Hlavní obsah

Michal Šanda: V nonstopu s Patrikem Linhartem

Právo, Michal Šanda, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Jsem právě člověkem, který svým zvláštním přístupem k životu poděsí svou dívku, přátele i rodiče natolik, že začnou mít podezření, zda nejsem postižený nějakou formou amoku. Přesto jsem člověk jako vy. Miluji krásné ženy a zvířata, zvláště ušlechtilé psy. Paměť je jako pes. Stačí znát správný povel. Když si řeknu jména tří zakladatelů šogunátu Tokugawa, vybaví se mi libovolná vzpomínka. Jejich jména mě fascinovala už v dětství, když jsem si hrál na samuraje v dědově županu. Stačilo vyslovit Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Iejasu Tokugawa – a zatočila se mi hlava. Ale paměť je také dítě snu, tak se nesmíme pohoršovat, když tu a tam něco přidá a něco ubere.”

Foto: David Konečný, ČTK

Patrik Linhart

Článek

Těmito slovy otevírá svou novou knihu Nonstop amok (nakladatelství Milan Hodek 2016) spisovatel Patrik Linhart. Jeho jméno patrně naprosté většině čtenářů nic neřekne, neboť patří mezi zástup mediálně neznámých autorů a jeho dílo se zřídkakdy dočká reakce, natožpak kritického zhodnocení.

Dlužno dodat, že je Linhart outsiderem na chvostu české literatury po právu. S grafomanskou posedlostí chrlí knihu za knihou a svůj talent rozmělňuje pod řadou pseudonymů: Albert Krásno, Hugo Hugo, Pavel Jazyk, Petr Tygr, Alexander Nihilovskij nebo Lux von Dux. A obecně by bylo potřeba Linhartovy texty před knižním vydáním vždy seškrtat na třetinu. Na druhou stranu pokud je čtenář trpělivý a pročte se tou olbřímí haldou hlušiny, objeví záblesky geniality. Ato je to podstatné.

Kniha Nonstop amok je divoká jízda Linhartovým životem. V krátkých vypointovaných kapitolkách mapuje uměleckou generaci vstupující na scénu v osmdesátých a pak hlavně počátkem devadesátých let minulého století.

Celkem logicky to měl duchcovský rodák nejblíže do Teplic, kde se seznámil s okruhem lidí kolem hudební kapely Už jsme doma, klubu Knak, revue Dekadent geniální a obskurní divadelní skupiny Vyžvejklá bambule.

Není náhoda, že se na Nonstop amoku redakčně podílel Bohuslav Vaněk-Úvalský, sám autor úspěšného „hubotřasného románu“ Poslední bourbon z roku 1996. Oběma knihami se prolínají tytéž postavy, respektive autoři Skupiny XXVI založené už v roce 1983 básníkem Romanem Szpukem.

V impozantní farní budově naproti kostelu a hospodě se před tváří Ježíše sešlo nejméně devadesát účastníků. Katolíka poznáš po čichu a sluchu. Jsou tišší, voní a hrají na kytaru. Ve dveřích nám hned jeden mladý katolík podal ruku. Byla vlhká a teplá. Oči měl velké a hnědé, ale nedíval se na mě. Před hodinou jsem se ho v Tanvaldu na nádraží ptal, kudy do Příchovic, a on řekl, že neví. Skupina XXVI je jiný kalibr, drsný katolický hardcore, který tu je spíše trpěný, mysticky a sadisticky. Už loni jsem zjistil, že většina z nich nejsou ani věřící. Exoti to však jsou do jednoho.

Nechybí tu ani legendami opředený děčínský spisovatel Koštejn: „Myslíš, že Roman Szpuk udělal chybu, když se odstěhoval z Teplic, protože Teplice teď hrajou první ligu?!“ řekl svým frázovaným stylem. Znělo to výhrůžně, jako by odpověď byla předem daná. Neznat ho, leknu se, převrhnu židli a uteču. Ale bylo to od něj vlastně přátelské. Zdá se být velkým machem a vejtahou. A to je na něm krásné a dětské. Velké, rudé, plešaté dítě s modrou září notebooku na ksichtě.

Ladislav Koštejn si za svůj literární pseudonym zvolil jméno Oscar Ryba. Napsal knihu Žiju si jako Rybouac. Skočil do Labe a utopil se. Vypadá to jako černá groteska, ale bohužel je to pravda pravdoucí.

Na přelomu tisíciletí na hradě Bítovu strmícím nad Vranovskou přehradou pořádal Martin Reiner s básníkem a kastelánem Jiřím Kuběnou setkání básníků, které Linhartovu generaci stmelilo přátelskými vazbami. Linhart na to ovšem vzpomíná po svém: Dočetl jsem se, že zemřela Věra Jirousová. Je to právě deset let, co jsme tančili před bítovským hotelem. Svlíkla si tehdy podprsenku a prohlásila, že nejen Magor se může svlékat. Vaněk tam z cizího autorádia pouštěl Už jsme doma. Už je Věra doma. Tak to říkají v Číně.

Foto: Michal Šanda

Patrik Linhart (vlevo) a Bohuslav Vaněk-Úvalský na Bítově

Název Nonstop amok lze číst různým způsobem. Třeba jako nepřetržité vytržení. Lidem, kteří Patrika Linharta znají osobně, se však spíše vybaví jeho příchylnost k zaplivaným nonstopům plným popůlnočního šílenství.

Před několika lety slavili v nejmenovaném městě na Českomoravské vrchovině radní v čele se starostou svátek svatého Martina. Na stole byly pečené husičky, pilo se svatomartinské víno a já s Linhartem jsme místní honoraci k debužírování předčítali své verše. Od dob antiky je tohle jediná smysluplná básnická tradice. Bylo to bohatě honorované, pročež se Linhart s nabitou šrajtoflí v kapse zapříčil, že jít spát do hotelu je pro básníka pod úroveň, a odkráčel do nedalekého nonstopu. Když jsem ho přišel ráno vyzvednout, obklíčilo mě pět statných rabacholů. Hodlali mi rozbít ciferník za to, co jim Linhart napovídal, jak je po -zurážel, jak jim nadal do pojebanejch křupanů.

„Proč já? Zbijte jeho,“ škemral jsem.

„Ten je na šrot, nic by necejtil.“

A skutečně, Linhart ležel opilý pod barovým pultem. A mne napadla spásná myšlenka a řekl jsem: „Je to umělec. Nemyslel to doopravdy, potřeboval si jen vyzkoušet situaci pro novou knihu v reálu.

Hrábl jsem do Linhartova batohu a vyndal z něj náhodně rukopis jakési povídky a začal ho nahlas předčítat. Rabacholové si mě netroufli přerušit, a když jsem dočetl, dojatě mi pomohli Linharta odnést na nádraží a sami od sebe se mu složili na jízdenku domů do Duchcova.

Patrik Linhart

Patrik Linhart Nonstop amok

nakladatelství Milan Hodek

Foto: archív nakladatelství Milan Hodek

Patrik Linhart: Nonstop amok

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám