Co jste tím filmem chtěl pro sebe zjistit?

Asi hlavně to, jakým způsobem se konstruuje mediální realita ve dvou poměrně exponovaných redakcích, které snad můžeme označit za média tradičního typu. Jak známo, tradiční média se dnes otřásají v základech, vedeme debaty, jestli třeba zrovna Českou televizi s jejími tradičně nastavenými novinářskými procesy potřebujeme, nebo ne. Zajímalo mě, jak tam při bližším pohledu vypadají útroby zpravodajství, co se děje za fasádami zpráv, kam většina lidí nevidí. Chtěl jsem nahlédnout do dvou newsroomů a pozorovat konkrétní lidi, jak spolu interagují, spolupracují na vzniku zpráv a jak průběžně rozhodují o tom, co je a co není v danou chvíli důležité a zajímavé. Pozorovat je jako filmař, v autentických situacích. I proto jde o čistě observační dokument.

A co se tím filmem ve vašem náhledu na média změnilo?

Nejprve jsem se v rámci přípravy snažil přečíst co nejvíc relevantní literatury z oblasti mediálních studií, která se fungováním redakcí a vůbec rámováním zpráv zabývá na teoretické úrovni. Kromě různých dnes už klasických prací – Luhmanna, Entmana, McLuhana, Halla nebo Tuchmanové – mě zaujaly i některé knihy Glasgowské skupiny pro výzkum sdělovacích prostředků, což byli teoretici, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech získali přístup do redakcí BBC a ITV. Oceňoval jsem na nich, že realitu redakční práce neukazovali nijak přikrášleně. Upozorňovali třeba, jak velkou roli hraje při výrobě zpráv náhoda, časový pres nebo osobní nastavení novinářů…

Když jsem pak do obou českých redakcí, kromě České televize ještě do Hospodářských novin, rok před natáčením pravidelně docházel a viděl to všechno v praxi, všímal jsem si i různých dalších věcí. Třeba mě překvapilo, jak vyvinutá je jejich redakční rutina, kolik zavedených postupů novináři uplatňují a v jaké rychlosti díky tomu mohou pracovat. Hlavně lidé v pozici editorů mě fascinovali tím, co všechno jim během jednoho dne projde pod rukama, kolika událostem musí věnovat pozornost, přetavit je do podoby zpráv a jak jsou v tom suverénní a efektivní. Jak rychle jsou schopni se rozhodovat, co je a není relevantní.

Pozoroval jsem je i v některých exponovaných dnech. Jednou jsem byl na obhlídkách chvilku před Vánoci v roce 2016. Ten den došlo k překvapivému zvratu v Rathově procesu, zastřelili ruského velvyslance v Ankaře, chvíli na to proběhl útok na vánoční trhy v Berlíně a do toho se staly další tři důležité věci v domácí politice. Najednou jsem byl jak v úlu, kolem mě se to velmi koordinovaně hemžilo. Byl to ten druh intenzivní energie, který mě i z filmařských důvodů zajímá.

A pak jsem dospěl ještě k jedné věci: můžu myslím celkem zodpovědně říct, že dělat z novinářů manipulátory, kteří hrají zákulisní hry a slouží cizím zájmům, je minimálně unáhlené. Já z velké většiny takový pocit neměl.

Proč jste si pro samotné natáčení vybral 9. březen 2017, kdy se očekávalo, že Miloš Zeman oznámí, zda bude, či nebude znovu kandidovat na prezidenta?

To natáčení mělo být původně jenom test, jestli jsem základní filmovou metodu zvolil správně a zda to celé bude fungovat. Z dramaturgického hlediska se mi líbila skutečnost, že prezident plánoval o své případné kandidatuře říct nejprve jen svým příznivcům ve Španělském sále; novináře tam nechtěl. Tušil jsem, že je tím jen naláká a strhne k celé věci o to větší pozornost. Ať už to vymyslel sám Miloš Zeman, nebo Jiří Ovčáček, pro film to byla výborná výchozí dramatická situace.

Z dokumentu Mimořádná zpráva (2018)...

Z Bojarova dokumentu Mimořádná zpráva (2018)...

FOTO: KVIFF

Už někdy v lednu jsem vycítil, že obě redakce k tomu datu skutečně upírají obrovskou pozornost, že té události hodlají věnovat velkou energii, že budou tu zprávu chtít přinést jako první, ale nebude to pro ně jednoduché, a budou tedy muset být hodně vynalézavé. Že to bude živé a pro film zajímavé… Když jsem si pak pustil natočený materiál, bylo mi jasné, že mám hotovo a natáčení už opakovat nemusím.

Který z lidských minipříběhů, jež jste ve filmu zachytili, vám přijde nejzajímavější? Mně se líbil ten redaktorky České televize Mariany Kopecké.

Nám ve střižně taky. Je to ve filmu mimochodem jediná žena v celém tom novinářském světě alfa samců. Už když přijde na ranní poradu, všichni ji tam školí, radí jí, jak co má udělat, mentorují ji – a přijde mi v něčem symbolické, že je to pak ona, kdo ve větru a dešti čeká u Hradu, jak to dopadne, a za ty chlapy to oddře. Je ironií osudu, že za následný krach přenosu sice nemůže, ale lidé u televize si ho nakonec stejně spojí s ní.

Působí na mě z toho filmu jako někdo, kdo je své práci nekonečně oddaný a kdo se v tom výrazně mužském světě plném velkých eg dokáže pohybovat s nějakou základní lidskostí. Osobně jsme se nestihli moc poznat, ale jako filmová postava je mi sympatická a je důležitou páteří našeho snímku.

V obou redakcích jsem potkal silné osobnosti s opravdovou vášní pro novinařinu. Ale má to samozřejmě svou stinnou stránku. Řada z nich je schopna se do své práce ponořit tak hluboko, že pak nevidí napravo nalevo. Šéfredaktor zpravodajství České televize Petr Mrzena mi po zhlédnutí filmu řekl, že si musí na jeho základě klást otázku, co to vlastně všichni dělají, za čím se to honí. Ta novinářská vášeň je důležitá, v něčem i krásná, ale jsou tam momenty, kdy je jí až moc. Až si člověk říká, jestli třeba zrovna tolik sledované Zemanovo vyjádření stojí za všechnu tu vynaloženou energii. To je pro mě i jedno z možných poselství našeho filmu: jestli by někdy nebylo lepší zvolnit.

V Mimořádné zprávě je ještě jeden hezký motiv, který jako novinář tištěného deníku vnímám velmi silně: že se z nás stávají v dnešním elektronickém světě trochu dinosauři. Dal jste to tam záměrně, nebo to vidím jenom já?

Já nemám rád kinematografii, která diváka příliš směruje, preferuju otevřenější filmy, ale v nějakých subtilnostech se do nich jako režisér prostě promítnete. A ze mě se do Mimořádné zprávy promítla určitá sympatie k tomu světu dinosaurů, světu, který nám pomalu mizí před očima. Ačkoliv i já dnes podstatnou část zpráv čtu na mobilu, litoval bych, kdyby tištěná média zanikla. Papír nelze nahradit, je obrovský rozdíl, když čtete z papíru – a pak z monitoru počítače či z mobilního telefonu. Navíc noviny mají nějakou hierarchii, můžete si v nich listovat, vytáhnout si z Práva třeba Salon. A líbí se mi i ten koncept, že je to celé konečné, že se obsah jednoho dne pořád ještě může vejít do nějak ohraničeného tvaru. Hypertext mě svou nekonečností trochu děsí.

Co je tedy podle vás hlavní problém českých médií?

Ona zrychlenost. Nijak se neraduju, že se mediální svět odvíjí v takovém tempu. Když si čtu nějaký delší text, rád bych, aby z něj bylo jasné, že jeho autor někde byl, něco zažil, s někým mluvil a ještě měl čas o tom přemýšlet. Jenže na takové články už v redakcích nejsou peníze, prostor ani právě čas.

Je to samozřejmě širší problém. Když před čtyřmi lety vrcholila krize na Ukrajině, z různých důvodů mě to pohltilo. Poprvé za dlouhou dobu jsem nějakou politickou událost opravdu prožíval. V ty dva nejnapjatější dny jsem byl od rána do večera přikovaný k telefonu a zprávy si aktualizoval pomalu každých pět minut. Na východě Ukrajiny bylo tehdy minimum novinářů. Ale lidé – včetně mě – na to byli strašně zvědaví a média jim z toho mála, co věděla, vyráběla zprávy jak na běžícím pásu. Když jsem si pak s odstupem procházel, co všechno jsem v ony dva dny přečetl, čím jsem byl tolik fascinovaný, byly tam jen dvě zprávy s nějakou opravdovou substancí. Jinak to byly jenom výkřiky stvořené s jediným cílem: ukojit mou zvědavost a donutit mě kliknout za chvíli znovu.

A tohle v menší míře funguje i za normální situace. Na tramvajové zastávce už se nedíváte na stromy, nečtete si knížku nebo si s někým nepovídáte, ale projíždíte efemérní zprávy na mobilu. A to si pak začnu říkat, jestli něco není špatně, jestli jsme se s tou těkavostí nedostali moc daleko, jestli jsme to nepřehnali.