Hlavní obsah

Apolena Rychlíková: Sto let ženského hlasu

Právo, Apolena Rychlíková, SALON

Červen 1919 byl zlomový pro všechny obyvatelky Československa. Mohly totiž jít poprvé volit. Po letech bojů za přiznání volebního práva i ženám, jež nepatří mezi bohaté velkostatkářky (také ty ovšem své hlasy odevzdávaly prostřednictvím manželů), se k urnám mohly konečně vypravit všechny ženy tehdejší nové republiky. Prvními skutečně demokratickými se u nás staly volby do obecních zastupitelstev. A od té doby se datuje století ženského hlasu.

Foto: ČTK

Františka Plamínková, jedna z těch, které prosadily volební právo pro ženy v českých zemích, foto z roku 1937

Článek

Zpochybňovat právo žen na účast ve volbách si dnes dovolí jen ti největší šílenci. Právo volit prostě patří k základní výbavě demokratické společnosti. Ale i když vedle něj existuje – dokonce ještě o pár let déle – také právo být volena, nepoměr mezi ženami a muži panující v oblasti českého veřejného života bohužel stále přetrvává.

Prý si za to můžeme samy: málo se snažíme a málo se nám chce. Slýchávám to prakticky denně. Snaha o narovnání nespravedlivého stavu například prostřednictvím kvót je navíc řadou lidí prezentována jako nějaká nová totalita. Jestli to o něčem svědčí, tak především o tunelovém vidění těch, kteří věří, že žijeme ve světě, kde máme všichni stejné šance uspět, ve světě, který není nerovný a kde neprivilegovaní nejsou ostrakizováni.

Výročí ženského hlasu může být naopak připomínkou, jak nerovnoměrné šance u nás muži a ženy mají. Platí to na obě strany: muži mohou jen zřídkakdy pečovat o děti či staré rodiče, a to i když chtějí. Vydělávají prostě víc a bez jejich platu se rodina neobejde. Ženy se zase důsledkem přetrvávající diskriminace stávají mimo jiné ekonomicky ohroženějšími, a nerovnost tak s sebou nese vedle frustrace, pocitů nedostatečného ohodnocení a přijetí i jasně materiální důsledky: chudoba u nás ženy ohrožuje významně více než muže.

Hlavní konflikt se tu odehrává právě mezi péčí a prací. Pečující osoby – v naprosté většině ženy – jsou ve stávajícím nastavení znevýhodněné. Na druhou stranu pracovat celý život bez možnosti zastavení a nahlédnutí do jiných aspektů života, jak to dnes mají muži, taky není zrovna výhra. Bariéry musíme odstraňovat na obou stranách.

Je proto třeba promýšlet jinou společnost, takovou, která péči vrátí její hodnotu a zároveň přemění naše výkonnostní nastavení na solidární. Jen díky péči totiž můžeme vidět, že i ve slabosti je síla. A budeme-li usilovat o to, aby práce bylo v našich životech míň, a ne víc, světy práce a péče se snadněji protnou.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková (1989) loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Abychom to lépe viděli a pochopili, potřebujeme kolem sebe více vzorů: jak těch ženských, které svou každodenní činností ukazují, že česká společnost není pro ženy tak úplně svobodná, tak mužských, které se vzepřou stávajícímu systému a zkusí vyjít spravedlnosti naproti.

Ženské volební právo tu sice máme sto let, faktická rovnost však zůstává pouze na papíře. Bylo by dobré to konečně začít měnit: společně, a hlavně zespoda. Ty nejohroženější jsou totiž právě tam.

Reklama

Související články

Apolena Rychlíková: Budoucnost je teď

Mnozí by řekli, že jsou to jen děti. Děti, které nemají moc co na práci, a tak si našly zábavu v aktivistickém upozorňování na hrozivé dopady našeho...

Apolena Rychlíková: Svoboda, nebo smrt

V češtině nedávno vyšel další román Ljudmily Ulické, jedné z nejvýznamnějších současných ruských spisovatelek. Jmenuje se Případ Kukockij (přeložila Alena...

Apolena Rychlíková: Elitou už od základky

Duben patří tradičně zápisům do základních škol. Protože je mému nejstaršímu dítěti tento rok šest let, měla jsem tu čest poznat celý proces poprvé v roli...

Výběr článků

Načítám