V roce 2013 museli ti míň zapálení z nás s hrůzou sledovat, jak se část země zbláznila a svou náklonnost k jednomu či druhému z prezidentských kandidátů demonstruje způsobem hraničícím s lobotomií. Písničky, básničky, zapálená agitace i vzájemné osočování z buranství, případně povýšenectví. V tramvaji jsem viděla i dva lidi, jak se perou, protože měl každý na klopě jinou placku. Letos to zatím vypadá na mnohem větší nudu – hlavně proto, že skoro všichni kandidáti na českého prezidenta nudní jsou. Problém je ale jinde.

Zatímco se ve vlaku do Ústí nad Labem a zpět mačkají a debatují Zemanovi vyzyvatelé, ten, o kterého jde v nadcházející volbě nejvíc, s klidem zůstává doma. Stávající prezident už dávno avizoval, že kampaň dělat nebude, a i když nám jako obvykle tak trochu lhal a sem tam se někde objeví, podobné legrace si může klidně odpustit. Zbytek pole se pak pere o zbývající místo ve finálovém souboji – a je to rvačka dost frustrující.

Blížící se prezidentské volby jako by potvrzovaly totální společenskou rezignaci. Nemáme žádnou kandidátku, protože v zemi prolezlé kulturou sexismu se žádné příčetné ženě kandidovat nechce. Nemáme žádného opravdu levicového kandidáta, který by Zemanovi dokázal sebrat ukradená a zneužitá sociální témata a vrátit jim důstojnost a relevanci. Nemáme žádného charismatického prezidentského kandidáta – pokud za charisma nepovažujeme agresivní styl Mirka Topolánka. Vedle vyloženě šíleného Hanniga, který si za poradce vzal popírače holocaustu a pouličního kabaretiéra se šibeniční oprátkou v ruce Adama B. Bartoše, se před námi rozprostírají víceméně neznámé tváře a hrstka vážných kandidátů, kteří se v tom ale dost plácají.

Marek Hilšer sice sbíral podpisy na Prague Pride, ale na jasně symbolicky položenou otázku týkající se podpory adopcí dětí LGBT páry odpověděl NE. Jiří Drahoš možná na první pohled splňuje všechny žádoucí atributy „prezidentství“, ale jeho nevýraznost a schopnost nic neříct je každým dnem víc a víc deprimující. Michal Horáček má překvapivě tu nejprogresivnější agendu a nejprůhlednější financování, ale odmyslet si jeho podnikatelskou minulost, která nám dopomohla stát se „zemí sázkařů a tipařů“, přičemž nezanedbatelný počet lidí uvrhla do koloběhu závislosti a sociálního vyloučení, je dost těžké. Topolánek je mladší Zeman, jen s tím rozdílem, že lidi zvládá rozdělovat ještě víc než současný prezident.

Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Apolena Rychlíková

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Máme se prostě na co těšit. Tyhle volby budou pro lidi, kteří ještě volit chodí a hledají i něco víc než jen Antizemana, solidní utrpení. Patřím mezi ně a čím víc se leden 2018 blíží, tím víc roste moje touha odstěhovat se, uříznout si obě ruce, nebo se rovnou střelit do hlavy. Něco mi ale říká, že to za to nestojí, proto asi počkám do druhého kola a pak to tam půjdu nějak hodit.