsem nevěděl, nebo nechtěl vědět. V Auschwitz-Birkenau jsem čekal čtyři neděle v karanténě, až mě zplynujou; nedošlo k tomu, protože plynovali maďarské Židy. Každý z nás, kdo přežil lágr, přežil proto, že místo něho zabili někoho jiného. Naštěstí neměli čas zabít všechny.
Jednou jsem stál za chleba, ukradený z německého štábního vagónu, před ústím revolveru Scharführera. Počítal do tří, než mu chleba vrátím; věděl, že už bochník nemám, protože jsem ho hodil kamarádům; ti ho nechytili; zhltali ho tři hladoví, kteří stejně jako my nejedli šest dní.
Když řekl jedna, věděl jsem, že zemřu. Řekl dvě a zmocnilo se mě ticho, takový bílý klid, asi jako když pije kojeňátko mateřské mléko, a bylo mně líto všeho a všech, snad včetně toho poddůstojníka, který se už chystal říct tři a dotáhnout spoušť, kterou mačkal ukazováčkem před mýma očima. Vtom přede mne skočil můj kamarád; v bezmocném hněvu, špatnou němčinou mezi hlavní revolveru a mnou vmetl poddůstojníkovi svou do nebe volající otázku: „Copak nevidíte, že žádnej chleba nemá?“ A poddůstojník, místo aby dotáhl kohoutek a zastřelil nás oba, řekl jen německy: „Scheisse.“ Což znamená neslušný výraz, ale ve skutečnosti asi ocenil statečnost a kamarádství nastavující svůj život za život druhého…
Vím, že zemřít takhle najednou není hrozné. Skoro jsem už nebyl. Smířil jsem se s tím. Pamatuju si jen na tu lítost, která chápe, že všichni umřeme, ti nejlepší i ti nejhorší; že to je osud člověka a nikdo to nemůže změnit, ani ti nejsurovější nebo nejmocnější. Na čem záleží, je jen to mezi tím, co prožijeme mezi narozením a smrtí…
Jak říkala moje vymyšlená-nevymyšlená hrdinka Dita Saxová: „Svět není to, co chceme, ale to, co máme.“ Člověk je kruté zvíře. Lze ho polidštit, zušlechtit, zlepšit. Má rozum. Pozná, co je dobré a co ne. Co má, co nemá. Co smí, co nesmí. Člověk si toho vymyslel už hodně a bylo by to krásné, kdyby se naplnilo, jak to ti nejlepší chtěli, chtějí a budou chtít… Krutost je jedna z našich vlastností, s kterou ještě neumíme dobře zacházet, ještě jsme ji nezkrotili. Ale dá se ukrotit. Je tu naděje. Dvacáté století bylo peklo. Poučíme-li se z pekla, nebudeme ještě v ráji, ale nemusíme se do pekla vracet.
Poskládáno z autorizovaného životopisu Arnošt Lustig zadním vchodem (Mladá fronta 2009), jehož autorem je spisovatelův kamarád a redaktor Práva František Cinger.