Henry Miller
Čas zabijáků

Přeložil Jakub Marx.
Dauphin

Henry Miller: Čas zabijáků

FOTO: archív nakladatelství Dauphin

Stručně řečeno, snílek by měl být ochoten snít v přesvědčení, že „představivost tvoří podstatu“. Taková je funkce básníka; je nejvyšší, neboť jej přivádí k neznámu – k mezím tvorby. Tohle že napsal ten Miller, autor obscénních…? Míváme mylné představy, že onen či tamten je pouze takový, nebo makový. Ale jen špatní autoři jsou jednobarevní. Dvojstudie o Rimbaudovi není výklad Rimbauda a jeho díla, je to hledání, popisování, potvrzování, nalézání a vyslovování se k sobě, tvorbě, ke světu i k Bohu skrze Rimbauda, možná ještě lépe – s jeho pomocí. Kdo chce prožít nevšední zážitek, ať si po tomhle Millerovi přečte o Rimbaudovi od Miloslava Topinky Vedle mne jste všichni jenom básníci (1995). A možná pochopí, co to vlastně je ten synergický efekt.
(Knihu vybral Jakub Šofar.)

Ismail Kadare
Palác snů

Přeložila Hana Tomková.
Havran

Ismail Kadare: Palác snů

FOTO: archív nakladatelství Havran

Sny jsou součástí našeho života, zapisování snů je dokonce jakousi literární podkategorií, nicméně jinými způsoby spisovatelé se sny ve své tvorbě příliš nepracují; u nás je výjimkou třeba Ivan Vyskočil. Nejznámější albánský autor Ismail Kadare (1936) využil sen jako jeden z ústředních stavebních prvků pro alegorii, ve které v roce 1981 popsal albánskou realitu. Román byl v zemi ihned zakázán… Jednou z nejdůležitějších institucí v popisované říši je Tabir Saraj, Palác snů, do něhož každý den proudí záznamy snění z celé země. Sny jsou evidovány, rozdělovány, interpretovány. Mark-Alem, z důležité a slavné rodiny albánského původu, je přijat do paláce, aby se pomalu seznamoval s fungováním toho složitého mechanismu: jak rozpoznat nedůležité sny od těch, které by mohly mít význam, jak ty označené interpretovat a objevit v nich nějaké zásadní souvislosti, nebo dokonce hrozby pro vládce říše. Kadare „novelizuje“ některé kafkovské motivy, daří se mu popsat ten kolektivní strach, tápání a marné hledání vysvětlivek. Ono neškodí přečíst si občas něco alegorického.
(Knihu vybral Jakub Šofar.)

Katrina Kalda
Aritmetika bohů

Přeložila Helena Beguivinová.
Havran

Katrina Kalda: Aritmetika bohů

FOTO: archív nakladatelství Havran

Podle odhadů přišlo Estonsko v letech 1939 až 1951 o 25 procent obyvatelstva (válka, emigrace, vraždy a deportace). Estonských autorů u nás moc nevychází. Katrina Kalda (1980) je sice Francouzka, ale estonského původu. Na příběhu mladé dívky, která se se svou matkou odstěhovala z Tallinnu do Paříže, umně spojuje osudy její, celé rozvětvené rodiny i historické milníky jednoho z pobaltských států. A smutného je toho až až: od těžkých začátků v nové vlasti, ve Francii, a občasných návratů do bývalého domova v první časové rovině přes hrdinčino estonské dětství v osmdesátých letech v druhé časové rovině až po chronologicky řazené dopisy ze Sibiře psané jednou z estonských obětí (1945–1948) v třetí časové rovině. A všechny tři roviny se pak propojí (což sice čtenář očekává, ale překvapí ho to). A do toho občas nějaký úder, abychom nezapomínali: Lysenko nechává růst fíky na jabloních, magie socialismu započala.
(Knihu vybral Jakub Šofar.)

Vladimíra Valová
Do vnitrozemí

Host

Vladimíra Valová: Do vnitrozemí

FOTO: archív nakladatelství Host

Sbírka povídek třebíčské debutantky nabízí osmnáct vydestilovaných osobních příběhů, které spojuje téma osamělosti. Valová své hrdiny zachycuje v méně či více mezních situacích, které je nutí k akci či k přehodnocení dosavadních postojů. Ačkoli je tón příběhů velmi melancholický a hrdiny lze označit za lůzry, autorce se daří vykreslit jejich osudy bez náznaku patosu a celek nepůsobí ufňukaně ani bezradně. Soubor próz je exemplárním příkladem toho, že lze stvořit plnokrevné charaktery i na malé ploše: postavy jsou uvěřitelné a živoucí – díky přirozeným dialogům a relativně běžným problémům, s nimiž se potýkají. To vše vytváří dojem, že lidé, o nichž čtete, by klidně mohli být vaši sousedé. Valová vypráví jazykem úsporným, pouští se ale také do originálních metafor a bystrých popisů všedních detailů. Do vnitrozemí není pouze titulem jedné z próz, ale také metaforou cesty „do sebe“, kterou hrdinové povídek musí podniknout, ať už chtějí, nebo ne.
(Knihu vybrala Lucie Faulerová.)

Ladislav Kudrna, František Stárek Čuňas
„KAPELA“
Pozadí akce, která stvořila Chartu 77

Academia a ÚSTR

Ladislav Kudrna, František Stárek Čuňas: „KAPELA“

FOTO: archív nakladatelství Academia

Dnes již bonmot, že elektrická kytara je pro totalitní systém nebezpečnější než kulomet, neplatí. Nicméně v období normalizace se stal bigbít a lidé kolem něj pro systém začátkem jeho konce. Nějakou dobu trvalo, než si to bezpečnostní orgány začaly uvědomovat, ale nikdy vlastně tuto část kultury nedokázaly pochopit bez ideologické optiky. Celostátní akce proti vlasatcům, proti „závadové“ mládeži, začala na konci roku 1975 a trvala permanentně do roku 1989. Jejím výsledkem bylo pronásledování lidí, kteří od začátku nechtěli mít nic společného s establishmentem, ale také vznik Charty 77 a ještě větší rozmach amatérské hudební scény, pro niž platilo, že vše je „only rock’n’roll“. Kniha je ideálním průnikem archívních výzkumů a osobních zkušeností.
(Knihu vybral Jakub Šofar.)

Viktor Šlajchrt
Obrazy Prahy
Proměny metropole v pragensiích

Pulchra

Viktor Šlajchrt: Obrazy Prahy

FOTO: archív nakladatelství Pulchra

Málokdo z českých spisovatelů či novinářů umí obalovat skelet primárních informací libovým masem různých souvislostí, odkazů, připomínek a srovnání tak jako Viktor Šlajchrt. K souboru osmi jeho textů o knihách spojených s Prahou, jež vyšly buď jako recenze, nebo jako úvodní eseje, je připojen jeden nikdy nepublikovaný – Kavárna jako zrcadlo dějin. Soubor je tak jakousi svého druhu pragensií na druhou. Autor komentuje nejen knihy přiznaně se zabývající Prahou, ale třeba i román Jana Faktora Jiříkovy starosti o minulost, kde město tvoří kulisy příběhu. Nicméně nejvíce Šlajchrtovi sedí spojení té naší stověžaté s její pohostinností (ve smyslu pohostinství). Bez jeho úvodu by kniha Srdečný pozdrav z hospody, v níž jsou na pohlednicích zachyceny restaurace, hostince, kavárny a vinárny přelomu 19. a 20. století, nefungovala.
(Knihu vybral Jakub Šofar.)

Kateřina Šimová a kol.
Cesty do utopie
Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů

Prostor

Kateřina Šimová a kol.: Cesty do utopie

FOTO: archív nakladatelství Prostor

Uhlířská víra se podobá první fázi zamilování, kdy ztrácíme schopnost zaznamenávat objevující se výstražná znamení, že není zlato vše, co se třpytí. Ale co když je opravdu možné vybudovat to báječné místo k životu tady na Zemi, na dosah, hned teď, bez potřeby nekonečného čekání na spasení po všeobecném zmrtvýchvstání? …v té zemi není pánů / ni chudých žebraček / na tisíc širých lánů / na tisíc oraček, veršoval Vítězslav Nezval. A s ním souzněly desítky dalších osobností české kultury, jež měly zásadní vliv na formování názorů a představ velké části české meziválečné populace. Samozřejmě že nejde jen o nějakou českou anomálii, ale u nás byla tato zářivá svědectví velice hojná a účinná. Antologie českých „zamilovaných“ textů je ovšem sestavena i z názorů oponentů. Proti Marii Majerové Jan Slavík, proti Zdeňku Nejedlému a Vladislavu Vančurovi Josef Kopta a Václav Tille…
(Knihu vybral Jakub Šofar.)

Jana Davidová Glogarová a Jaroslav David
Obrazy z cest do země Sovětů
České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu 1917–1968

Host, Ostravská univerzita

Jana Davidová Glogarová a Jaroslav David: Obrazy z cest do země Sovětů

FOTO: archív nakladatelství Host

Poprvé jsem byl v Sovětském svazu v létě roku 1973, v Kišiněvě a v Oděse. Ze země, kde zítra mělo znamenat včera, jsem odjížděl velice rozpačitý, říkal jsem si, že bych těm lidem, které jsem tam potkal, přál, aby pro ně zítra aspoň někdy znamenalo dnes… Probrat a porovnat 72 knižně vydaných českých textů (klasických cestopisů, reportáží, popisů, osobních vyznání, ideologických prohlášení) o Sovětském svazu (příp. sovětském Rusku) z let 1917 až 1968 je znamenitý nápad. Dají se na nich sledovat proměny žánrů a témat, dobového jazyka i odraz domácí politické situace. A především jak subjektivní názory vystřídala propaganda, kterou na konci sledovaného období tu a tam protrhl osten kritiky. Od Fučíka, Kuděje, Majerové, Pujmanové, Svatopluka, Včeličky, Weila po Elstnera, Hanzelku a Zikmunda či Heckela. Charašo, molodci!
(Knihu vybral Jakub Šofar.)