Co je z vašeho pohledu nejvážnější ekologické nebezpečí současnosti?

Je dobré rozlišovat mezi příčinou a následkem – největším problémem je prudká přeměna a ochuzování původních typů prostředí, což vede k poklesu biologické rozmanitosti Země; příčinou tohoto trendu je ovšem rostoucí lidská populace a zvyšující se tlak na využívání zdrojů.

K čemu ten pokles biologické rozmanitosti povede? Optimisté by mohli namítnout, že příroda se nějak vyvíjela vždycky, vyvíjí se tedy i v současné éře antropocénu…

To je jistě pravda, ale my jsme dosud žili v biologicky bohatém a rozmanitém světě a tohoto bohatství jsme využívali. Nevíme, jestli jsme vůbec schopni jako civilizace fungovat ve světě biologicky ochuzeném. Víme jen, že by to byla škoda, nemít kolem sebe ta krásná a zajímavá zvířata a rostliny. Mnohé organismy navíc hrají klíčovou roli ve fungování ekosystémů, kterému pořád vlastně úplně nerozumíme. Takže je tu značné riziko, že jejich vyhubením by mohlo dojít k velkým změnám a k eskalaci problémů.

Jistě, i ochuzená příroda nějak funguje, ale často je méně stabilní, méně schopná reagovat na další změny – a těch změn bude čím dál víc.

Dokážete si představit, že se růst populace sám od sebe zastaví?

Růst světové populace už zpomaluje a v mnoha zemích se opravdu zastavil. Potíž je, že toto zpomalení úzce souvisí s ekonomickou prosperitou dané společnosti, takže nastává jen za cenu rostoucí spotřeby zdrojů. Existují matematické vztahy mezi populačním růstem, hrubým domácím produktem a spotřebou energie, z nichž vyplývá, že potenciálně stabilizovaná – tedy dále nerostoucí – světová populace by spotřebovala takové množství energie, že si dnes těžko dokážeme představit, že by to bylo dosažitelné a zároveň udržitelné.

Jenže vše, co o tom můžeme říci, je jen na takovéto statistické úrovni; předpovídat další vývoj nedokáže nikdo. Ale aspoň se můžeme snažit vyhnout těm nejhorším scénářům.

Myslíte, že je naše civilizace schopná uskutečnit změny v životním stylu, omezit konzumaci masa, omezit používání plastů a podobně, nebo jsme příliš bytostně svázaní s konzumem?

Jedinci to určitě dokážou, ale civilizace je příliš velký a heterogenní celek, abychom mohli mluvit o tom, že je vůbec něčeho schopná. Chování takto velkých celků závisí na mechanismech jejich řízení, nikoli na individuálních rozhodnutích jedinců. Takové věci, jako je omezení používání plastů, se tedy odvíjejí spíš od politických rozhodnutí a jejich implementace v rámci národních států či nadnárodních organizací typu Evropské unie.

David Storch

David Storch

FOTO: Petr Horník, Právo

U nás je zvykem na Unii nadávat, stejně jako se kdysi nadávalo na Sovětský svaz nebo Radu vzájemné hospodářské pomoci, ale je dobré si uvědomit, že spoustu klíčových – a pro budoucnost lidské společnosti zásadních – změn a rozhodnutí nelze vůbec dělat bez ustavení podobně širokých celků a podřízení se nějakým obecně sdíleným pravidlům, jejichž nastavení je věcí demokratické diskuse. Žijeme určitě v konzumní společnosti, ale je to zároveň společnost lidí, kteří přemýšlejí o rizicích dalšího vývoje a kteří mají mít možnost těmto rizikům čelit prostřednictvím nějakých mechanismů řízení a kolektivního rozhodování.

Ještě jinak řečeno: schopnost uskutečnění účinných změn v životním stylu je dána mimo jiné naší schopností participovat na politice vyšších organizačních celků, jako jsou státy či společenství států.

Čím si vysvětlujete časté zpochybňování vědeckých varování ze strany politiků?

Obávám se, že sama věda v tom není nevinně. To zpochybňování se totiž velmi často netýká ani tak jednotlivých vědeckých zjištění, ta se zpochybňují těžko, ale nějakých druhotných interpretací, které se obvykle nacházejí na samé hranici toho, co věda vůbec může prohlašovat.

Těžko lze například zpochybňovat, že se planeta Země otepluje, že existuje skleníkový efekt, že rostou koncentrace oxidu uhličitého a že ho produkuje průmysl a doprava. Nicméně dokázat, že za oteplování skutečně může člověk, už v podstatě nejde – a tím pádem je toto tvrzení možné rozporovat. Podobně věda neumí předpovědět, co bude za třicet let, a pokud se o to snaží, ocitá se ve sféře názorů – a to je něco, s čím jsou politici zvyklí zacházet podle své politické příslušnosti a přesvědčení; buď jim tyto názory konvenují, nebo s nimi polemizují.

Naříkání nad tím, že politici nevěnují pozornost vědeckým zjištěním, je tedy často trochu mimo. Věda si ve skutečnosti není moc jistá sama sebou a politici to vidí a nebojí se toho využít.

V Německu prý za uplynulé tři dekády zmizely tři čtvrtiny létajícího hmyzu. Jak je to možné a jaký vliv bude mít taková změna na člověka? Objevují se podobné varovné signály i v Česku?

Ta práce vyšla v ne úplně prestižním časopise, nicméně její data vypadají věrohodně; netvrdí ovšem, že zmizely tři čtvrtiny létajícího hmyzu, ale že průměrná biomasa, to jest celková hmotnost hmyzu, klesla o tři čtvrtiny. Což zčásti souvisí s úbytkem velkého hmyzu – a to je věc známá a dobře doložená i u nás. Může souviset se změnami hospodaření v krajině – především s ústupem tradičního extenzivního zemědělství –, což je vůbec nejdůležitější faktor zodpovědný za snižování biologické rozmanitosti v Evropě. Velcí brouci, blanokřídlí a podobně mají často specifické nároky na prostředí a současný vývoj jim nesvědčí.

Pokud je to obecný trend, vůbec nelze odhadnout, k čemu to povede. Tím se vracíme k jedné z předchozích otázek – žijeme v době velkých změn přírody i krajiny, a přestože proměna k přírodě patří, o jejím fungování toho víme příliš málo, než abychom si mohli dovolit ty změny ignorovat.

Co konkrétně je tedy podle vás nutné udělat k udržení života na Zemi, jak ho dnes známe? Co může udělat každý z nás a co můžou udělat naše politické reprezentace?

Těch věcí je celá řada, zmiňuje je i ono Varování světových vědců lidstvu: druhá výzva. Zásadní roli hrají obyčejná chráněná území; jejich síť je třeba rozšiřovat a zároveň jim zajistit správný management – žijeme v době antropocénu, což znamená, že příroda je s lidskou společností tak úzce propojená, že se nelze spoléhat na to, že když ji necháme být, postará se o sebe sama, na to už je příliš kontaminovaná lidskými vlivy. Je ji tedy třeba ovlivňovat, někdy kupodivu i docela drasticky, ale zasahovat chytře a tak, aby toho co nejméně vymíralo.

Znamená to ale taky, že je o přírodě potřeba něco vědět; naivní ochrana toho, co za přírodu považujeme, kupříkladu lesa na úkor mizejícího bezlesí, nadělá víc škody než užitku. Proto je důležité v první řadě do přírody chodit a dívat se kolem sebe – narazíte tam na nevídané a neočekávané věci. A taky číst, zajímat se a přemýšlet, hlavně o tom, co se děje v našem bezprostředním okolí.

I se vzdálenými a globálními problémy se dá něco dělat. Pochopitelně je to hodně na vládách a politických reprezentacích, ale na ty je zase možné tlačit zdola. Největší hrozbou pro globální biologickou rozmanitost je dnes kácení deštných pralesů kvůli vzniku plantáží, především palmy olejné. Nekupovat výrobky z palmového oleje sice nestačí – větší problém jsou biopaliva, která se z něj vyrábějí, a to už se musí řešit spíš na vládní a mezivládní úrovni –, ale jako první krok je to skvělé. Určitě neuškodí recyklovat, omezit spotřebu a vůbec chovat se takzvaně „ekologicky“. Nicméně za klíčové považuji opravdu dívat se kolem sebe a snažit se tomu, co se dnes děje, aspoň trochu porozumět.