Těmito slovy otevírá svou novou knihu Nonstop amok (nakladatelství Milan Hodek 2016) spisovatel Patrik Linhart. Jeho jméno patrně naprosté většině čtenářů nic neřekne, neboť patří mezi zástup mediálně neznámých autorů a jeho dílo se zřídkakdy dočká reakce, natožpak kritického zhodnocení.

Dlužno dodat, že je Linhart outsiderem na chvostu české literatury po právu. S grafomanskou posedlostí chrlí knihu za knihou a svůj talent rozmělňuje pod řadou pseudonymů: Albert Krásno, Hugo Hugo, Pavel Jazyk, Petr Tygr, Alexander Nihilovskij nebo Lux von Dux. A obecně by bylo potřeba Linhartovy texty před knižním vydáním vždy seškrtat na třetinu. Na druhou stranu pokud je čtenář trpělivý a pročte se tou olbřímí haldou hlušiny, objeví záblesky geniality. Ato je to podstatné.

Kniha Nonstop amok je divoká jízda Linhartovým životem. V krátkých vypointovaných kapitolkách mapuje uměleckou generaci vstupující na scénu v osmdesátých a pak hlavně počátkem devadesátých let minulého století.

Celkem logicky to měl duchcovský rodák nejblíže do Teplic, kde se seznámil s okruhem lidí kolem hudební kapely Už jsme doma, klubu Knak, revue Dekadent geniální a obskurní divadelní skupiny Vyžvejklá bambule.

Není náhoda, že se na Nonstop amoku redakčně podílel Bohuslav Vaněk-Úvalský, sám autor úspěšného „hubotřasného románu“ Poslední bourbon z roku 1996. Oběma knihami se prolínají tytéž postavy, respektive autoři Skupiny XXVI založené už v roce 1983 básníkem Romanem Szpukem.

V impozantní farní budově naproti kostelu a hospodě se před tváří Ježíše sešlo nejméně devadesát účastníků. Katolíka poznáš po čichu a sluchu. Jsou tišší, voní a hrají na kytaru. Ve dveřích nám hned jeden mladý katolík podal ruku. Byla vlhká a teplá. Oči měl velké a hnědé, ale nedíval se na mě. Před hodinou jsem se ho v Tanvaldu na nádraží ptal, kudy do Příchovic, a on řekl, že neví. Skupina XXVI je jiný kalibr, drsný katolický hardcore, který tu je spíše trpěný, mysticky a sadisticky. Už loni jsem zjistil, že většina z nich nejsou ani věřící. Exoti to však jsou do jednoho.

Nechybí tu ani legendami opředený děčínský spisovatel Koštejn: „Myslíš, že Roman Szpuk udělal chybu, když se odstěhoval z Teplic, protože Teplice teď hrajou první ligu?!“ řekl svým frázovaným stylem. Znělo to výhrůžně, jako by odpověď byla předem daná. Neznat ho, leknu se, převrhnu židli a uteču. Ale bylo to od něj vlastně přátelské. Zdá se být velkým machem a vejtahou. A to je na něm krásné a dětské. Velké, rudé, plešaté dítě s modrou září notebooku na ksichtě.

Ladislav Koštejn si za svůj literární pseudonym zvolil jméno Oscar Ryba. Napsal knihu Žiju si jako Rybouac. Skočil do Labe a utopil se. Vypadá to jako černá groteska, ale bohužel je to pravda pravdoucí.

Na přelomu tisíciletí na hradě Bítovu strmícím nad Vranovskou přehradou pořádal Martin Reiner s básníkem a kastelánem Jiřím Kuběnou setkání básníků, které Linhartovu generaci stmelilo přátelskými vazbami. Linhart na to ovšem vzpomíná po svém: Dočetl jsem se, že zemřela Věra Jirousová. Je to právě deset let, co jsme tančili před bítovským hotelem. Svlíkla si tehdy podprsenku a prohlásila, že nejen Magor se může svlékat. Vaněk tam z cizího autorádia pouštěl Už jsme doma. Už je Věra doma. Tak to říkají v Číně.

Patrik Linhart (vlevo) a Bohuslav Vaněk-Úvalský na Bítově

Patrik Linhart (vlevo) a Bohuslav Vaněk-Úvalský na Bítově

FOTO: Michal Šanda

Název Nonstop amok lze číst různým způsobem. Třeba jako nepřetržité vytržení. Lidem, kteří Patrika Linharta znají osobně, se však spíše vybaví jeho příchylnost k zaplivaným nonstopům plným popůlnočního šílenství.

Před několika lety slavili v nejmenovaném městě na Českomoravské vrchovině radní v čele se starostou svátek svatého Martina. Na stole byly pečené husičky, pilo se svatomartinské víno a já s Linhartem jsme místní honoraci k debužírování předčítali své verše. Od dob antiky je tohle jediná smysluplná básnická tradice. Bylo to bohatě honorované, pročež se Linhart s nabitou šrajtoflí v kapse zapříčil, že jít spát do hotelu je pro básníka pod úroveň, a odkráčel do nedalekého nonstopu. Když jsem ho přišel ráno vyzvednout, obklíčilo mě pět statných rabacholů. Hodlali mi rozbít ciferník za to, co jim Linhart napovídal, jak je po -zurážel, jak jim nadal do pojebanejch křupanů.

„Proč já? Zbijte jeho,“ škemral jsem.

„Ten je na šrot, nic by necejtil.“

A skutečně, Linhart ležel opilý pod barovým pultem. A mne napadla spásná myšlenka a řekl jsem: „Je to umělec. Nemyslel to doopravdy, potřeboval si jen vyzkoušet situaci pro novou knihu v reálu.

Hrábl jsem do Linhartova batohu a vyndal z něj náhodně rukopis jakési povídky a začal ho nahlas předčítat. Rabacholové si mě netroufli přerušit, a když jsem dočetl, dojatě mi pomohli Linharta odnést na nádraží a sami od sebe se mu složili na jízdenku domů do Duchcova.

Patrik Linhart
Nonstop amok

nakladatelství Milan Hodek

Patrik Linhart: Nonstop amok

FOTO: archív nakladatelství Milan Hodek