Ve filmu Volný pád následuje řetězec událostí, které nakonec vyústí v tragédii. Korejský prodavač, mluvící nesrozumitelnou angličtinou, nechce Fosterovi rozměnit mince na telefon, aby mohl zavolat domů. Následně se jej pokusí okrást gang mladých Hispánců a ve fast foodu mu odmítnou prodat snídani, protože o dvě minuty propásl určený čas a nyní se už nabízejí obědy. Stavební dělníci jej nepustí na ulici, kterou rozkopali jen proto, že potřebují utratit obecní peníze.

Takové situace známe všichni. Jsou vesměs součástí životního diskomfortu, který v různé míře denně zakoušíme. Rozčilují nás, ale smiřujeme se s nimi, protože je stále vnímáme jako úchylky systému, v jehož smysluplnost věříme, a jehož pravidla tudíž máme tendenci respektovat. Tento přístup se však může rychle změnit, pokud je naše důvěra otřesena. To, co je „věřiteli“ systému vnímáno jako drobná nepříjemnost, vykompenzovaná mnoha jinými výhodami, jeví se pro člověka mimo něj jako tragická, frustrující zkušenost. Proto také Foster reaguje zcela nepřiměřeně. Korejskému prodavači rozbije několik regálů a sám si peníze rozmění. Hispánského násilníka postřelí. S pistolí v ruce si vynutí fastfoodovou snídani a bazukou rozmetá uzavřenou ulici. Téměř zoufale, jako by neměl jinou možnost, přitom opakuje: „Jen mi jděte z cesty, jdu domů k rodině.“

To, co se dnes již klasickému snímku podařilo geniálně vystihnout, je ona křehká hranice, která odděluje „věřitele“ systému od jeho psance. Po celou dobu vlastně Fosterovi držíme palce, protože sdílíme jeho nárok na to „jít domů k rodině“ a rozumíme jeho reakci, když se tomuto základnímu právu spojujícímu „být“ a „mít“ postaví něco do cesty.

Z filmu Volný pád (režie: Joel Schumacher, 1993)

Z filmu Volný pád (režie: Joel Schumacher, 1993)

FOTO: Profimedia.cz

Díváme-li se dnes na pětadvacet let starou filmovou realitu, zjišťujeme mimo jiné i to, že se od té doby nic podstatného nezměnilo. A přirozeně začíná klíčit podezření, že onen životní diskomfort, který stále prožíváme, nemusí být pouze „úchylkou“ v jinak dobrém systému, ale může být projevem zásadní chyby, jež je skryta uvnitř a je důvodem, proč banální problémy, které nás obklopují, nejsou jednoduše odstranitelné.

Tím, co nás potom odrazuje od toho, abychom vystoupili z auta a jednali jako Foster, není už důvěra v systém, ale pouze strach ze sankce, protože stále existují represivní složky, které nás umí přinutit dodržovat pravidla. Strach však dokáže člověka spoutávat pouze, je-li prožíván individuálně. Jakmile se stane součástí kolektivní zkušenosti, směřuje k destrukci toho, co jej vyvolává.

Proč chceme vystoupit?

Mluvím tu o obavách, které se v různých sociologických, politologických a filosofických diskusích objevují stále častěji a které směřují k tomu, že stojíme tváří v tvář společenské proměně, jejíž projevy jsou už patrné, ale nevedou nás zatím k její podstatě a příčinám. A pochopitelně ani k tomu, v co by měla vyústit.

Už několik let pozorujeme ve společnosti nárůst obav, které nabývají podoby nejrůznějších „duchů“ (migranti, Evropská unie, globalizace, nebo naopak Rusko, Čína a trumpovská Amerika). Fakt, že se každý bojíme něčeho trochu jiného, znamená, že nejsilnější hrozba nepřichází zvnějšku, nýbrž že je skryta uvnitř nás a do světa kolem si ji pouze projikujeme. Dokazuje to i skutečnost, že se nemůžeme shodnout na tom, co je ohroženo, co chceme hájit. Je-li to současný stav a jeho pokračování, nebo možnost zabrzdit a vrátit se zpět do zidealizované minulosti.

Souvisí s tím i to, že se ve světě přestáváme orientovat pomocí faktů. Fyzickou existenci považujeme za natolik samozřejmou a zajištěnou, že fakta obecně hrají v našem rozhodování stále menší roli. Současně jsme zaplaveni enormním množstvím informací, s nimiž jsme nuceni se vyrovnávat, aniž bychom je byli s to ověřit. Důležitějšími než fakta se tudíž jeví postoje, které umí informace třídit a vyhodnocovat apriorně. A tím také zjednodušovat stále komplikovanější svět.

V tom však spočívá nebezpečí. Zatímco fakta jsou otevřena interpretaci a na jejich významu se musíme stále domlouvat, postoje nás před světem i před druhými uzavírají a staví proti sobě. Přesněji řečeno, začleňují nás do skupin podobně smýšlejících, což nás utvrzuje v jejich správnosti a vede k jejich radikalizaci. Současně pak také ztrácíme ochotu konfrontovat se s fakty, které naše postoje nějak problematizují, a máme naopak tendenci povyšovat svůj přístup k životu na obecně závaznou normu. Jiný názor považujeme bezmála za útok na naši osobní integritu. Nesnášenlivost, která se tím uvolňuje, narušuje společenský konsenzus, vede k odmítání minorit, alternativních přístupů k životu a k budování obrazu nepřítele.

Stanislav Diviš: Prázdný prostor č. 8 (2017), k vidění na autorově výstavě Prázdný prostor/Barevná geometrie v pražské Galerii 1. patro do 28. ledna.

Stanislav Diviš: Prázdný prostor č. 8 (2017), k vidění na autorově výstavě Prázdný prostor/Barevná geometrie v pražské Galerii 1. patro do 28. ledna.

FOTO: archív Galerie 1. patro

Důsledkem je silněji pociťovaný diskomfort v běžném životě, a přestože z hlediska životní úrovně jsme na tom nejlépe v historii, cítíme se nespokojení. Přestáváme věřit, že negativní jevy jako rostoucí byrokracie, obtížná vymahatelnost práva, znečistěné životní prostředí či úroveň veřejných služeb (od přeplněných silnic po kvalitu potravin) jsou pořád ještě důsledky komunistického režimu nebo úchylkami v rámci liberální demokracie, ale vyvstávají před námi jako symptomy zásadní chyby v samotných základech současného systému. V okamžiku, kdy převládne pocit, že nejsou kompenzovány jinými výhodami, ztrácíme ochotu se s nimi smiřovat a být k systému loajální.

Je to jistě v mnoha ohledech vyhrocené, ale připusťme, že tomu tak je. Připusťme, že návrat do komunismu nám už nehrozí a úvahy či pochybnosti o demokracii nespadají do oblasti etiky. A připusťme i to, že žádný systém (dokonce ani ten komunistický) není dobrý nebo špatný ze své podstaty, ale jako způsob organizace společnosti pouze vyhovuje určitému vývojovému stadiu, kulturní a ekonomické úrovni, nebo vůči němu vystupuje destruktivně. Zkusme si pak položit otázku, zda nynější podoba demokracie stále ještě vyhovuje stavu společnosti a proměnám světa, v němž žijeme. Odmítat možnost, že tomu tak být nemusí, s poukazem na to, že nic lepšího v historii nebylo, je totiž nejkratší cestou jak demokracii do historie poslat.

Bezmoc mocných

Fakt, že se demokracie jako systém vyčerpává, může být patrný už v tom nejpodstatnějším: výkonu moci. Zvolení zástupci mají totiž čím dál omezenější možnosti o něčem rozhodovat, a vykonávat tak vůli těch, kteří jim dali hlas. Podílí se na tom jednak vnitřní nastavení systému, kdy mandatorní výdaje státního rozpočtu neumožňují vládě disponovat s více než 25 % prostředků a přebujelá byrokracie paralyzuje jakoukoliv změnu složitou provázaností vyhlášek a zákonů, přičemž doba potřebná k jejich reformě výrazně přesahuje čtyřleté volební cykly. A druhak vnější okolnosti, kdy rozhodování vlády zvolené v rámci státu omezují nadnárodní struktury Evropské unie a nadnárodní ekonomické koncerny, vůči nimž je státní správa bezmocná. Ze všech těchto důvodů se výkon moci stává problematickým a my nejsme schopní rozpoznat, co naše životy ovlivňuje, natož abychom měli pocit, že na to sami můžeme mít jakýkoliv vliv.

Demokracie předpokládá, že se rozhodujeme racionálně s ohledem na fakta a na své identifikovatelné zájmy a že jsme schopni k jejich prosazení spolupracovat a organizovat se. Prosazovat zájmy kolektivně (tedy skrze politické strany) znamená korigovat je v konfrontaci s jinými, hierarchizovat je a abstrahovat od nich až k určité ideji. Tuto zájmovou hygienu jsme však schopni podstoupit jen tehdy, pokud věříme, že to je průchodná cesta k naplnění našich zájmů. Jenže co v okamžiku, kdy se ta cesta ukáže naopak jako neprůchodná? Kdy zjišťujeme, že tradiční politické strany nemají moc naši vůli prosadit a samy se proměnily v byrokratický systém s nejasnými zájmy? Že pravicová nebo levicová hlediska nedokážou postihnout nová témata a že se v postojích k nim strany štěpí? A pochopitelně, že si nejsou s to položit základní otázku po adekvátnosti celého systému? Lze se potom divit, že se vytrácí ochota politicky se organizovat a začínáme se chovat egoisticky? Egoismus pak sice dává člověku možnost uchovat si své zájmy v původní, nekompromisní podobě, současně ale u většiny lidí přináší dezorientaci, neboť nejsou s to je hodnotově třídit, propojovat s ostatními, a především domýšlet jejich důsledky.

Vytrácí-li se z těchto důvodů ochota organizovat se zdola, stáváme se mnohem snáze ovladatelnými shora: nejrůznějšími náladami, spikleneckými teoriemi, a především výraznými, charismatickými vůdci. Tedy obecně silami, které stojí mimo demokratický systém a vymezují se vůči němu.

Ve volbách pak dochází k zásadnímu posunu – nehlasuje se o idejích a principech, z nichž vyrůstají tradiční strany, ale o postojích ke konkrétním tématům, jako jsou EU, migrace a globalizace, k nimž tradiční strany nedokážou zaujmout jednotný postoj, o osobnostech, které v rámci stranického systému přirozeně nehrají takovou roli, a o systému jako takovém, který tradiční strany nemohou zpochybnit, neboť je na něm závislá jejich identita.

Pokud tomu tak je, může se zastupitelská demokracie jevit jako prázdná skořápka; její snaha něco řídit pouze zvyšuje všeobecný chaos a její bezmoc způsobuje frustraci. Za této situace zákonitě sílí volání po radikálním zjednodušení: návratu k národním státům, výrazným charismatickým vůdcům a autoritářskému způsobu řízení. Toto zjednodušení sice samo o sobě nepředstavuje žádný kvalitativní posun vpřed, ale obsahuje silnou destrukční energii nutnou k tomu, aby k nějaké změně mohlo dojít. Je totiž paradoxem dnešního stavu, že vítěz voleb, aby mohl realizovat delegovanou moc, musí systém buď upravit, jak se o to snažily vlády až doposud, označující se vždy jako „reformní“, nebo vůči němu začít vystupovat vyloženě destruktivně, což se zdá být cestou v letech následujících.

Co přijde po Babišovi?

Kromě identifikovatelného výkonu moci zajišťují soudržnost systému také hodnoty, k nimž se hlásí, a jeho schopnost je bránit a dále šířit. Po druhé světové válce udržovalo stabilitu liberální demokracie nejprve ohrožení v konkurenčním boji s komunismem a posléze po roce 1989 expanze na území poraženého protivníka a poté dále do Asie, Arábie a severní Afriky. Následný neúspěch této demokratické mise v Rusku, Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii či Egyptě se nepochybně podepsal na vnitřní soudržnosti systému v Evropě a USA a vyvolal pochybnosti o univerzalitě hodnot, na nichž je založen. Máme na mysli především tři základní hodnoty západní civilizace: svobodu, spravedlnost a blahobyt.

Ukázalo se, že demokracie není dobrá nebo špatná sama o sobě, ale vždy záleží na způsobu, jakým se realizuje, a zejména na podmínkách, v nichž se realizuje. Odtud také neúspěšné pokusy vyvážet ji mimo euroatlantickou civilizaci a rostoucí pochybnosti o její schopnosti fungovat v globalizovaném světě. To má však další důsledky: jakmile je zpochybněna jeho univerzální platnost, ztrácí systém svůj etický rozměr (který s ním spojovaly především postkomunistické země) a otevírá se prostor pro alternativy, které jej začínají rozkládat. Žádný systém totiž nedokáže hodnoty, k nimž se hlásí, garantovat v konkrétnosti jednotlivých životů. Naopak. Jeho úspěšné fungování je založeno právě na tom, že se člověk nároků na svobodu, spravedlnost a blahobyt částečně vzdá. Na to je ale ochoten přistoupit pouze tehdy, uvěří-li, že mu systém nabízí perspektivu, která v budoucnu jeho „investice“ zhodnotí. V okamžiku, kdy je důvěra v systém otřesena, začíná naopak člověk tento nárok vymáhat a jakýkoliv deficit demokratických hodnot v běžném životě považuje za selhávání celého systému. Nejsou-li potom hodnoty kompenzovány jinými benefity, důvod bránit systém před erozí se zákonitě vytrácí.

Stanislav Diviš: Prázdný prostor č. 9 (2017), k vidění na autorově výstavě Prázdný prostor/Barevná geometrie v pražské Galerii 1. patro do 28. ledna.

Stanislav Diviš: Prázdný prostor č. 9 (2017)

FOTO: archív Galerie 1. patro

A zde jsme u podstaty toho, co spojuje všechny výše uvedené symptomy dnešního stavu. Je jím náraz do stropu. Poznání, že svoboda, spravedlnost a blahobyt mají v demokratickém systému své hranice. Zjištění, že bohatství už nebude o mnoho větší, že svoboda bude naopak už jenom menší, protože nad ní převáží bezpečnost a kontrola, a spravedlnost bude ve spleti zákonů stále obtížněji vymahatelná a bude méně a méně korespondovat s mravností.

Právě nedůvěra v perspektivu, která se v tomto směru před námi otevírá, pak zvyšuje i onen pocit životního diskomfortu. Pokud totiž na přítomnost pohlížíme z hlediska budoucnosti, ve kterou věříme, jeví se nám všednodenní problémy jako marginální a dočasné. V devadesátých letech, kdy byla životní úroveň výrazně nižší a každodennost neskonale obtížnější, jsme byli s vidinou zářivé budoucnosti ochotní nad přítomností dokonce zcela „zhasnout“ a nevidět neskonale vážnější potíže, než jsou ty, s nimiž se potýkáme dnes. Jinak řečeno: pokud systém nedokáže vytvořit přitažlivou představu ráje, rezignuje na ni nebo se ukáže, že nás k němu není schopen dovést, nabývá přítomnost na významu a veškeré negativní jevy nevnímáme už jen jako úchylky, ale mění se v příznaky špatného systému.

Tuto situaci si samozřejmě uvědomují i tradiční politické strany, které dnešní vývoj fatálně ohrožuje. Ty pravicové se pokoušejí křísit tradiční demokratické instituce a hodnoty, které může člověk sdílet bez ohledu na své společenské postavení, majetek a intelektuální či sociální dispozice. Mluví přitom zejména o tradiční rodině a národním státu. Tyto hodnoty už ovšem nedokážou postihnout stav, do něhož společnost mezitím dospěla, a jejich důsledné uplatňování by zákonitě vedlo k regresu a násilí na již vytvořených alternativách. Ani konzervativní voliči dnes nepředpokládají, že by manželství muže a ženy muselo být jedinou přípustnou formou lidského soužití a rozvod nebo nevěra znamenaly společenskou ostrakizaci. Ještě nebezpečnější by bylo nadřadit národní zájmy zájmům ekonomickým a mezinárodně geopolitickým, neboť by to v globalizovaném světě a při naší závislosti na exportu vedlo ke zhroucení státu.

Levicové strany proti tomu akcentují rovnostářství materiální. Zvyšování minimální mzdy a experimenty s garantovaným příjmem či zaměstnaneckými akciemi však mohou mít pouze krátkodobý efekt. Jednak proto, že se případné zlepšení životní úrovně bude dít pozvolně (následované zvyšujícími se životními náklady), a bude tudíž méně viditelné, a taky už víme, že má své hranice. A především: čas, kdy blahobyt znamenal systémovou hodnotu, minul a vyšší mzdy dnes nepředstavují dividendu z důvěry v budoucnost, ale stále hlasitěji vymahatelný nárok. Tím spíše, je-li zjevné, že větší participace na prosperitě společnosti se neděje z vůle systému, ale proti ní a je na něm pouze vynucena okolnostmi.

Staré recepty na nové druhy nemocí neúčinkují, a nedokážou-li to tradiční strany pochopit, ohrožuje to především je samotné. Koneckonců má-li polovina společnosti dojem, že dosavadní vývoj nesměřuje ke šťastné budoucnosti, zpochybňuje tím i právo stran o ní dále rozhodovat.

Právě na to pak poukazují antisystémová hnutí, která už sama nefungují na demokratických principech. Jsou založena na autoritativních osobnostech a jejich programem je přímo omezení demokratických institucí nebo jejich zásadní proměna. Přestože Andrej Babiš nebo Tomio Okamura nepředstavují pro demokratický systém v této chvíli ještě zásadní riziko, nebezpečné jsou motivace, jež přiměly téměř polovinu voličů, aby jim dali hlas. Andrej Babiš, který chce stát řídit jako firmu, je v podstatě reliktem devadesátých let a to, co od svého angažmá v politice očekává, je osobní prospěch a finanční profit. Bude-li se proto nějak snažit měnit a omezovat demokratické instituce, pak pouze ty, které tomuto cíli stojí v cestě.

V očích voličů představuje Babiš resuscitaci mýtu úspěšného podnikatele a manažera, který transformačnímu období devadesátých let dával smysl a naději na budoucí prosperitu. Naději, která milosrdně překryla cenu, již za to společnost tehdy platila. Hlas, který Andrej Babiš ve volbách získal, je tedy více hlasem naděje než protestu. Sám sice v tomto směru nedokáže očekávání voličů naplnit, neboť jeho zájmy jsou jiné, nicméně pokud se ukáže jeho autoritativní přístup k řízení společnosti jako funkční (a zopakujme, že pro něj je pouze prostředkem, nikoliv cílem), otevře se tím cesta pro někoho charismatičtějšího, kdo nabídne natolik přitažlivou vizi budoucnosti, že naděje opět přikryje cenu, kterou za ni společnost zaplatí. Cesta k této budoucnosti už ale nebude demokratická. A příběh o osvobození člověka, který přinesla demokracie, se tím definitivně uzavře.

Přežívání bez konce

Život v příběhu je antropologickou daností. Člověk do něj vstupuje v okamžiku, kdy zjistí, že zemře. Ve chvíli, kdy si plně uvědomí, že život neodvratně spěje ke konci, pocítí potřebu spoluprožívat něco, co jej přesahuje a co neznamená pouze biologickou reprodukci pro zachování druhu. V tomto dává příběh člověku tři důležité opory: naději, že smrt neznamená absolutní konec, útěchu, že není na cestě životem osamocený, neboť příběh je prožíván kolektivně, a úlevu, že není bezvýhradně odpovědný za svůj život, neboť vládu nad ním příběh do určité míry přebírá.

Co si však počít v okamžiku, kdy takovou perspektivu nenacházíme v náboženství, kdy nás do svého příběhu nevtahují „velké dějiny“ a kdy se před námi netyčí ani ideál šťastné budoucnosti, na níž bychom se mohli společně podílet?

Bylo řečeno, že po zkušenostech s komunistickým režimem jsme demokracii přisuzovali etický rozměr. Po čtvrtstoletí od jeho pádu proto přirozeně zažíváme rozčarování, že se náš „dobrý“ systém v konkrétních situacích neprojevuje altruisticky, ale ryze utilitárně a že skrze enormně bující byrokracii nejprve chrání sám sebe a teprve potom člověka jako jednotlivce. Možná ještě horší však je, že od něj z nedostatku jiných příběhů, které bychom mohli spoluprožívat a které by našemu životu dávaly přesah, očekáváme také životní oporu a útěchu. Správa věcí veřejných ani ti, kdo ji řídí, však takové nároky naplnit nemohou a zklamání, které prožíváme, vychází často spíš z toho, jaká demokracie není a co nedělá, než z toho, čím skutečně je a jak reálně funguje či nefunguje.

Demokracie je totiž z podstaty nepříběhová. Je založena na postupném zlepšování kvality života, a jejím horizontem a referenčním rámcem je tudíž minulost a to, co se ukázalo jako špatné. Nikoliv abstraktní dobro, které by leželo před námi a přesahovalo náš život. Jinak řečeno, demokracie nečiní náš život lepším proto, že nás přibližuje k velkému ideálu, ale že se zbavujeme chyb minulosti a vlastních slabostí.

V jistém smyslu je nastavena dokonce protipříběhově. Vychází z individualismu a vztahy mezi lidmi zakládá na vzájemné konkurenci, která je od sebe spíše více vzdaluje, než aby je stmelovala. Tím, že na druhé straně omezuje reálnou moc jedince ve prospěch kolektivního, a tudíž anonymního rozhodování, brání tomu, aby se objevovali hrdinové. Nejsou-li však hrdinové, nejsou ani hybatelé příběhu, na něž bychom mohli delegovat část odpovědnosti za vlastní život.

Frustrace z poznání, že cesta, po níž v demokracii kráčíme, může být bez konce, že jsme na ní každý sám a že sami určujeme směr a jsme za něj zodpovědní, pak vyvolává horror vacui – hrůzu z prázdna, která v minulosti vidí spiknutí, v přítomnosti nabývá podoby nejrůznějších duchů a v budoucnosti končí katastrofou.

Že žijeme život bez příběhu, vidíme v řadě civilizačních projevů. Například v tom, jak ze svého života vytěsňujeme smrt. Ta nás dnes děsí právě proto, že v životě, který nemá přesah, znamená absolutní konec, jenž náš pobyt na světě nijak nezhodnotí. Neznáme smrt v jejím hrůzném a slavnostním patosu, ale jen jako banální odumírání, v němž jsme sami a za něž neseme svým způsobem také odpovědnost, třeba tím, že nežijeme „zdravě“.

Obava z konce se ale projevuje i v mnohem profánnějších věcech. Odráží ji například obliba seriálů, které na rozdíl od příběhu nesměřují k završení a katarzi, ale pokračují do té doby, dokud se nevyčerpají, nezačnou nudit a prostě neodumřou. Fakt, že jejich nejčastějšími tématy jsou lékařství a vraždy, je z tohoto pohledu rovněž příznačný. Lékařství fascinuje tím, že se smrtí bojuje, detektivní série zase tím, že smrtí příběh fakticky teprve začíná a že jde o smrt násilnou, kdy do života člověka zasáhne nějaká vnější síla.

„Bezkonečnost“ najdeme v počítačových hrách simulujících smrt i permanentní zmrtvýchvstání a poskytujících nekonečné množství dalších pokusů o reparát. Strach ze smrti se projevuje v tom, jak unikáme do dětství nebo paralelních světů, kdy za knihu knih považujeme příběh o klukovi z Bradavic, který umí čarovat. Kina plní další a další pokračování animovaných blockbusterů či fantasy ság a k úspěšným sci-fi filmům se natáčejí nové a nové prequely. A všechny stále a znova dokola replikují tytéž jednoduché příběhové vzorce. Prostorová, časová, identitární i tělesná neohraničenost se stala nejviditelnějším symptomem naší doby.

Stanislav Diviš: Prázdný prostor č. 5 (2017), k vidění na autorově výstavě Prázdný prostor/Barevná geometrie v pražské Galerii 1. patro do 28. ledna.

Stanislav Diviš: Prázdný prostor č. 5 (2017)

FOTO: archív Galerie 1. patro

Druhou stranou téže mince je fascinace apokalypsou, kolektivním zánikem západní civilizace způsobeným nějakou vnější silou. Ať jde o islámské teroristy, ruské tanky, hackery, rozmary počasí, o občanskou válku v Evropě, celoplanetární jadernou katastrofu, nebo mimozemské civilizace. Všechny tyto konce vyjadřují nejen potřebu vyšší moci, která je schopná rozhodovat o našem životě a smrti, a snímá z nás tedy i odpovědnost za ně, ale také potřebu kolektivity. Jakkoliv si totiž apokalypsu každý představujeme jinak, vždycky se zánik týká i všech ostatních. Lidská existence nezískává přesah pouze tím, že se společně podílíme na šťastné budoucnosti, ale i tím, že je člověk vůči budoucnosti, a tudíž i svému životu a smrti, bezmocný.

Padouch, nebo hrdina?

„Jdu domů,“ opakuje stále William Foster při svém volném pádu, ale nic jako domov, jak si ho vysnil, už neexistuje. Je rozvedený a jeho exmanželka si pro něj vynutila soudní zákaz styku s ní i jejich dítětem. Ke všemu přišel o zaměstnání na ministerstvu obrany, které bral jako své životní poslání: chtěl bránit Ameriku proti komunistům. Jeho cesta je poutí za chimérou. Foster směřuje ven ze systému a přestává respektovat jeho pravidla. Nastává volný pád. Chvilková závrať ze svobody, kdy neplatí žádná omezení a kdy si lze zbraní vynutit cokoliv. Vzápětí neodvratitelný náraz a smrt.

Od okamžiku, kdy měl slavný Schumacherův film premiéru, uběhlo pětadvacet let. A my jsme nyní v situaci, kdy stojící auta opouští stále více lidí, kteří chtějí pryč ze systému. Cítíme rostoucí tlak zákonů, pravidel, byrokratických omezení i běžných civilizačních problémů a vidíme bezmoc demokraticky zvolené vlády negativní jevy korigovat a měnit k lepšímu. Ba co víc, tento tlak přestává být srozumitelný, neboť není součástí příběhu, který by (tak jako v devadesátých letech) dokázal odložit naše nároky na svobodu, spravedlnost a blahobyt do budoucnosti. Připadáme si zmatení, opuštění a trochu možná i zrazení. A chceme změnu.

Člověk však ví, že sám nedokáže systém změnit, a přestává už také věřit, že je toho schopna zastupitelská demokracie v rámci svých vnitřních mechanismů. Zbývá jediná možnost: volit nesystémově, či přímo protisystémově. Taková volba je lákavá nejen tím, že nás vrací do časů, kdy velká změna představovala naději, ale i tím, že naší nespokojenosti dává charakter příběhu. Příběh totiž nevznikne naplňováním nebo zlepšováním systému, ale jedině bojem s ním. Tím, že se jedinec postaví silnějšímu nepříteli. V tom je ta archetypální přitažlivost a důvod, proč máme tendenci stát na jeho straně a vidět v něm hrdinu. Zde také leží příčina toho, proč stále větší část společnosti oslovují výrazné, až autoritářské osobnosti: právě u nich tuší šanci na vítězství.

Skutečný hrdina nicméně zatím chybí. Především proto, že chybí idea šťastného konce, která by jeho boj se systémem posvětila a umožnila nám se do příběhu zapojit a kolektivně jej spoluprožívat. Donald Trump, Andrej Babiš nebo Miloš Zeman jsou v tomto směru jen nástrojem destrukce, dělají „špinavou práci“, a málokdo má potřebu se s nimi bezvýhradně identifikovat. To, že se ale vize společného štěstí dříve či později objeví, je zřejmé z toho, že na ni čekáme. Až přijde, uvěříme jí rádi, neboť nás vysvobodí z nespokojenosti a vtáhne nás opět do příběhu, kde přítomnost ztratí na významu a životní diskomfort bude přijatelnou daní za budoucí štěstí. A uvěříme jí snadno, neboť tím, že jsme z našich životů vytěsnili perspektivu konce, přestali jsme být vůči moci příběhu imunní.

Jenže příběh není jen oporou, ale vždy také násilím. Násilím na možnostech a alternativách, které směřování příběhu k jedinému konci odvrhují a jednotlivci brání, aby svou cestu ke štěstí hledal individuálně. A právě zde se společnost v tuto chvíli štěpí. Existuje její část, která nehledá společnou perspektivu, realizuje se svobodně a individuálně a dosud byla utvrzována v tom, že právě na této aktivitě je založena stabilita a prosperita celku. Je tak pochopitelné, že se tito lidé se systémem, který je odměňoval i řadou benefitů, identifikovali natolik, že jakoukoliv možnou změnu vnímají úkorně. Jako ohrožení budoucnosti, ale také zpochybnění minulosti a přístupu k životu.

Jinými slovy, je zde část společnosti, která potřebuje žít v příběhu, a druhá, která vnímá příběh jako násilí. Společné mají to, že přestávají věřit, že je demokracie jako systém schopná tento rozpor řešit. Jedna skupina tudíž generuje hrdiny, kteří se systémem bojují a převářejí ho na autokracii. Druhá se jej – přesněji řečeno benefity, které jsou s ním spojeny – snaží o to více bránit. Při rostoucí početní síle první skupiny však bude další obrana možná jen za cenu omezení volebního práva a posunu k meritokracii.

Nevyhnutelnost změny

Představu člověka o budoucnosti většinou ovlivňuje deficit, který pociťuje ve svém životě a který touží odstranit. Demokracie přitom vychází z představy, že tyto deficity jsou systémové a týkají se existence člověka: jeho materiálního zajištění, rovnoprávnosti a možnosti ovlivnit vlastní budoucnost. Svoboda, spravedlnost a blahobyt jsou sice podmínkou důstojného života, ale nikoliv tím, co by jej přesahovalo a k čemu by měl směřovat. Přesněji řečeno mohou být smyslem existence pouze v době, kdy člověk pociťuje jejich výrazný deficit, který důstojnou existenci ohrožuje. V takovém případě pak může s demokracií, která tyto hodnoty slibuje zajistit a garantovat, spojovat i perspektivu do budoucna. Jako tomu ostatně bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Platilo to však pouze do okamžiku, než byly tyto existenční zájmy naplněny do té míry, že ztratily konkrétní obsah, a tudíž i svou naléhavost, a současně narazily na mez, kdy je jasné, že ve větší míře už nikdy naplnitelné nebudou.

Deficit se pak začne projevovat jinde. Jednak v rovině ryze individuální (související s povahou, vlastnostmi a dispozicemi), kam systém nedosáhne. A druhak v rovině vyšší, rovině smyslu hodnot, to jest v oblasti bytí, kde demokracie rovněž nenabízí věrohodnou perspektivu.

Kritik a esejista Miroslav Balaštík (1971) je spolumajitelem a šéfredaktorem nakladatelství Host a řídí i stejnojmenný časopis.

Kritik a esejista Miroslav Balaštík (1971) je spolumajitelem a šéfredaktorem nakladatelství Host a řídí i stejnojmenný časopis.

FOTO: archív Miroslava Balaštíka

Přičemž je třeba dodat, že obě tyto roviny od sebe neodděluje vzdělání, intelekt, společenské uplatnění a postavení, ale procházejí napříč společností a vytvářejí zcela autentickou nespokojenost, byť ji většina nedokáže verbalizovat. Tenze, která se šíří ve společnosti, je však autentická a může vyústit buď v potřebu velkého příběhu, jenž naši existenci zasadí do děje, který ji přesáhne. Anebo dojde k destrukci, která nás vrátí zpět do stavu starosti o samu existenci. Pokud existuje i třetí možnost, pak vzejde právě z obav, že obě tyto cesty ke šťastné budoucnosti pro všechny nepovedou.

Změna je nicméně nevyhnutelná. Zbývá si jen přát, aby perspektiva, která se před námi otevře, jakmile vystoupíme ze stojícího auta, nesměřovala volným pádem k apokalypse.