Článek
Generál de Gaulle prý kdysi pronesl památnou větu: „Evropa se rozkládá od Atlantiku po Ural, ale chraň nás pánbůh, aby se rozkládala od Uralu po Atlantik.“ Ze zeměpisného hlediska se Rumunsko nachází uprostřed tohoto prostoru. Dokonce se u nás traduje, že kdesi na severu země jistý kámen označuje střed Evropy (vím ale, že podobné „středy Evropy“ najdeme i v Polsku a Česku). To ovšem nijak neovlivňuje všeobecně rozšířené mínění, že Evropa končí na východní hranici Německa. Náš společný sen nacházet se ve středu Evropy vychází z deprimujícího poznatku jednoho francouzského historika, že historie je především zeměpis; my jsme však nuceni tuto realitu prožívat už dlouhá staletí.
Zjevně existují přinejmenším dvě Evropy: ta západní, jež v minulosti povýšeně ignorovala, co se děje za jejími hranicemi, a i dnes občas řeší, jak se vlastně jmenují pobaltské země a zda je Budapešť hlavní město Rumunska, nebo Maďarska; a vedle ní ta východní, která se vždycky toužila přiblížit Západu a pokoušela se mu podobat, přičemž si ho však idealizovala, neboť pro ni byl nedostupný.
V prvním případě pramení nedostatečná znalost z podceňování, ve druhém z přeceňování. Vzájemné objevování vyvolané evropskou integrací v sobě skrývalo obrovské riziko, zvláště pro lidi z Východu, kteří se začali obracet směrem k Západu. K tomu, aby se integrační proces stal skutečností, je třeba sjednocovat nejen ekonomické a politické strategie, ale i různé obsese obou částí kontinentu. Nezapomínejme, že východní Evropa přinesla Západu věnem utrpení zažívané během půlstoletí komunismu, a to připojila k evropskému dědictví. Ostatně s utrpením jako s jistou podobou dědictví se setkáváme ve všech velkých historických příbězích.
Východoevropské země, přestože se vzájemně liší národnostním složením, dějinami, kulturou i temperamentem, jsou tak silně poznamenány společnou zkušeností komunismu, že se z nich stalo cosi jako rodina, kde příbuzenské vztahy fungují i nadále prostřednictvím pozůstatků minulosti, jakýchsi jedovatých zrnek zasetých do přítomnosti. Netolerantnost měnící svobodu na chaos a strategie přetvářející chaos na netolerantnost představují totalitární dědictví, z něhož se mohou v této části světa zrodit nové autoritativní režimy schopné proměnit svobodu na anarchii a vládu většiny na diktaturu. Koneckonců platí, že tajemství demokracie spočívá ve vzájemném poměru různých přísad.
Rumuni se dnes jeví jako národ, který zatím nedostal možnost vzpamatovat se z půlstoletí komunismu, a přitom nyní hledí takřka s hrůzou na divoký kapitalismus, ovládaný politicky recyklovanou společenskou menšinou, opírající se o staré struktury a mafiánské mocenské vazby. Ponecháme-li stranou detaily, lze říci, že toto konstatování platí pro všechny východoevropské národy.
Zdá se, že historie se bude i nadále otáčet od Východu k Západu a Evropa se znovu stane jakýmsi kadlubem, v němž se budou tavit národy a iluze; zatímco kultura tu setrvá ve prospěch národů, které jednou zapomenou, jakým utrpením si prošly.
Přeložila Libuše Valentová.
