Hlavní obsah

Slovník podle Milorada Paviče

…a kosti házet za hlavu

„Uživatel tohoto slovníku by se ale neměl nechat odradit žádnými (…) poučkami,“ varuje Milorad Pavič ve svém Chazarském slovníku. „Klidně může přeskočit všechny úvodní poznámky a číst tak, jako by jedl: při čtení pravé oko používat jako vidličku, levé jako nůž a kosti házet za hlavu. I to stačí.“ Chazarský slovník je jedna z nejpůvabnějších her světové literatury – román ve formě slovníku. Jedním z mnoha dalších Pavičových experimentů je knížka mužského a ženského vyprávění Vnitřní strana větru aneb Román o Héře a Leandrovi, která má dva začátky (a proto i dvě titulní stránky) a končí uprostřed. Číst lze z obou pólů, protože muž a žena jsou pro Paviče stejně zrcadlové obrazy téhož. Text věnovaný této knížce pojímám zároveň jako pozdrav Pavičovu Chazarskému slovníku – proto je tento ohlas Vnitřní strany větru koncipován jako slovník nebo spíš kapesní slovníček. Číst ho lze třeba tak, jak sám Milorad Pavič radí v úvodu.

Čas – jedna z hlavních veličin Pavičova psaní. Ve stejnou chvíli existuje mnoho dob. A každá má vlastní čas, říká k tomu autor (z rozhovoru v Hostu 6/2010; stejně tak i další citace M. P. v následujících heslech). Pavičovy postavy Héra* a Leandr* žijí každý v jiném čase, odděleny třísetletou propastí, proto se nikdy nemůžou setkat. Leandrův* čas je navíc třikrát rychlejší než čas ostatních lidí (proto se taky Leandr* nemůže milovat se ženami – vždycky vyvrcholí ještě dřív, než se své milenky stačí dotknout). Héra* zase žije především ve svých snech, a proto ztrácí přítomný č. na úkor č. budoucího, v němž se sny odehrávají (toto pojetí č. vychází z tzv. gramatiky snů). Není náhoda, že všichni předci Héry* Bukurové zemřeli pět minut po dvanácté. Proč? Protože všichni Bukurové byli minéři a odstřely min načasovávali vždycky na poledne. To se v končinách, kde pracovali, vědělo (…), takže jakmile zatroubili poledne, lidi se šli schovat. Když nic nebouchlo, musel se jít někdo z Bukurů podívat, co se děje. A to byl obvykle jeho konec. Pět minut po dvanácté nakonec zemře i Héra*, i když úplně jinak, než by si její předci minéři představovali…

Héra a Leandr – postavy řecké báje. H. byla kněžka bohyně Afrodité a žila ve věži na pobřeží úžiny Helléspont (dnešní Dardanely). L. žil na druhé straně úžiny, a protože se do H. zamiloval, každou noc za ní plaval přes moře. H. vždycky na věži rozsvítila lampu, aby k ní její milenec ve tmě našel cestu. Tak to dělali celé léto, pak ale přišla zima a s ní ostrý vítr*, který jednoho dne lampu zhasl. L. se zabil o útesy a H. potom v zoufalství skočila z věže. Řada autorů včetně Ovidia nebo Friedricha Schillera vložila do této báje svůj vlastní výklad, své poselství; ale to, co do příběhu H. a L. vnesl Milorad Pavič, ještě nikoho nenapadlo.

Fabula rasaz lat., prázdný příběh, který čeká, až se v něm člověk zabydlí; Pavičův Leandr* se takhle pokoušel zabydlet ve své první dívce Despině. Ovšem sám Milorad Pavič zabydlel spoustu příběhů a vytvořil v nich svůj vlastní, fascinující svět. A vybízí čtenáře, aby sami obydlovali jeho knihy: Jsem přesvědčen, že knihu vytváří čtenář, a právě díky němu začíná kniha existovat.

Klepsydra z řec. (zlodějka vody), vodní hodiny, fungující na principu protikladů. Ve starověkém Řecku měla k. podobu hliněné nádoby s otvorem ve dně, kudy pomalu odtékala voda a odměřovala tak čas (původně používali k. především řečníci při veřejných proslovech a prostitutky ve veřejných domech). Složitější k. sestává ze dvou spojených nádob: když se první nádoba vyprázdní, druhá se naplní; Milorad Pavič označuje Vnitřní stranu větru* za román v podobě k.

Láska – prochází žaludkem: Lásky bývají různé. Jedny nabodneš jen vidličkou, jiné se jedí rukou jako ústřice, některé musíš rozkrájet nožem, jinak je zadusíš, a jsou i tak řiďoučké, že na ně musíš vzít lžíci. A některé se zas češou jako jablko, které utrhl Adam.

Věčnost – požehnání od Boha (dle byzantských mnichů); opakem je čas* pocházející od Ďábla (dle byzantských mnichů). Kde se v. a č. protnou, tam je život. Č., který se nemůže protnout s v., je neplodný a v takovém č. existuje jenom smrt. Pavičovi hrdinové Héra* a Leandr* žijí v jiných časech a nikdy se nemůžou sejít; místo splynutí je čeká samota a smrt. Jak to, že jsou tedy zároveň věční? Žádný slovník neví všechno…

Vítr – viz Čas*

Vnitřní strana větru – strana, která zůstane suchá, když vítr fouká skrze déšť. Obecně: druhá, na první pohled skrytá polovina celku. Pavičův Leandr* staví strážní věž, ovšem staví ji zevnitř, z vnitřní strany, takže lidé zvenčí nemůžou sledovat jeho práci; jeho konkurent Krasimirič staví svou věž z vnější strany, a celý Bělehrad ho tedy obdivuje jako velkého stavitele. VBělehradě je i budova knihovny, která má jeden zámek z vnější a jeden z vnitřní strany, takže se dá zamknout buď jenom zvenčí, nebo jenom zevnitř. A hlavně se v Pavičově vyprávění setkávají (anebo míjejí) muž a žena, dva protiklady tvořící zároveň jeden obraz v zrcadle: Každý má přece jedno oko mužské a jedno ženské (…); ženská duše může pobývat v mužském těle a naopak, vysvětluje v doslovu knížky Blanka Činátlová.

Vtip – největší kouzlo Pavičova psaní. Tento příruční slovíček, který může na první pohled působit jako heslář převzatý z některé mystické příručky Paula Coelha, ožívá v rukou Milorada Paviče v zábavný a osvěžující karneval slov. V hostinu slov, kde čtenář používá oči jako příbor a kosti hází za hlavu. Vždy jsem se bál, abych čtenáře nenudil, dodává autor. Kdo si přečte první větu, měl by si přečíst i další. A pak, když máte co říct, musíte být trpělivý a vyčkat, protože pokud jste moudřejší než vaše kniha, pak nejste spisovatel.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků