Zanícení konzervativní kritici někdy interpretují snahy o posílení rané předškolní výchovy coby ideologický zásah do tradiční rodiny a systému, který je přirozený a vyvážený. Tím ale zakrývají realitu státní podpory, která je dnes naopak velmi nevyvážená a ideologická. Podpora rodin s dětmi je v Česku v rámci OECD nadprůměrná. Problematické je ale její složení. Dáváme minimum do služeb rodičům a dětem. V investicích do předškolní výchovy jsme v poslední pětce států OECD. A úplně chybí systematická podpora péče o děti do tří let – dětských skupin, hlídání apod. Velkou většinu prostředků dáváme do finanční podpory samotných rodin.

To není nutně špatně. Reálně však stát různými opatřeními na matce vynucuje, aby zůstala co nejdéle doma. Částečné úvazky, do nichž se maminky v zahraničí často vracejí, jsou zatíženy vysokými odvody. Služby pro děti do tří let bývají finančně či regionálně nedostupné. Nelze na ně čerpat podporu a odpis z daní je minimální. Sleva na dani na dítě platí jen pro jednoho z rodičů. Posledním hřebíčkem je pak sleva na dani na nepracující manželku. O tu s návratem matky do zaměstnání přijdete. Začátek práce po rodičovské je tak masivně zdaněný a platit k tomu navíc školky či hlídání se nevyplatí.

Péče o dítě je hodnota. A stát by určitě neměl vytvářet finanční ani hodnotový tlak, aby se jí matky vzdaly. Dnes ale platí opak: stát řadě rodičů, kteří si nemohou dovolit soukromé školky a potřebovali by pracovat, volbu znemožňuje. Posílení podpory služeb pro rodiče není žádná progresivistická ideologie, jen reflexe potřeb rodičů a krok k vyváženosti systému.

Proč práci rodičů řešit? Rodiny s dětmi jsou v Česku nadprůměrně zasaženy chudobou, a to zejména samoživitelky a rodiny se třemi a více potomky. Každá šestá samoživitelka trpí těžkou chudobou (materiální deprivací). Šance, že do ní upadne, je takřka 4x vyšší než u domácnosti bez dětí (ve zbytku Evropy je „jen“ 2x vyšší). Většina samoživitelek (60 %) si nemůže dovolit nenadálý výdaj okolo 10 tisíc. Pro rodiny se třemi a více dětmi platí podobné v menším měřítku – 8 % je v těžké chudobě a přes 40 % si nemůže dovolit hradit nenadálé výdaje.

Proč tomu tak je? Do tří let dítěte omezuje možnost matek pracovat finančně či regionálně nedostupná péče. Dlouhá rodičovská zhoršuje šanci žen vrátit se do zaměstnání. Podle studie IDEA z roku 2015 se 30 % žen s dvouletými a 60 % žen s tříletými dětmi stává nezaměstnanými ihned po ukončení rodičovské. Ve více než polovině případů je přitom nezaměstnanost dlouhodobá a jindy vede k přijetí hůře placených prací. Stát tento výpadek přirozených příjmů kompenzuje přídavky a slevami na dani. U většiny rodin s oběma rodiči a jedním až dvěma dětmi to na redukci chudoby stačí, u samoživitelek a rodin s více potomky často ne.

Nedostatky systému podpory se přitom u chudých rodin kumulují. Domácnosti méně vzdělaných párů a samoživitelek si většinou nemohou dovolit placené školky a hlídání. Jejich možnost volby, jak kombinovat práci s rodinou, je omezená. Právě méně kvalifikované ženy přitom mají největší problémy s návratem do práce. Chudým se navíc nevyplatí ani zmiňovaná sleva na nepracující manželku. Samoživitelky na ni nemají nárok a v úplných rodinách ji plně vyčerpají jen manželé se středními příjmy. A aby toho nebylo dost – v Česku chybí programy sociálního či dostupného bydlení pro rodiny s dětmi, které se do chudoby propadnou.

Chudoba a věci s ní spojené se přitom podle drtivé většiny zahraničních výzkumů negativně projevují na výsledcích dětí ve škole, jejich zdravotním stavu či chování.

Druhým pragmatickým argumentem je porodnost. Z častých tirád by si člověk skoro myslel, že se podporou rané péče stáváme cynickou vymírající společností. Opak je pravdou. Nejvyšší porodnost je dnes v Evropě ve státech, které ranou péči výrazně podporují a umožňují matkám sladit pracovní a rodinný život: ve Skandinávii a ve Francii. Nejnižší porodnost mají naopak konzervativní státy typu Itálie, kde ženy moc nepracují a podpora rané péče pokulhává. Vymírající Japonsko i proto nedávno vytvořilo půl miliónu nových míst v rané péči. Německo před deseti lety začalo více investovat do služeb pro rodiče dětí do tří let a mikroregionální analýzy potvrzují, že tím obrátilo trend klesající porodnosti…

Nenechat si diktovat

Hlavním argumentem odpůrců rané péče je, že by dítě do tří let mělo být s matkou. Jenže konzervativci negativní efekty školek přeceňují a neargumentují daty. Jimi často zmiňovaná Matějčkova studie o psychické deprivaci se týká dětí umístěných v dlouhodobé ústavní péči v hlubokém komunismu. Může být argumentem proti kojeneckým ústavům, ale ne proti 20 hodinám týdně ve školce či dětské skupině.

Pravdu však nemají ani liberálové, když tvrdí, že neexistují studie ukazující na možné negativní vlivy rané péče. Některé zahraniční výzkumy uvádějí mírný nárůst agresivity u dětí chodících do školek. Tyto efekty ale často nalézají hlavně u těch, které chodily do jeslí před druhým rokem věku či v nich trávily více než 30 hodin týdně, jiné studie zase poukazují na to, že je negativní dopad rané péče omezený a časem mizí. Řada výzkumů zjistila dokonce její pozitivní vliv na zvládání jazyka a kognitivní schopnosti. Strom života je prostě zelený – záleží na konkrétním dítěti a jeho připravenosti, kvalitě rané péče a prostředí v rodině.

Výzkumy o negativním vlivu rané péče tedy mají smíšené a nejasné výsledky. Výzkumy o negativním vlivu chudoby jsou oproti tomu dost jasné a alarmující. Stát by proto měl posilovat možnosti individuální volby v rané péči i pro ty, co mají hluboko do kapsy.

To ale ještě neznamená, že je garance místa ve školkách pro dvouleté děti rozumným řešením. Méně ideologická kritika totiž upozorňuje, že péče o tak malé děti musí být specifická a probíhat v úzkých kolektivech. Školky často nesplňují hygienické ani jiné standardy, musí investovat do přestaveb a nákupů, ačkoli děti mezi dvěma a třemi lety budou tvořit jen malou část jejich svěřenců. To jsou relevantní námitky. I v zahraničí, kde je raná péče běžná, probíhají tyto programy často odděleně od běžných školek.

Jak to tedy udělat? Na stole jsou dva návrhy. První je poskytnout rodičům peníze, aby mohli své dítě dávat do soukromě provozované dětské skupiny. Má to logiku. Jenže jak ukazuje praxe, nalitím peněz do systému se služby zdražují. V Británii a Austrálii, kde jsou rodiče takto podporováni, rostou ceny dětských skupin a jeslí dvakrát až pětkrát rychleji než inflace. Chudí si je tak stejně nemohou dovolit.

Sociolog Daniel Prokop

Daniel Prokop (1984) je sociolog ze společnosti MEDIAN, za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal loni Novinářskou cenu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Rozumnější by mohla být skandinávská cesta, kde je raná péče veřejnou službou s malým poplatkem. Nabízí se například přesunout garanci místa v předškolní péči pro dvou- až tříleté děti ze školek na jejich zřizovatele: obce a městské části. Ty by se mohly rozhodnout, zda tuto službu zajistí ve školce, zřídí dětskou skupinu nebo přispějí na nějakou existující soukromou. Obce by se v tomto daly podpořit zvýšením dotace na žáka v rané péči. Bylo by to efektivnější než plýtvat prostředky třeba na slevu na nepracující manželku.

Garance jako taková má logiku. Bez ní bude raná péče někde dostupná a jinde ne. A v případě nedostatku kapacit na to jako první doplatí rodiče, kteří nemají stálou práci a mohou se prý o děti postarat sami. Podobný přístup ze strany školek ombudsman v minulosti označil za protiprávní. Nicméně v loňském výzkumu Medianu 70 % ředitelů školek přiznalo, že jim to připadá jako legitimní postup. Přitom právě rodiče, kteří se snaží dostat zpět na trh práce, a děti, které pocházejí z chudších poměrů, tyto služby potřebují nejvíce.

Rozhodně bychom se ale měli mít na pozoru před politiky, kteří se snaží kvalitu a dostupnost veřejných služeb placených z našich daní nahradit hodnotovým paternalismem a poučováním. Zatímco oni sami mívají možnost volby v podobě soukromých školek, chudým rodičům bez možnosti volby ordinují, jak se správně starat o dítě.