Ve svém literárním díle se intenzivně vypořádáváte s životní realitou v nesvobodném režimu. Je pro vás psaní stále politickým činem, aktem politického odporu?

Začala jsem psát ve chvíli, kdy už jsem si neuměla pomoct jinak. Ocitla jsem se tehdy v Rumunsku v bezvýchodné situaci, protože jsem odmítla donášet tajné policii na kolegu z továrny, kde jsem pracovala. Řekla jsem jim, že na to nemám povahu. Toho agenta to vytočilo tak, že mrskl vázou s květinami o stěnu mé kanceláře. S odmítnutím vůbec nepočítal. Skoro nikdo totiž jejich verbování neodolal. V té chvíli to ale z mé strany nebyl žádný vědomý politický odpor, jenom jsem věděla, že se mi donašečství hnusí. Takhle jsem žít nechtěla. Zároveň v tom bylo i něco osvobozujícího, ačkoliv tím začalo období výslechů, všemožné šikany, domovních prohlídek a také výhrůžek smrtí, které skončilo až mým vystěhováním do západního Německa.

Nejhorší bylo, že tajná policie roznesla po továrně, že jsem se spoluprací souhlasila. Proti pomluvám jsem se neměla jak bránit. Výsledkem byla úplná sociální izolace. Spousta kolegů už se mnou nechtěla mít nic společného, nevěřili mi. Navíc jsem taky přišla o svou kancelář. Najednou tam posadili nějakého inženýra a já už dovnitř nesměla a musela jsem si sednout na schodiště mezi patra. Právě v té době jsem začala psát. Nemyslela jsem to ale jako akt odporu. Jenom jsem potřebovala zjistit, kdo a odkud jsem.

V češtině teď vyšel váš román z roku 1992 Liška lovec. Působivě v něm vykreslujete atmosféru posledních dní Ceaușeskovy vlády. Životu dominoval strach a ponižování, skutečná svoboda neexistovala. Zbývala nanejvýš svoboda si život vzít nebo krást šrouby z fabriky… Liščí kůže v bytě hlavní postavy se stává symbolem hrozby. Pramení ten příběh z vaší osobní zkušenosti, kdy vám vyhrožovala rumunská Securitate?

Ano, ten příběh je také mým příběhem, i tu liščí kožešinu jsem měla doma. Ale spoustu detailů jsem si samozřejmě vzala z vyprávění přátel nebo si je vymyslela. Není to odborný text, já jsem ostatně konec komunistického režimu v Rumunsku sama nezažila. Jsem za to ráda, protože bych pravděpodobně nevyvázla živá.

Jak dnes víme z dokumentů Securitate, agenti tajné služby z Temešváru tehdy dostali k dispozici samopaly a munici. Nevyjímaje příslušníka, který mě všechna ta léta opakovaně vyslýchal. Zastupujícího šéfa Securitate v Temešváru, který se dnes otevřeně chlubí tím, že mi dával do bytu štěnice, zadrželi, když řídil jateční chladicí vůz, v němž vezl těla protirežimních aktivistů. Tajná policie je zastřelila u nich doma, případně v nemocnici, kam odváželi raněné z demonstrací proti Ceaușeskovi.

Diktátorské režimy fungují v neposlední řadě proto, že šíří strach. Jak jste se s tím vypořádávala?

Diktatury fungují výhradně na bázi strachu a strach je jejich jediný funkční produkt. V diktaturách vždy najdete tři skupiny lidí: první skupina strach produkuje, druhou tvoří ti, kteří jsou té první vystaveni na milost, a třetí skupina se ve všudypřítomném strachu naučila chodit a používá ho pro své vlastní zájmy. Kdo nebyl připraven strašit ostatní nebo strach využívat, byl najednou sám. Ano, měla jsem tehdy přátele, kteří se ocitli ve stejně beznadějné situaci jako já, ale nijak to nepomáhalo. Po nějaké době jsme byli všichni s nervy na dně. Pak už jsem ani nevěděla, kdy se smát a kdy plakat.

Od Ceaușeskova pádu letos uplyne třicet let. Čím je pro vás vypořádávání se s komunistickým Rumunskem pořád tak zajímavé?

Zajímavé není to správné slovo. Musela jsem ty knihy napsat, abych se od té doby osvobodila. Rumunsko jsem sice opustila fyzicky, ale v hlavě jsem si ho dál nesla s sebou.

Může taková zkušenost diktatury prohloubit vnímání aktuálního politického vývoje a schopnost ho analyzovat? Vrhnout na něj jiné světlo?

Ve svém slavném projevu v americkém Kongresu Václav Havel prohlásil, že se bývalé východoevropské diktatury můžou leccos naučit jednak od Spojených států a jejich více než dvousetleté zkušenosti s demokracií, ale také ze své vlastní zkušenosti s diktaturou – třeba to, že vědomí předchází bytí a že touha po svobodě může změnit společnost. Tenkrát to formuloval možná patetičtěji…

Herta Müllerová

Herta Müllerová

FOTO: Profimedia.cz

Problém je, že většina postkomunistických států svou dějinnou paměť naopak potlačuje. Tamní vlády dokonce kopírují struktury diktatur. Zapomínají například, že komunistické režimy produkovaly tisíce uprchlíků. Politicky pronásledovaní lidé utíkali ze zemí východní Evropy na Západ, bylo jich opravdu mnoho. Stejné země dnes ale odmítají uprchlíky přijmout, i když jsou to Syřané prchající před válkou.

Média jsou na Východě monopolizována podobně jako před rokem 1989 a justice se stává závislou na libovůli vládnoucích partají a slouží jejich politickým zájmům; zřetelně je to vidět na Polsku. Bývalí funkcionáři tajné policie mohou obsazovat důležité státní funkce a bezskrupulózně se obohacovat. V Rumunsku se dokonce mluví o legalizaci korupce. To už je skutečně jak z nějaké banánové republiky! Ve stejnou dobu tu lidé útočí na Evropskou unii, jedinou demokratickou alianci široko daleko, a touží po objetí ze strany čínské diktatury či Putinova náboženského autoritářství. Jako by ztratili paměť. Přijde mi to odporné.

Je krátce před volbami do Evropského parlamentu. Vy právě díky zkušenosti života v diktatuře umíte ocenit hodnotu svobodných voleb. Momentálně se ale kvůli sílícímu pravicovému populismu vyměňují svobody za domnělé jistoty a v lidech se opět podněcuje strach. Vidíte nějakou cestu ven z krize, jiskřičku naděje?

Ne, nevidím.

Zpracování a přebásnění politické reality mají ve vašem díle zásadní význam. V čem v tomto kontextu tkví síla krásné literatury v porovnání třeba s politologickými analýzami?

Abychom pochopili svou minulost, potřebujeme odborné knihy, statistiky, výzkumy. Ale fakta jsou jen jedním dílem skládačky. Těmi dalšími jsou emoce, individuální pocity lidí, to, jak vypadaly jejich byty, co skrývali ve skříních i v hlavách. O tom bychom bez krásné literatury nevěděli nic. V tom je její síla.

Píšete německy, přičemž váš styl překypuje – často neobvyklými – obrazy, metaforami a novotvary. Rumunštinu jste se začala učit až v patnácti letech, ale velice rychle jste ji zvládla. Jakou roli hraje dvojjazyčnost ve vaší práci?

Jazyk je vždy úzce svázaný s tím, co jsme sami zažili. Slova se stále odehrávají tam, kde jsme prožili určité situace s nimi spojené. Máme to tak zřejmě od dětství. Slova jsou těmito obsahy obsazena – na vědomé i nevědomé úrovni. V mém případě se k rodné němčině a specifickému dialektu, jímž se mluvilo v naší vesnici, přidává rumunština, protože jsem ještě jako třicátnice žila v Rumunsku a v Rumunsku jsem se i socializovala. To vše dohromady ovlivnilo můj náhled na slova.

Mám dojem, že situace, v níž ho použijeme, dělá z každého slova unikum. Třeba policista pro mě nikdy nebude znamenat totéž co pro lidi, kteří nemají tak strašné zkušenosti s policií – nebo aspoň s určitým typem policie. Pro mě je i slovo stát něco trochu jiného než pro ostatní, cítím v něm diktaturu.

Možná to tak nezůstane napořád a samozřejmě dokážu rozlišovat konkrétní kontexty, ale tenhle základní obsah nemizí, nemůžu ho z toho slova vymazat.

Bilingvní jsem se stala relativně pozdě, rumunsky jsem se naučila až na střední škole. Od té doby v sobě oba jazyky porovnávám. Německá a rumunská slova nejenže znějí jinak, ale také malují trochu jiný obraz, závisí to třeba na jmenném rodu, je rozdíl, jestli má ve vašem jazyce slovo lilie mužský, nebo ženský rod.

Samostatnou kapitolou jsou přísloví. Některá mě vyloženě iritují, jsou na můj vkus, musím to tak říct, reakcionářská – a vůbec jich není málo. Například: Jablko nepadá daleko od stromu. To je příšerné! Jako kdyby děti neměly vůbec žádnou šanci vyváznout. Tohle je tvůj otec, tohle je tvá matka a tohle budeš ty.

Rumunština má na druhou stranu mnoho poetických úsloví a pojmenování, která na nikoho ne ukazují prstem. Němčina je v tomhle myslím nelítostnější. Třeba bažant se v rumunštině používá i jako výraz pro poraženého nebo smolaře. Když se vám život vymkne z rukou, řeknete si, že už jste zase bažant. Vzniklo to tak, že jakmile se někdo učí lovit, bažant je obvykle jeho první cíl, protože moc neumí létat a jen se schovává ve křoví – je to snadná kořist. A to má na mysli rumunština, když říká, že je člověk často za bažanta. Naproti tomu němčina používá slovo bažant pro náfuku. Jde po bažantím vzhledu a po jeho okázalém chování. Takové jazykové kontrasty mě vždycky fascinovaly. Rumunský bažant mě ohromoval tím víc, že jsem znala i bažanta německého. Každý jazyk žije jinak, a to je na tom to krásné.

Na pražském veletrhu Svět knihy představí Herta Müllerová svou knihu Liška lovec (dnes od 18 hodin ve velkém sále Průmyslového paláce) a posléze bude debatovat s Mariem Vargasem Llosou (v sobotu od 20 hodin v kině Lucerna) na téma Literatura jako hlas svobody.