Hlavní obsah

Jiří Přibáň: Proměna režimu?

Právo, Jiří Přibáň, SALON

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz“ – tak zní první věta všeobecně známého tragikomického příběhu Kafkovy novely Proměna.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Andrej Babiš na zasedání své nové vlády

Článek

Hrdina je tu sice zhrozen vlastním osudem, ale navzdory tomu se snaží zapojit do jemu důvěrně známého a přirozeného světa. Nikdo mu však nerozumí, rodina je zmatená, a když Řehoř nakonec umírá, posluhovačka jen pronese: „Ono to chcíplo.“ Tou proměnou z mužského do neosobního středního rodu, Řehořovou smrtí, se život vrací do normálních kolejí, rodiče se sestrou mohou začít znovu snít o budoucnosti a celý příběh končí kontrastem obrazů mrtvého brouka Řehoře a životaplného mladého těla jeho sestry Markétky.

Nejkomičtější na Kafkově novele je samotná představa, že běh a řád každodennosti naruší náhlá proměna jednoho živočicha v druhého, protože ve skutečnosti jsou už ve zdánlivě bezpečném přirozeném světě (Lebenswelt) přítomné noční můry, v nichž se lidské bytosti proměňují do neosobních zdechlin. Neměli bychom proto bezstarostně spát a spoléhat se na rutinu všedního dne, ale naopak věnovat pozornost těm snům, v nichž se nám zobrazují všelijaké možnosti proměn, obratů a převratů světa, který jen zdánlivě vypadá jako přirozený.

Foto: Profimedia.cz

Socha Franze Kafky od Davida Černého

Zatímco Kafkovy romány Proces nebo Zámek mají mnoho politických a společenských interpretací, Proměna imaginaci kritiků společenských a politických poměrů nijak zvlášť nebudí, o to více si ji ale hýčkají literáti a umělci. Přitom hned ona první věta má důležitý význam v tom, že modernímu člověku připomíná iluzivnost světa zavedených pořádků a ustáleného životního běhu. Stačí jen, aby se k životu probudily ony nepokojné sny, které dřímou v tomto světě, a ne jen v podvědomí člověka, a pořádky se mohou zbortit a běh světa změnit. Zkusme se tedy v těchto časech, v nichž se dosud zdánlivě pevné a zaběhnuté politické režimy včetně toho našeho otřásají v základech, zamyslet nad tím, z jakých nepokojných snů se rodí touha po změnách a proměnách demokracie, republiky a ústavního státu.

Pryč od republiky a zpět

Stoupenci republiky kdysi zavraždili Julia Caesara ve snaze zabránit proměně politického režimu na císařství, které se Římanům jevilo stále více jako vysněné řešení tehdejší společenské krize. Populární vůdce sice „chcípnul“, ale republiku se obnovit nepodařilo a po občanských válkách a vojenských diktaturách se nakonec po necelých dvaceti letech chopil vlády Caesarův adoptivní syn Augustus a z antického Říma vytvořil císařství. Tato politická proměna byla natolik hluboká a zásadní, že se titul císař v různých jazykových obměnách a politických režimech, od ruského cara k německému Kaiser, udržel až do moderní doby.

Antická proměna římské republiky na císařství se však v moderní době převrátila do otázky, jak z monarchií a císařství znovu vytvořit republiky. Přestože se po dlouhé věky demokracie jevila jako noční můra ohrožující existující řád a společenské hierarchie, najednou se společně s principy reprezentativní vlády a ústavnosti stala základním pilířem moderní politiky. Modernizace společnosti vedla k demokratizaci a monarchické režimy se rozpadly buď revoluční cestou, když na jejich místě vznikly republiky zpravidla národních států, nebo se postupně měnily na konstituční monarchie, které převzaly republikánské principy a občanské ctnosti, přestože formálně zachovaly monarchický režim.

Foto: Profimedia.cz

Socha Franze Kafky od Jaroslava Róny

I moderní česká politika byla vždy spojena s otázkou změny režimu. František Palacký již v polovině 19. století tvrdil, že krizi tehdejšího rakouského státu může odvrátit jen změna v jeho základní ideji, kterou se měla stát ústavní federalizace založená na právu jednotlivých národů na sebeurčení v rámci mnohonárodnostního státu. To by samozřejmě znamenalo převzít princip federalismu, který je vlastní republikám, ale je zřídkakdy uplatňován v konstitučních monarchiích (i v těch dnešních). Když se namísto toho tehdejší politický režim proměnil na dualistické soustátí spojené osobou císaře, bylo jasné, že republikánské hodnoty občanské rovnosti a politické autonomie bude třeba prosazovat radikálnějším národním programem, který pod vlivem Palackého výkladu dějin zformuloval filosoficky Tomáš Garrigue Masaryk jako historický zápas svobody, demokracie a republikanismu proti útlaku, autoritářství a monarchismu.

V počátcích moderní československé státnosti je tak zakomponována změna politického režimu z autoritářství na demokracii – a s tím spojená proměna monarchické vlády na zastupitelskou demokracii. Parlamentaristický režim samostatné československé republiky vznikl především díky výjimečné mezinárodní konstelaci dané první světovou válkou a obdivuhodným diplomatickým a politickým schopnostem Masaryka i jeho spolupracovníků. Jinak však byla představa o bytostně demokratickém a svobodomyslném národu kráčejícím nepřejícnými evropskými dějinami jen vymyšleným příběhem národní filosofie a historiografie, který se podstatně lišil od reálné situace a celkové kultury spokojené s „drobečkovou politikou“ a její každodenní nenáročností.

Jeden z nejvýznamnějších našich filosofů a sociologů Ernest Gellner v této souvislosti velmi přesně poznamenal, že nacionalismus není probuzením reálně existujících národů ze spánku těmi, kdo se označují za jejich buditele, ale že ve skutečnosti to bylo v moderních národních dějinách přesně naopak: buditelé si museli národy nejdřív vymyslet a představit, aby následně mohly tyto národy teprve reálně vzniknout a ustavit se jako politické a kulturní celky. I moderní český národ byl tedy nejprve vymyšlen svými obroditeli, a to jako národ demokratických a republikánských ctností.

Sílu tohoto obrazu a politické úkoly s ním spojené nedokázaly oslabit ani změny politických režimů, které přišly po konci první republiky, a tak se velmi překvapivě i po roce 1989 okamžitě obnovila nejen kulturní a politická, ale i ústavní a symbolická kontinuita československé státnosti a parlamentaristického režimu založeného roku 1918. Tato kontinuita však nedokázala zabránit rozpadu československé federace a nově vzniklá první česká republika se sice rychle konstituovala jako parlamentaristický režim, ale jeho podstatné rysy a fungování byly v počátcích pochopitelně neurčité a nejisté. Teprve nyní, kdy tento režim vykazuje významné změny, vidíme, co nám uplynulé čtvrtstoletí přineslo, jaké hodnoty jsou v těchto měsících v sázce a jaká politická rizika nám hrozí.

Babišova nová společenská smlouva

Proměna režimu ani zdaleka neprobíhá jen v rovině, kterou italský politolog Giovanni Sartori označil jako ústavní inženýrství, to jest v rovině politických struktur a právních pravidel, umožňujících a zároveň omezujících výkon politické moci. Nemá smysl zabývat se jen ústavními texty a jejich novelizacemi, protože mnohem důležitější jsou společenské kontexty, v nichž ústavy musí fungovat. Současně však nelze tyto kontexty považovat jen za nějaké morální prostředí založené na typicky českém předsudku, že nejlépe by bylo, kdyby veřejné úřady zastávali dobří lidé, kteří netrpí neřestmi, jako jsou sobectví, chamtivost, přetvářka nebo domýšlivost. Historie totiž nabízí příliš mnoho příkladů, kdy dobří lidé podstatnou měrou přispěli ke špatné vládě.

Pro existenci nebo rozpad režimu proto není rozhodující rozdíl mezi ústavním zákonem a jeho morálním provedením, ale základní napětí mezi ústavou jako právní technologií moci, kterou mohou spravovat inženýři, a ústavou jako živým politickým společenstvím, jehož jsou tito inženýři jen jednou z mnoha součástí.

Představa, že by změna režimu byla náhlá a nahodilá, je stejně směšná jako probuzení Řehoře Samsy. Přesto však můžeme říct, kdy začala – jmenováním vlády Andreje Babiše bez toho, že by tato vláda měla předem vyjednanou podporu pro hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně. Jistěže jde o postup, jenž je variací na Zemanovo někdejší jmenování Rusnokovy vlády, které tehdy spadalo do technik ústavního inženýrství, proti nimž se český parlamentaristický režim dokáže relativně snadno a účinně bránit, pokud je k tomu politická vůle. Dnešní situace je ale odlišná v tom, že premiér Babiš i prezident Zeman zároveň deklarovali, že tato vláda bude vládnout dlouhodobě i tehdy, pokud důvěru ve Sněmovně nezíská.

Premiérovo heslo Budeme makat, i bez důvěry se rovině ústavního inženýrství již vymyká, protože jde o nabídku uzavřít novou společenskou smlouvu, ve které se současný ústavní režim a jeho procedury mohou nechat „chcípnout“, protože namísto legitimity získané v parlamentu si tato vláda jde pro legitimitu rovnou k lidu.

O jaké neklidné sny českého národa se Andrej Babiš může v tomto kroku opřít? Myslím, že jsou hned dva, a to jednak snění o charismatickém vůdci, který se politikou zabývá ne jako povoláním, ale jako intelektuálním koníčkem, a dále snění o vysvobození ze světa nečisté politiky do všeobecné společenské idyly.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jmenování Babišovy vlády prezidentem, 13. prosince 2017

Paradox české politiky spočívá ve vytvoření samostatného státu pro nesamostatný národ, který se upíná k autoritám i v republikánském režimu tak, jako kdyby se jednalo o monarchickou moc. Namísto politiky jako povolání bohužel značná část společnosti dodnes vnímá politiku jako poslání, a proto je z jejího reálného provozu permanentně a předem zklamaná. Z Masaryka se tak vyrobil kýčovitý obraz tatíčka a již v tom neformálním titulu je symbolicky obsažen útěk z veřejného světa politiky do útulného privátního pohodlí, v němž všichni tvoříme jednu rodinu. Totéž se stalo i s prezidentským obrazem Václava Havla, v němž také dnes leckdo spatřuje dobrého člověka v permanentním mravním souboji se zlými politiky. Přitom obdivuhodné na Masarykovi i Havlovi bylo právě to, jak dokázali etický idealismus vložit do služeb zcela reálné politiky.

Druhý sen je ještě nebezpečnější, protože bezprostředně souvisí s tradiční českou nedůvěrou ve stát, veřejné instituce a politiku jako takovou. Nejde jen o touhu proměnit veřejné na soukromé a z ústavních činitelů si udělat tatíčky. Je to sen o konci politiky, protože v jejím konfliktním světě se nemůžeme zabydlet. Proto raději volíme nepolitická řešení nabízená nejrůznějšími inženýry, kteří se namísto politických ústav raději chlubí spravováním lidských kapes a duší.

Jak je tato nedůvěra k režimu silně zakořeněná v moderních českých dějinách, ukázalo už vítězství komunistické strany ve svobodných volbách v roce 1946, které v evropských dějinách nemělo obdoby a překonalo i tehdejší úspěch francouzských komunistů. Jistěže zde fungoval efekt osvobození Československa Rudou armádou i tradiční síla otázky sociální spojená s rovnostářstvím české společnosti. Kromě toho však nesmíme zapomínat, že komunistická revoluce obsahovala příslib vysvobození společnosti z politiky s jejími údajnými třídními konflikty, které měla nahradit porevoluční technokratická správa socialistické společnosti. Také proto tehdejší komunistické mocenské špičky tak spěchaly s ústavodárným procesem, aby již v roce 1960 mohly deklarovat, že Československo se stalo socialistickým státem.

Noční můry – diktatury

Tyto znepokojivé sny nás vedou k touze přimknout se k tomu, kdo nás vysvobodí od politiky. A Andrej Babiš skutečně předložil občanům novou společenskou smlouvu, která je slibuje zbavit politiky a ustavit novou technokratickou vládu. Ta se už nebude řídit politickými idejemi, ale nepolitickými principy maximálního zisku a účelnosti. Pro takovou vládu je dodržování ústavy nebo základních práv jen podružností, ne-li přímo zátěží, které je třeba se zbavit. Jejím hlavním cílem je totiž sociální reforma a normalizace poměrů.

Heslo Budeme makat, i bez důvěry je proto faktickým vyhlášením počátku ústavního převratu v zemi, kterým se ohlašuje možný konec první české republiky. Tato republika měla mnoho nedostatků a vad, ale také úspěchů a předností, když se například podařilo vytvořit ústavní dohled nad dodržováním základních práv a svobod nebo když se i přes veškeré privatizační procesy a ekonomické reformy podařilo udržet výdobytky sociálního státu, jakými jsou například bezplatné zdravotnictví nebo univerzitní vzdělávání. Po fázi očekávání v polovině devadesátých let ovšem přišla fáze zklamání z toho, jak se veřejný prostor začal rozpadat ještě dřív, než se mohl pořádně ustavit, a jak politické strany a jejich vůdci absolutně nepochopili, že jejich rolí ve svobodné a otevřené demokratické společnosti je vytvářet protiváhu hospodářské moci, a ne být její převodní pákou. Proto se dnes stranický systém rozpadl a politika se vydala cestou podnikatelského populismu, v němž stranickou demokracii nahradila mobilizační síla politických hnutí.

Co se však za touto mobilizací skrývá? Změna režimu, která není jen proměnou parlamentarismu na prezidentský nebo poloprezidentský systém. Ta změna je mnohem zásadnější a nejlépe ji ilustruje dvě století stará myšlenka Henriho de Saint-Simona. Ten namísto republikánské revoluce a demokratických reforem požadoval, aby se z monarchů stali diktátoři modernizace a vyvedli společnost z jejího feudálního a teologického režimu do režimu industriálního a vědeckého. Tam skončí politické konflikty, protože vše se bude řídit ekonomicky a vědecky a proti takovým argumentům se nedá protestovat, ty lze jen přijmout.

Foto: archiv Matěje Schneidera

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

Je příliš brzy na spekulace, jestli se ústavní režim definitivně rozpadne a „chcípne“, nebo jestli se nakonec ukáže, že živé společenství demokratické ústavy je silnější a dokáže se těmto změnám ubránit. Taková úspěšná obrana by si vyžadovala, abychom i naši dnešní nedokonalou ústavu přijali jako tradici, na které bychom trvali již kvůli samotným hodnotám moderního českého demokratismu a republikanismu.

Populistický příslib návratu do normálních kolejí, ve kterých lidé především „makají“, označuje návrat do poměrů, v nichž má legitimita práce přednost před legitimitou pravidel a blíží se Orbánově volání po národním státu založeném na práci, i když nemá tak ostrý nacionalistický osten.

Pokud by však došlo k proměně našeho politického režimu a zadupání ústavnosti jako nějakého odporného hmyzu, budou se v iluzi těchto nových pořádků rodit noční můry mnohem nepokojnější a takové, o jakých se nám dosud ani nesnilo. Dnešní republiky se totiž nemohou zítra proměnit opět do nějakých monarchií, ale jen do nových diktatur.

Reklama

Související články

Jiří Přibáň: Pokušení populismu

Když Émila Zolu během tzv. Dreyfusovy aféry obvinili z urážky veřejného činitele, jeho advokát mu už před vynesením rozsudku doporučil uprchnout ze země....

Výběr článků

Načítám