Při čtení zpráv z Británie si pokaždé říkám, co by k tomu všemu napsal Mark Fisher, kulturní teoretik, který byl zvyklý ve svých textech glosovat vše od filosofie přes politiku až po mainstreamovou popkulturu a zpochybňovat zdánlivě nezpochybnitelné společenské a kulturní pravdy. Jenže Fisher už zmíněné události neokomentuje – v lednu 2017 si vzal v osmačtyřiceti letech život.

Jeho glosy plné intelektuální erudice, publicistické energie i spravedlivého hněvu chybí nejen v britském kulturním prostoru. Z obskurního internetového blogera se Fisher v posledních letech svého života proměnil v dost možná nejdůležitějšího britského levicového filosofa s nemalým vlivem na současné psaní o kultuře.

Důkazem je i enormní zájem o jeho sebrané spisy k-punk: The Collected and Unpublished Writings of Mark Fisher from 2004–2016 obsahující články, recenze, blogové zápisky, rozhovory či fragmenty nepublikovaných textů. Kniha vydaná v londýnském nakladatelství Repeater Books se loni na podzim vyprodala už po dvou týdnech a pochvalně se o ní psalo ve všech velkých světových médiích. Není divu, Fisherova klíčová témata, jako je duševní zdraví, krize kapitalismu nebo vymazání budoucnosti, rezonují nyní víc než kdy jindy.

Fisher si své formativní roky odbyl v devadesátých letech, kdy byl členem filosofického kolektivu Cybernetic Culture Research Unit fungujícího od roku 1995 na University of Warwick. Jeho hlavní protagonisté Sadie Plantová a Nick Land byli fascinováni radikálním potenciálem nových technologií, ale třeba také elektronickou hudbou nebo kyberpunkovými romány. Ostatně jedním z členů CCRU byl Steve Goodman, později známý jako elektronický producent Kode9 a zakladatel důležitého vydavatelství Hyperdub.

Progresivní myšlení CCRU se špatně snášelo s rigidním akademickým prostředím, Fisher proto neviděl svou budoucnost ve světě vědeckých konferencí a časopisů a univerzitu po získání doktorátu opustil. Učil na vyšší odborné škole a psal o elektronické hudbě.

Pro své texty získal prostor až v polovině nulté dekády, kdy si založil internetový blog, kam pod přezdívkou k-punk přispíval esejemi, notickami i recenzemi. Médium blogových zápisků zrodilo jeho styl horečnatě sepisovaných poznámek, v nichž myšlenka rychle střídá myšlenku. Jeho psaní jako by poháněla spalující touha dostat se věcem na kloub.

V Česku bude Fishera možná někdo znát díky překladu jeho první knihy Kapitalistický realismus (2009, česky Rybka Publishers 2010), která je dobrým úvodem k autorově kritické analýze ideologie neoliberalismu, ideologie, s níž jsme dnes odsouzeni žít.

Na konci sedmdesátých let ji pod vlajkou volného trhu instalovaly vlády Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, které s její pomocí definitivně demontovaly zbytky poválečného sociálního konsenzu, v němž stát vyvažoval zájmy korporací a privátního sektoru. Pád železné opony a krach sovětského bloku na konci následné dekády stvrdily neoliberální ideologii jako jedinou správnou a s tímto předpokladem byla implementována i v zemích bývalého socialistického tábora. Fisherův termín kapitalistický realismus odráží způsob, jakým se neoliberalismus prezentuje, tedy coby jediná možnost nastavení současného světa. Už ani ne dokonalá, ale jednoduše jediná – prostě realistická.

Žít krizi imaginace

Na obálce českého překladu Kapitalistického realismu je věta připisovaná americkému filosofovi postmodernismu Fredriku Jamesonovi: Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu?

Fisher hledá na tuto otázku odpověď tím, že pitvá způsob, jakým ideologie nadřazenosti volného trhu nad vším ostatním pronikla do našeho každodenního života. Kapitál už dnes ovládl většinu společenských procesů, vytvořil si vlastní neprůstřelné byrokratické struktury a přinutil nás přijmout, že ekonomická hlediska určují vztahy mezi lidmi i náš vztah ke světu. „Logika kapitálu trvá na tom, že cokoliv, co ho nereprodukuje nebo neslouží této reprodukci, je ztráta času,“ píše Fisher, který v pozdějších textech referuje o zombie kapitalismu – systému, ve který už po globální krizi v roce 2008 nevěří vlastně ani politici nebo šéfové průmyslu, ale jehož iluzi všichni udržují prostě proto, že neexistuje žádná ideologická alternativa.

Neoliberalismus maskovaný za liberální demokracii se prezentuje jako dovršení dějin, což v lidech, kteří musí žít v postindustriální dystopii nízkých platů, prekarizovaných zaměstnání, nesmlouvavého pracovního tempa, vysokých nájmů a do očí bijící sociální nerovnosti, nevzbuzuje zrovna velkou naději. Punkové no future tady má zcela konkrétní kontury.

Mark Fisher

Mark Fisher

FOTO: Wikimedia Commons/MACBA

Tématu vymazání konceptu budoucnosti se Fisher věnuje ve své druhé knize Ghosts of My Life (2014), v níž si všímá krize imaginace, která je vidět nejen v politice, ale také v popkultuře. Ta se v novém tisíciletí zasekla v recyklování starých postupů a podle Fishera za to může právě nastolení neoliberálního bezčasí. „Pop ztratil schopnost produkovat nové potenciality,“ všímá si a připomíná, že kulturou jsme byli dříve zvyklí měřit čas, odlišovaly se podle ní epochy, zatímco v novém tisíciletí už vlastně všechno vypadá a zní stejně jako v minulosti.

Vize budoucnosti tak už probublávají jen v některých omezených ložiscích – Fisher je zaslechl třeba u hudebníků shromážděných kolem britského elektronického labelu Ghost Box, jehož název ho navedl k resuscitaci termínu hauntologie francouzského poststrukturalisty Jacquese Derridy. Ten jím popisoval neoliberalismem potlačované ideje marxismu po roce 1989, které se ale vracejí v podobě duchů – v případě zmíněných hudebníků jako spektrální vzpomínky na tzv. populární modernismus reprezentovaný třeba sci-fi seriály sedmdesátých let, které generacím vyrůstajícím v této době implantovaly obrazy šťastné technologické budoucnosti, co ale nikdy nepřišla.

Právě schopnost vzít artefakty populární kultury, často popovou píseň nebo film, a vysvětlit na nich symptomy společenské krize je jednou z hlavních zbraní Fisherova psaní. Jeho radikální přeposlouchávání Joy Division, Nirvany nebo elektronického producenta Buriala propojuje svět hudby a politiky a čtenáře nenápadně navádí na myšlenky, které by v hutném filosofickém textu nejspíš těžko rozluštili.

Podobně uvádí Fisher čtenáře i do dalších témat. Tak třeba kanadský rapper Drake nebo elektronický písničkář James Blake pro něj reprezentují generační tíseň, která ústí v širší problém duševních chorob – což bylo pro Fishera téma doslova osobní; sám celý život bojoval s depresemi.

Privatizace stresu

Společenský systém, v němž žijeme, podle Fishera „generuje permanentní vysilující úzkost“. Jsme neustále pod dohledem kapitálu, který po nás žádá, abychom se ve světě nejistých zaměstnání stali svými vlastními manažery a koordinovali své úsilí. Každý může být vítěz je oficiální mantra systému papouškovaná médii i popkulturou, globální pracovní trh ale reálně generuje jen pár úspěšných a vedlejším produktem této nesmlouvavé kompetitivní války jsou zástupy nešťastníků, kteří prohráli.

Po krizi z roku 2008, jež způsobila pokles životního standardu i u střední třídy, je už takových vlastně drtivá většina: vedou život od výplaty k výplatě bez šance na důstojnou existenci. Zároveň ale žijí v přesvědčení, že si za své problémy mohou sami. Krajně individualistický étos neoliberalismu nám totiž říká, že si za své štěstí zodpovídá každý sám. Pokud nejsme úspěšní, je to jen naše vina, protože jsme se dostatečně nesnažili.

Takový systém postavený na maximalizaci úsilí a zároveň malých šancích na úspěch nutně produkuje psychické nemoci. Fisher připomíná, že jako důsledek privatizace stresu podle statistik britské Národní zdravotnické organizace v poslední dekádě prudce narostly případy depresí a sebevražd. Pro psychiatrii jsou ale duševní problémy stále čistě individuální záležitost a vysvětluje je chemickou dysfunkcí, která se dá léčit antidepresivy. I psychoterapie vychází z předpokladu, že chyba je především v pacientovi a lze ho vyléčit jiným nastavením jeho myšlení. Fisher však upozorňuje, že ne všechny deprese jsou ve skutečnosti naše, některé patří systému: „Příčina nárůstu depresí je společenská a politická a překlopení depresí do politického naštvání je urgentní politický projekt (…), antidepresiva a terapie jsou skutečným dnešním opiem mas.“

Skupina The Temptations

Skupina The Temptations

FOTO: Profimedia.cz

Jeden z posledních textů v knize se zabývá vzestupem Donalda Trumpa a nešťastným referendem o vystoupení Británie z EU. Fisher si všímá, jak populisté dokázali chytře přesměrovat třídní boj do podoby rasové nenávisti a nacionalismu. „Současný pravicový populismus je jen reakcí na skutečné problémy neoliberálního světa. (…) Nabízí balzám na existující deficit v současném kapitalismu, na banální nihilismus světa vykuchaného kapitalistickými imperativy. Tím balzámem je nacionalismus.“

Levice ale má na tomto stavu také svůj podíl, v devadesátých letech se příliš snadno přizpůsobila neoliberalismu a jen přihlížela rozpadu veřejné sféry, která nemá pro moderní kapitalismus žádný užitek.

Kyselinový komunismus

Závěrečnou část velmi obsáhlého sborníku, jehož editor Darren Ambrose rozřadil Fisherovy texty do tematických bloků pokrývajících literaturu, filosofii, politiku či hudbu, tvoří úvod k dílu, na kterém britský teoretik pracoval bezprostředně před svou smrtí. Dvacetistránkový fragment Acid Communism (Kyselinový komunismus) nastiňuje možné východisko z krize, do níž jsme se po čtyřiceti letech neoliberalismu dostali.

Řešením dnes není neoanarchismus, odmítnutí státu, ale naopak: posílení státu jako naší jediné zbraně proti kapitálu. Předpokladem je však zbavení se toxického individualismu, na němž systém stojí, a obnovení veřejného zájmu.

„Místo porážky kapitálu se musíme soustředit na to, čemu kapitál z principu klade překážky: na kolektivní schopnost vytvářet, starat se a užívat si,“ čteme. Fisher navrhuje návrat k ideálům psychedelické kontrakultury šedesátých let, k jejímu divokému a často naivnímu popření společenských formací považovaných za nezpochybnitelné. Její ozvěna byla slyšet i na přelomu osmé a deváté dekády v raveové kultuře elektronické taneční hudby, kde se se slovem acid také hodně operovalo.

Karel Veselý (1976) je hudební publicista a spisovatel.

Karel Veselý (1976) je hudební publicista a spisovatel.

FOTO: Zuzana Lazarová

Je potřeba osvobodit tento potenciál změny a nahlédnout možnosti dosud nevídaných společenských formací. Může nám k tomu pomoci hudba, která byla vždy zvyklá ukazovat nám svět, co není, ale mohl by být, byť v abstraktních konturách. Jako příklad Fisherovi slouží poslech singlu Psychedelic Shack skupiny The Temptations z konce šedesátých let, kde je podle něj slyšet příslib proměny vědomí, která sice nikdy nenastala, ale zůstala v hudbě zakonzervovaná. Je potřeba ji znovu zaslechnout, provést „exorcii ducha světa, který by mohl být svobodný“. Nová bohémská revoluce by mohla zrodit „nové lidství – nové vidění, nové myšlení, nové milování“.

Těch několik stran Kyselinového komunismu skvěle propojuje Fisherovu filosofickou a popkulturní erudici s osobitým autorským stylem, který není jazykově nikterak okázalý, mnohem spíše odráží způsob, jakým hledáme záchytné body v divočině. Fisher rád používal neologismy a několik z nich se uchytilo i jako hashtagy na Twitteru (třeba nudná dystopie popisující stav banálního depresivního bezčasí pozdního kapitalismu, který ale skončil brexitem a Trumpovým vítězstvím). Fisherovo psaní je protikladem šaškovství Slavoje Žižeka, který chce čtenáře za každou cenu oslnit, ale třeba i suchých analýz Alaina Badioua. Máte pocit, že jste se ocitli přímo u zrodu myšlenek, některé se teprve postupně formují do finální podoby, uprostřed boje s vlastními hranicemi a zažitými stereotypy.

Je to nakažlivé a vzrušující čtení, Fisher čtenáře přímo vyzývá k tomu, aby se do stejných válek se svými předpoklady pustili také. Sám říkal, že hlavní úlohou teoretika je „intenzifikovat“, ukazovat a zesilovat to podstatné. Velká škoda, že už další texty nenapíše. Takhle zůstane fascinujícím kronikářem prvních dvou dekád nového tisíciletí, jež vstoupí do dějin jako zoufalé čekání na zázrak, kterého se ale zároveň bojíme.