Jak jste prožívala začátek války?

Když začala válka, hned jsem se vydala do Luhansku. Chtěla jsem pochopit, co se děje. A viděla jsem, jak tam lidi kritizují ruskou politiku vůči Krymu. V maršrutce, která jela z Pervomajsku do Stachanova, říkali: „Proč se Putin plete do našich vnitřních záležitostí?“ A to, co se řekne v maršrutkách, je mainstream, je to názor, za který vás nebudou kárat.

Potkávala jsem se s různými lidmi, s přáteli, kteří předtím chodili v Luhansku na mítinky na podporu Majdanu, kde jednomu mému známému vyrazili všechny přední zuby. Teď už se scházeli jen tajně. Setkala jsem se i s jedním separatistou, který trávil noc vedle obsazené budovy tajné služby SBU, byl tam spolu s dalšími samopalníky, ještě jsem se s nimi bavila.

Zpočátku to bylo hodně divné, jako sen, a pak to bylo už jen hrozné, protože kdosi začal střílet na nějakou rodinu na silnici kvůli ukrajinské vlajce.

Přijela jsem na východ se svým tříletým dítětem a vrátili jsme se dříve, než jsme měli. Zůstal ale zbytek mé rodiny: rodiče, babička, sestra. Dostali se odtamtud až v únoru 2015.

Byla jste s rodinou celou dobu v kontaktu?

V létě 2014 se občas stávalo, že jsem o nich třeba tři dny nevěděla. Máma a sestra trávily hodně času ve sklepě a spaly v krechtu, kam se ukládaly brambory. Daly si tam nějaké matrace a deky. Pamatuju si, že když jsem se jednou dovolala tátovi, byl zrovna u studny, seděl, kouřil a říkal mi: „Slyšíš ten zvuk?“ – „Ano, slyším.“ – „No, to nade mnou proletěl granát.“ Byla jsem zděšena, že se vůbec neschovával. Do sklepa chodil málokdy, spíš se pohyboval po domě nebo byl na ulici.

Babička se u sebe doma zavírala do špajzky, kde nejsou okna. Bylo to dost nebezpečné, ale sejít do sklepa kvůli nemocným nohám nemohla. Měsíc poté, co odjela, zasáhl její dům granát. Pervomajsk leží západně od Luhansku a prochází jím fronta. Sto metrů od našeho domu je hranice okupovaného území. Tam se střílí pořád.

Proč vaše rodina zůstávala na východě tak dlouho?

Bylo velmi těžké je přemluvit k odjezdu. Zkoušela jsem i různé triky a lsti. Měla jsem známého vojáka, který mi předem řekl, že přijde útok, a já tu informaci rodičům předala. Řekla jsem, že vojáci plánují úplně všechno srovnat se zemí a ať se okamžitě sbalí. Lekli se, ale stejně hned neodjeli. Cestovali pak trasou, která už byla ostřelovaná. Byl to poslední den, kdy se dalo odjet, protože potom už by potřebovali speciální propustku, na kterou se muselo dlouho čekat.

Přijeli ke mně, ale za deset dní se už zase chystali zpátky. Přemlouvala jsem je, hádala se s nimi – ale bylo to k ničemu. Hlavně táta byl nervózní a říkal, že se vrátí zpátky, že to nemá zapotřebí. Příbuzní mých kamarádů se vrátili skoro všichni a teď žijí na ostřelovaných územích v hrozných podmínkách. V takovém věku je pro lidi složité někde nově zakořenit. Mně nakonec zase pomohl ten můj známý, co je voják. Toho rodiče poslechli, že není rozumné jet zpátky do Luhansku. Ale bylo mi jasné, že je musím něčím zaměstnat – tak jsem jim našla domek v jedné vesnici…

Povedlo se jim tam znovu zakořenit?

Hodně jsem jim vždycky vyprávěla o básníkovi Mychajlu Semenkovi, ukrajinském futuristovi, kterého mám moc ráda. Věděli, že se narodil ve vesnici Kybynci. Řekla jsem jim, že tam pojedeme a podíváme se po nějakém domě. Napřed jsem ale jela sama a seznámila se s místním starostou. Příště jsem s sebou vzala i rodiče a on nás vyzvedl a vozil po vesnici, ukazoval domy, které jsou na prodej. Hned se jim zalíbil jeden u jezera a ten jsme koupili. Pak jsem v té vesnici uspořádala festival věnovaný Semenkovi a rodiče mi s ním pomáhali. Našli si tam díky tomu přátele. Je to trošku jako literární projekt, ale v reálném životě.

Přesídlenci ve věku vašich rodičů si jen těžko hledají práci…

Rodiče práci nemají, žijí z penze. Dříve k ní dostávali ještě dávku pro přesídlené důchodce, ale tu jim v létě vzali, prý proto, že město, kde jsme žili, není na seznamu okupovaných míst. Totiž – Pervomajsk je obsazený a v tom seznamu je, ale naše předměstí přestalo být během války jeho součástí. Naši se kvůli tomu soudí se státem, jejich advokát z organizace Donbas SOS má k dispozici spoustu průkazných oficiálních dokumentů, všechno lze dokázat, ale jak to dopadne, těžko říct.

Co vám celá ta situace kolem vašich rodičů dala?

Zaprvé jsem se naučila velmi dobře manipulovat s lidmi, především se svými blízkými. Dnes už je zvládnu přinutit, aby udělali to, co chci já. A druhá důležitá věc je, že dokážu mnohem lépe pracovat se svými emocemi, oceňovat v životě normální věci. Jeden čas jsem chodila na psychoterapii. Kdykoliv jsem slyšela slovo Donbas, hroutila jsem se, rozhovor, jaký s vámi teď vedu, bych ještě nedávno vést nemohla.

Ljubov Jakymčuková

Ljubov Jakymčuková

FOTO: Valentyn Kuzan, archív Ljubov Jakymčukové

Taky jsem pochopila, že i když je literatura hlavně estetická záležitost, může být také prostředkem, jak mluvit o vážnějších věcech: o válce, o okupaci, o politice.

Dáváte dohromady nějakou novou sbírku?

Píšu novou knihu, ale není o válce – je o lásce. O válkách se toho už napsalo hodně, vyšlo o nich mnoho románů a často jsou v nich za hrdiny ti, co umírají. Přijde mi to nenormální. Bavila jsem se o tom s jedním vojenským psychologem, co připravuje dobrovolníky, kteří míří na frontu. Říkal mi, že většina lidí jde do války zemřít. Jejich základní motivací není zvítězit, porazit nepřítele – chtějí zemřít za Ukrajinu, aby se stali hrdiny. Náborová reklama v Kyjevě pro dobrovolnické prapory vyzývá: Připoj se k mnoha hrdinům!, což v řeči naší kultury znamená: Připoj se k mnoha mrtvým!

Literatura by se proti tomu měla vzbouřit a ukazovat jako hrdiny hlavně ty, co přežili – co vyšli živí z obklíčeného doněckého letiště, ne ty, co tam zahynuli… Proto bude moje příští kniha pozitivní. Válka v ní bude, ale jen na pozadí. Půjde o milostný příběh.

Často se říká, že Ukrajiny jsou dvě a ta východní má blíž k Rusku.

Ukrajina je jen jedna. Když jsem začala chodit do školy, byla Ukrajina na mapách jako jeden celek s Donbasem i s Krymem. A tenhle prvotní vjem je ve mně pořád. Ukrajina jako jeden stát, kde mají lidé spoustu společného. Nevidím žádný důvod pro dvě vymyšlené Ukrajiny, je to stejný nesmysl, jako že je Donbas jiný a že je potřeba vytvořit nějaké republiky v okupovaných oblastech. A to říkám jako někdo, kdo se narodil na východě a prožil tam většinu života.

Hodně často se mě lidé ptají, jestli se na Donbasu mluví rusky. Ukrajinští lingvisté, specialisté na dialekty, označují tamní mluvu za jihovýchodní dialekt ukrajinského jazyka. Foneticky a gramaticky je to ukrajinština. Samozřejmě že je tam hodně ruských lexikálních prvků, ale na všech ostatních úrovních je to ukrajinský jazyk, je v něm mnoho ukrajinismů, které jsou v ruštině nepochopitelné.

Ale někteří radikální nacionalisté ze západní Ukrajiny říkají, že jen u nich je ta pravá Ukrajina.

Ano, i s takovým vyvyšováním jsem se setkala, hlavně na Haliči, ve Lvovské a Ivanofrankivské oblasti. Nedávno jsem se ve Lvově účastnila literárního večera a jedna místní paní vstala s tím, že je potřeba haličskou kulturu rozšířit po celé Ukrajině už kvůli tomu, že oni tu mají alespoň svou víru, zatímco na Donbasu víru nemají…

Co vás inspirovalo k sepsání sbírky Meruňky Donbasu?

Donbas se dosud do poezie moc nedostával, najdeme ho vlastně jen v básních z dvacátých a z počátku třicátých let, což byly samé dělnické verše o hornících a slévačích. Já to chtěla změnit, vyznačit literární hranice Ukrajiny na východě. Na Donbasu je mnoho meruňkových sadů. Jako děti jsme chodívali prodávat meruňky k moskevskému vlaku. A tak jsem napsala první verš: Tam, kde nerostou meruňky, začíná Rusko. Těmi meruňkovými stromy jsem vytyčila hranici Ukrajiny a Ruska.