Bylo větším populismem pastelkovné Jiřího Paroubka, nebo nefunkční důchodový opt-out, který se vyplatil jen třetině pracujících, ale pravice nám ho prodávala jako celospolečenský lék? Těžko říct. Používat slovo populismus v tomto významu toho každopádně mnoho nepřináší.

Existuje nicméně rozměr nového populismu, který nám může pomoci pochopit procesy současné politiky. Lokální populismy od Orbána přes Zemana po Trumpa se v lecčems liší. Společné ale mají vytváření distance mezi „běžným lidem“ a elitami či institucemi, které mu něco neoprávněně diktují a konají proti jeho zájmům. Populismus je strategie přeměnit veškerá relevantní témata na tento kulturní souboj, a spojit tím masu voličů, kteří mají reálně dost odlišné názory. V českém protimigračním diskurzu je už od zimy 2016 samotné téma migrace zastíněno popisem vnitřních zrádců: intelektuálů, neziskovek a části médií. A součástí kulturního souboje se stávají témata od kouření v hospodách po držení automatických zbraní.

Proč nový populismus vůbec řešit? Nejde jen o obranu hodnotového liberalismu, na jehož zdravou míru mohou mít lidé různé názory. Nový populismus ohrožuje demokracii zejména zneviditelněním lobbismu.

V minulém století jsme si zvykli na model, v němž danou ideologii pomáhají prosazovat skupiny, kterým se hodí. Zástupci pojišťoven a soukromého zdravotnictví podporují pravici, protože součástí její ideologie je částečná privatizace důchodů a zdravotnické nadstandardy. Zástupci odborů podporují levici. To vytváří jistou transparentnost – je jasné, kterým skupinám se daná politika hodí a proč podporují příslušné strany. Odpovědností stran je obhájit, že se jejich politika vyplatí i obecně.

Jiří David: Anatomie populismu, srpen 2018, exkluzivně pro Salon

Jiří David: Anatomie populismu, srpen 2018, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří David

Strategií nového populismu je ale odlákat pozornost od finančních zájmů ke kulturním válkám a skandálům. Přesně v tom smyslu se vyjádřil i Trumpův exporadce Steve Bannon, když uvedl, že liberální média je potřeba porazit tím, že je „zahrneme shitem“.

Trumpova administrativa se staví na stranu pojišťoven ve sporu o povinnost pojišťovat již nemocné lidi. Chystá se uvolnění regulace Wall Street. Důležité posty v oblasti obrany obsadili zástupci Boeingu a Lockheed Martin a Agenturu pro ochranu životního prostředí zase lidé z průmyslu – ti se již zbavili asi osmdesáti regulací, což podle studie Harvardu povede v příštích deseti letech k osmdesáti tisícům úmrtí a k dýchacím obtížím u miliónu osob… Tyto věci nesouvisejí s Trumpovými hlavními volebními sliby a jdou proti avizovanému vysoušení lobbistických bažin. Veřejnost a média zaplavené skandálními tweety, kauzami a kulturně štěpící rétorikou se o ně ale takřka nezajímají.

Proč je populismus konzervativní

Ne každá konzervativní politika je populismem, ale nový populismus je až na výjimky konzervativní. Jeho zastánci to vysvětlují jako reakci na dominanci liberálního progresivismu. Možná. Ale proti ní lze bojovat i poctivě – dokládáním negativních dopadů migrace, adopcí ze strany homosexuálů či pobytu dětí do tří let ve školkách.

Konzervatismus je u populistů spíše argumentační figura. Aby se nějaká politika dala odmítnout coby elitářská a nadiktovaná shora, musíte proti ní postavit „běžné a odžité“. A často i převrátit realitu. Češi v minulosti uvykli jeslím a garanci místa ve školce pro malé děti podporuje velká většina rodičů – přesto bývá líčena jako neomarxistická novota nerespektující zkušenosti našich drahých maminek.

Někteří autoři nazývají tuto politickou argumentační strategii novým realismem. Jeho podstatou je i nacionalizace konzervatismu a zdravého rozumu. Studie socioložky Kateřiny Liškové (viz salonní rozhovor z minulého týdne) ukazuje, že v komunistickém Československu padesátých až sedmdesátých let byla emancipace žen v sexuálním, rodinném i občanském životě výrazně vyšší než v řadě zemí na Západě. Přesto dnes bývá snaha o rovné genderové podmínky vykreslována jako cosi cizáckého a západního stojícího proti domácí tradici.

Zdůrazňování „odžitého“ a „našeho“ je klíčovým prvkem populistického argumentu: pomáhá zvýraznit odcizenost elit a v odporu proti nim spojit skupiny lidí bez ohledu na jejich názory – kupříkladu právě na genderové vztahy.

Pochopení podstaty nového populismu ale také pomáhá rozbít nejeden z velkých mýtů liberálů. Například že jde o politiku vytvářenou výhradně shora. Přišli Zeman, Trump, Orbán a pomocí charismatu, lží, chyb oponentů i fíglů á la Cambridge Analytica vyhráli a překopávají politické systémy. Toto zjednodušení zabraňuje vidět proměny společnosti, které k politice kopání příkopů mezi „dobrým lidem“ a „zlými elitami“ vedly. Když si je sepíšete pod sebe, je možná až s podivem, jak dlouho jsme na dominanci nového populismu čekali.

Nový populismus je v prvé řadě reakcí na konec velkých vyprávění. Demokracie 20. století čerpaly svou legitimitu z příběhů o emancipaci pracujících (socialismus), o spásném trhu (neoliberalismus) a o vítězství rozumu a pokroku díky vědě. Konkrétní politická opatření většina voličů vidí a je schopna pochopit a přijmout v kontextu těchto příběhů.

Krize velkých vyprávění si všímají postmodernisté už od sedmdesátých let, jejich konec a následné vakuum pak přišly definitivně s rozpadem bipolárního světa. Nový populismus se toto vakuum snaží vyplnit vlastním příběhem: jde o příběh skepse k expertnímu vědění, příběh návratu – k Americe padesátých let, symbolům slovenského ľudového státu, kontinentální identitě Francie či hrdosti Velké Británie.

Liberálové Trumpa a další populisty podceňují proto, že vycházejí z jejich nedůvěryhodných osobností a slabých programů a ignorují sílu a kompaktnost příběhu, který reprezentují. A slabinou části současných liberálů je i to, že spoléhají na konsenzuální rétoriku a ideu společnosti, která celkovým směřováním zajišťuje zlepšení života všech svých členů, ačkoli oslabily příběhy, o něž se tento konsenzus opíral.

Matkou populismu je i postindustrializace. S poklesem práce v primárním sektoru souvisí v politice hned několik jevů. Přímým důsledkem je stagnace či pokles reálných příjmů a symbolické hodnoty práce v některých částech výroby a průmyslu. S tím souvisejí snížení důvěry v instituce a nižší zájem o tradiční politiku. S rozpadem dělnické třídy a klesajícím vlivem odborů přitom zároveň došlo k oslabení přirozené reprezentace těchto voličů sociální demokracií. Tyto jevy dlouho ústily v nižší volební účast. Úspěšnost nových populistů do velké míry závisí na tom, jak dokážou tyto politicky osamělé skupiny nevoličů zmobilizovat. Trumpovi, Kotlebovi nebo Zemanovi se to povedlo.

Při ekonomické nejednotě je jednou z možných strategií mobilizace právě vytváření nových typů distinkcí a negativní volby: například zvýrazňování role kulturních elit a tematizace migrace jako nového rizika pro stagnující část společnosti. Trump ve volbách kromě pracovní migrace mluvil i o vlivu Číny na pokles manufakturní výroby v USA. Tohle výrazně legitimnější téma ale podle exit polls emotivně rezonovalo méně než migrace, která s sebou zřetelněji nese kulturní distinkci. Nový populismus je vytváření nového třídního uvědomění, kde to staré čistě ekonomické přestává fungovat.

Reakce na fragmentaci

Proč se noví populisté na rozdíl od starých levicových populistů pokroku tak často hlásí k návratu? To vidíte, když přijedete do měst jako Zanesville v jihovýchodním Ohiu. Propad lokálních průmyslů po sobě zanechává kromě narůstajících nerovností mezi regiony symboliku úpadku. Ze Zanesville, někdejšího srdce Ohia, prosperujícího z továren na výrobu cihel, keramiky, mýdla či oceli, je dnes opuštěné město. Střední třída se vystěhovala do venkovských periferií a samot, obchody a fast foody se přesunuly k výpadovkám. V centru, kde kdysi jezdila i tramvaj a zářily výlohy kin, bydlí ti nejchudší a na ulici nepotkáte živáčka. Trumpa jako přihlášení se k Americe minulosti tu volili i lidé se solidními příjmy, kteří dnes už pracují ve službách a nejsou nijak konzervativní. Nikoli kvůli vlastním problémům, ale vinou dojmu z rozpadu regionu, který se střední třídy dotýká mimo jiné závislostmi teenagerů na opiátech a nekvalitním vzděláváním.

Billboardy Miloše Zemana před druhým kolem prezidentské volby

Billboardy Miloše Zemana před druhým kolem prezidentské volby

FOTO: Vít Černý, ČTK

Podobně to funguje i v Česku. Nerovnost regionů je tu výrazně vyšší, než by bylo u země s tak malou ekonomikou nutné. Průměrný obyvatel Ústecka či Ostravska hodnotí kvalitu života ve svém kraji hůře než chudina v krajích bohatých. Kvalita školství i nabídka řady služeb jsou tam výrazně horší, což dopadá i na střední třídu. Také v Česku tak lze zisk stran nabízejících radikální změnu poměrů vysvětlit spolehlivěji přes nezaměstnanost a závislost dané obce na práci v průmyslu než přes řadu individuálních charakteristik. A to, že ve vašem okolí hlasují lidé hlavně pro jednoho z dvojice Zeman a Drahoš, i při kontrole ostatních faktorů osmkrát zvyšuje šanci, že budete hlasovat stejně.

Obávám se, že současný liberalismus podceňuje i tenhle skupinový a regionální charakter volby. Zaměřuje se na jedince a jejich práva a politiku, která jim prospívá. Ale opomíjí jevy, které zvyšují frustrace v celých regionech a skupinách.

S přesunem pracujících z průmyslu do různých typů služeb a veřejného sektoru se společnost fragmentuje. Marx pracoval se dvěma dominantními třídami, klasická teorie se třemi. Britský sociolog Mike Savage identifikoval pro 21. století sedm sociálních tříd, které se liší ekonomicky, kulturním kapitálem (vzděláním) a sociálními kontakty.

I to má pro politiku zásadní důsledky. Klesá role pragmatické ekonomické volby, protože ve světě proměnlivých kariér není zcela jasné, jaký typ daňové či důchodové reformy se voliči dlouhodobě vyplatí. Čistě ekonomická témata ztrácejí na důležitosti, pokud neobsahují symboliku. Ve fragmentované společnosti mnoha úhlů pohledu se skupiny neshodnou – Savageova britská tradiční dělnická třída a nastupující pracovníci služeb mají podobné příjmy a mohly by sdílet ekonomické zájmy, ale mají rozdílné vzdělání, sociální kontakty a kulturní postoje.

Politika kopíruje společnost. Suma volebního zisku dvou hlavních stran je ve většině evropských zemí výrazně nižší než před dvaceti lety. Počet stran ve většině národních parlamentů je naopak vyšší. Jednou z reakcí na fragmentaci společnosti je fragmentace stranické politiky, která se začíná zaměřovat na úzké části elektorátu. Když si vynesete české strany na mapu základních os politiky, zjistíte, že KDU-ČSL a SPD mají takřka identickou polohu: jsou středové a konzervativní. Jejich voliči se ale výrazně liší v míře podpory autoritářství a v pocitu, zda jsou lidé jako oni vítězi, či poraženými globalizace. Pokud chce mít strana ve všech ohledech jasnou ideologii a zastávat zřetelné postoje, zůstává nutně velmi malá.

To, že populismus rétoricky spojuje části společnosti, které se reálně názorově neshodnou, ve fiktivní „běžný lid“, je strategická reakce na tuto fragmentaci.

Liberálové jsou někdy v pokušení uvěřit, že skutečně existuje nějaká horší a nereformovatelná část společnosti. Lidí, kteří ve všem souhlasí s Milošem Zemanem, je ale podle výzkumů Medianu jen okolo 10 procent. Populistická většina je zformována diskurzem elit a „běžného lidu“. Strategií proti populismu by tedy neměla být kritika „horší“ části lidu, ale uchování témat v rovině, která takovému štěpení brání.

Fragmentace má i další důsledky. Ve společnosti nestálých kariér a povolání, která ještě před pěti lety neexistovala, klesá důležitost práce jako společenské identifikace. Roste naopak role životního stylu a vkusu. Už Pierre Bourdieu si všiml, že fungují jako lakmusový papírek, podle něhož lidé poznají, do jaké části společnosti patří a jak se k sobě mají chovat.

Na to reaguje i politika. Nositeli stylu nejsou strany, ale osobnosti. Liberál pozná z vystupování a vkusu politiků jako Trudeau či Obama, že budou jeho postojům blíže než Trump či Mayová, aniž by musel studovat jejich názory. I proto je dnešní politika nutně personální. Důvěra osobám je od roku 2013 ve volbách v Česku nejdůležitějším aspektem. Přičemž tradiční strany se trendu individualizace politiky přizpůsobují výrazně pomaleji než ty, kde se kandidát na primátora mění na základě jednoho průzkumu.

Důležitost individuálního stylu samozřejmě souvisí s nástupem vizuálních a nových médií. Proměna mediálního světa je ale pro pochopení nového populismu důležitá i v jiných oblastech. S fragmentací společnosti a nástupem online médií se rozpadla velká publika, což zabraňuje politické integraci. Rozpad publik ale není politicky rovnoměrný. Voliči Trumpa podle výzkumů ve velké míře vycházeli ze zpravodajství Fox News. Voliči Clintonové žádný dominantní zdroj neměli. I v Česku mohou Andrej Babiš či Miloš Zeman oslovit výraznou část svého staršího a méně vzdělaného elektorátu jen pomocí několika málo kanálů – zejména komerčních televizí. Liberálové proti tomu ve většině zemí potřebují pracovat s kanály velmi různorodými, což jejich kampaně komplikuje.

Předvolební billboard Andreje Babiše a jeho ANO

Předvolební billboard Andreje Babiše a jeho ANO

FOTO: Drahoslav Ramík, ČTK

S nástupem nových médií také souvisí jev, kterému Giovanni Sartori říkal videopolitica.

Pokud jste v roce 2015 zhlédli reportáže o uprchlících, potom se podle analýz Medianu výrazně zvyšovala pravděpodobnost, že budete přisuzovat tématu velkou důležitost.

Média nastolují témata s rychlostí, které politika s nabízenými řešeními nedokáže sekundovat. Vzniká emotivní vakuum obav, že elity a instituce řešení pro klíčové problémy (které jsme si ani my sami před rokem neuvědomovali) prostě nemají. To snižuje důvěru k institucím, a navíc poskytuje výhodu politikům, kteří nová témata pouze zasazují do předem připraveného výkladu – třeba do toho o souboji elit a „běžného lidu“.

Preference vizuálně zajímavých témat také ohýbá agendu – v první polovině roku 2018 u nás vyšlo přes 25 tisíc článků o uprchlících a imigrantech. Takřka jeden na dva uprchlíky a migranty přicházející středozemní cestou do Evropy. Medializace je v tomto ohledu desetkrát silnější než v krizovém roce 2015. A naprosto přebíjí medializaci méně obrazově atraktivních témat, jako jsou oddlužení a exekuce, které se přímo dotýkají života až dvou miliónů Čechů.

Současná česká vláda si i díky tomu může dovolit definovat plány v oblasti důchodové reformy, sociálních systémů, průmyslu či zdravotnictví velmi vágně. Stejně jako v USA je na místě obava, že se v těchto oblastech mohou prosazovat partikulární zájmy, které v oslňujícím jasu kulturních a personálních válek ztrácejí viditelnost.

Konfliktní liberalismus

Česká realita je novým populismem nasáklá podobně jako země na Západě. Je ale potřeba si uvědomit, že ačkoli je například Miloš Zeman mistrem populistického argumentu, jen využívá pole umeteného svými protivníky.

Řada politiků z dnešního tzv. demokratického bloku roky před prezidentskou volbou strávila bojem proti inkluzi ve školství s odkazem na „parazity“ a odmítáním sociálního bydlení coby pomoci „nepřizpůsobivým“. Využívali témata, u nichž bychom se měli bavit o podobách řešení, pro vytvoření identity svých voličů jako normální většiny zneužívané shora výmysly elitářů či zdola tzv. spoluobčany, jak s oblibou říkáme lidem, které za občany nechceme.

Z nepochopení charakteru populismu myslím pramení řada chyb, které dělají tradiční političtí kandidáti ve snaze mu čelit. Zaprvé se často zaměřují na hodnotovou kritiku. Populismus ale tyje hlavně z tematické vyprázdněnosti. Oproti roku 2013 si lidé ve výzkumech CVVM s posledními dvěma volbami nedokázali spojit konkrétní témata. Ne že by neexistovala poptávka. Po prezidentských volbách respondenti uváděli, že by se hlava státu měla zaměřit na budoucnost vzdělávání či nerovnosti ve společnosti. Těmto věcem se ale kampaně a diskuse obloukem vyhnuly.

Absence nastolování témat umožňuje, že se debata místo policy (politických témat a jejich řešení) zaměřuje na politics (politiku jako takovou). A v tom má vždy náskok nové, razantní a nekorektní. Zde je třeba hledat důvod dominance „nových stran“, jako jsou ANO, SPD a Piráti, místo těch ideově zakotvených. Volby lze vinou vyprázdněnosti také ovládnout během čtrnácti dnů tématy, jež umožňují populistické štěpení „běžného lidu“ a „diktujících elit“. Zemanovi se to před druhým kolem prezidentského klání podařilo přes migraci, restituce, držení zbraní a kouření v hospodách. V částech populace, kde tato témata rezonují, se podle panelových výzkumů Medianu nejvíce zvedla volební účast.

Zadruhé liberální kandidáti často neumějí dělat negativní kampaň. Ta proti Zemanovi se zaměřovala na věci, které o prezidentovi všichni vědí (proruskost, nedůstojnost) a u nichž už se rozhodli, jestli jim vadí. Takový typ negativní kampaně může vést ke zvýšení účasti vlastního tábora. Strategií populismu je ale navyšovat účast dosud politicky pasivních a zklamaných lidí. Výrazně efektivnější by tak bylo soustředit se na její potlačení – například upozorňovat v chudých regionech na propojení Zemanova okolí s exekučním byznysem či skandály H-Systemu.

Daniel Prokop (1984) je sociolog ze společnosti MEDIAN, za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal v roce 2017 Novinářskou cenu.

Daniel Prokop (1984) je sociolog ze společnosti MEDIAN, za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal v roce 2017 Novinářskou cenu.

FOTO: Petr Horník, Právo

A zatřetí – liberálové ignorující příběh v pozadí nového populismu mohou uvěřit, že voličům Zemana musí nutně imponovat celá jeho osobnost. Mají pak sklon podceňovat jejich intelekt. Pokud zároveň podcení, že u některých témat nejde jen o postoje, ale i o autenticitu, mohou jako Jiří Drahoš dojít k chybnému rozhodnutí, že v otázce uprchlíků je třeba kopírovat Zemanovu pozici. Přitom efektivnější by bylo rozšíření bitevního pole. Převedení otázky na kritiku konkrétních politik EU a zdrojové problémy migrace, jako jsou globální oteplování, obchod se zbraněmi či vysávání zdrojů třetího světa.

Standardní politika vycházející z tradic liberální demokracie by si z toho všeho měla vzít několik obecných ponaučení. Především nepodceňovat populismus coby krátkodobý výmysl – ale naopak pochopit jevy, které ho umožňují. Snažit se zasazovat konkrétní opatření do kontextu, v němž jsou pochopitelná. Omezit boj s „běžným lidem“. Nastolovat reálná témata v době, kdy mašinerie videopolitiky nemá z čeho čerpat. A připustit konfliktní liberalismus – tedy liberální demokracii, která umí definovat své nepřátele a ve vakuu bez velkých příběhů nespoléhá čistě na omílání svých hodnot a vyžadování konsenzu nad nimi.

Rizika liberální demokracie v Česku totiž leží i mimo argumentační osu populismu, ať už se jedná o úniky do daňových rájů, obchod s chudobou, omezenou vymahatelnost práva ve finanční oblasti, či to, že necháváme průmyslové korporace vytěžit regiony bez odpovědnosti za jejich sanaci.